Nové směrnice – návrh komentáře

Námět hádanky tvoří dva soubory písmen, ale nemůže se jednat o jakékoli soubory písmen. Tyto soubory musí splňovat požadavky stanovené v dalších paragrafech, zejména v § 2.

Proměnu náznaku v jádro můžeme zapsat symbolickou rovnicí: N + DO = J, kde N je náznak, DO příslušná druhová operace a J jádro. Většinou je však proměna o něco složitější. Po provedení druhové operace se náznak změní v soubor písmen, který ještě nemusí být jádrem, nýbrž jakýmsi meziproduktem nazývaným „mezifáze“. V tomto přechodném souboru se pak zpravidla mění počet a umístění mezislovních mezer (a případně se provedou další úpravy uvedené v závěru odstavce 6 § 1) a teprve po těchto úpravách získáváme konečný soubor zvaný jádro. Ukažme si to na námětech vsuvky, hádanky, jejíž druhovou operací je vsunutí písmene do náznaku:
lstiví Trnavané (náznak) – listiví Trnavané (mezifáze po vsunutí písmene „i“ do náznaku) – listí vítr navane (jádro vzniklé z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer a změnou délky dvou samohlásek, druhého „i“ a posledního „é“);
housenka, lištička (dvoudílný náznak) – housenaka, lištičeka (mezifáze po vsunutí písmene „a“ do slova housenka a písmene „e“ do slova lištička) – house na kališti čeká (jádro, které vzniklo z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer a zdloužením závěrečného „a“ na „á“).

Většinou spočívá provedení DO v přidání, ubrání nebo změně písmene (nebo jiného stavebního prvku námětu) N, ve změně pořadí písmen N nebo v jiné manipulaci s (písmeny) N. Existuje však poměrně velká skupina hádanek, ve kterých je podstatou DO přidání pomocných výrazů, přičemž tyto výrazy jsou vždy (u každého druhu hádanky) přesně specifikovány a jedná se o výrazy z nějaké více méně konečné množiny (např. u tónovky jsou to názvy tónů, solmizační slabiky a tóniny, u barvínku názvy barev a jejich odstínů).

Pokud se ve směrnicích používá pojmů písmeno nebo soubor písmen, rozumí se písmenem nejen písmeno české abecedy, ale vše, co je pod pojem písmeno zařazeno v § 6 Stavební prvky námětu.

Pokud je odrůda hádanky pouhou podmnožinou základního druhu hádanky, může být její námět zařazen mezi hádanky (nebo předkládán k řešení jako hádanky) základního druhu; takové odrůdy tvoří zřejmou většinu, a proto např. náměty háčkovek a ypsilonovek jsou zároveň měkčenkami, náměty všech odrůd časovačky (rozkazek, přechodníčků a trpěnek) jsou časovačkami. Toto ovšem neplatí pro vokálovku, která není pouhou podmnožinou obměnky, ale má specifická pravidla; vzhledem k tomu, že DO je definována jako záměna všech samohlásek za stejný počet shodně umístěných jiných samohlásek, není třeba trvat na tom, aby se před první souhláskou, za poslední souhláskou, ani mezi jednotlivými souhláskami v N a J nevyskytovaly stejné samohlásky (takže jsou-li v náznaku vedle sebe např. samohlásky „o“ a „u“, mohou být na stejném místě klidně samohlásky „i“ a „o“ – kousky kiosku); pak ale takový námět vokálovky nemůže být zařazen mezi obměnky a nemůže být ani jako obměnka předložen k řešení.

Obvyklými variantami hádanek jsou varianty písmenné; protože se jedná o „normál“, nejsou tyto varianty v názvu hádanky předkládané k řešení uváděny. Ovšem pozor, rébus písmenný je názvem druhu, nikoli varianty, hádanky, proto se tento název uvádí celý. Poměrně hojné, a to i historicky, jsou u některých druhů hádanek slabikové varianty; některé z nich (dělenka a šaráda) mají i své samostatné názvy. Nemají-li svůj samostatný název, musí se při předkládání k řešení uvádět i varianta, např. přesmyčka slabiková; to platí i pro další varianty, a to shlukovou a slovní.

Hádanky jsou obvykle prezentovány ve veřejném prostoru. Je tedy žádoucí, aby se ani autor, ani ten, kdo je prezentuje, nedostali do konfliktu se zákonem a nezavdávali příčinu k případným soudním sporům. Předchozí směrnice ponechávaly odpovědnost zcela na autorovi, který měl prakticky neomezenou autorskou volnost. Ještě dřívější směrnice se opíraly o stylistické řazení slov a zakazovaly například vulgární a argotické výrazy a nedoporučovaly použití například zhrubělých slov. Od té doby ovšem veřejný prostor zhrubl, a jazykovědci proto u mnoha slov změnili jejich stylistické zařazení; s některými dříve nepřijatelnými výrazy se běžně setkáváme, aniž by se kdokoli pohoršoval. Na druhou stranu vedou lidé soudní spory, popřípadě jsou jednotlivci žalováni pro zdánlivé maličkosti či malichernosti. V souladu s těmito trendy proto směrnice obsahují varování obsažené v odstavci 9.

Požadavky uvedené v odstavcích 1 až 3, respektive jejich dodržení, jsou nezbytnou podmínkou, bez níž by si autoři či předkladatelé hádanek s řešiteli nerozuměli; požadavek v odstavci 3 navíc vyjadřuje respekt hádankářů k českému jazyku. V hádankách se ovšem běžně vyskytují vedle spisovných slov a tvarů i slova a tvary slov z obecné češtiny, popř. slova spadající do jiných jazykovědných kategorií.

Za součást české slovní zásoby jsou považována nejen jednotlivá slova převzatá z cizích jazyků, ale též převzatá sousloví („comme il faut“ = jak se sluší a patří, „ad hoc“ = jen pro tento případ), doložitelné známé citáty („In vino veritas“ = ve víně je pravda, „My home is my castle“ = můj dům je můj hrad) a odborné, zpravidla latinské názvosloví („Vertebrata“ či „Craniata“ = obratlovci).

I pro vlastní jména z cizích jazyků platí samozřejmě požadavek jazykové a věcné správnosti. Lze to doložit v souladu s požadavky stanovenými v § 4 jazykovými či odbornými prameny. Aktuální vlastní jména je třeba používat velmi obezřetně. I u nich by měla být možnost doložení důvěryhodným papírovým či elektronickým médiem. U všech cizích vlastních jmen je nutné dbát zvýšené pozornosti, pokud se vlastní jména nepoužívají v námětu v 1. pádu jednotného čísla. Skloňování cizích vlastních jmen podléhá v českém jazyce jasně daným pravidlům, které lze nalézt např. v internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český Akademie věd.

Požadavek na změnu slovního základu a významu prošel v průběhu vývoje českých slovních hádanek asi nejbouřlivějším vývojem a byl v minulosti předmětem i dosti vyhraněných sporů. Samotný požadavek nikdo nikdy nepopíral; polemiky se vedly o obsah a byly ovlivněny i krásnými, leč z dnešního pohledu vadnými, náměty z počátečního období českých hádanek (např. písmenný rébus „Ka“ = u ká menší je á než ká => u kamen šije Anežka). Text (požadavek) v odstavci 5 vychází z názorů odborníků, že slovní základ a význam se týká všech slovních druhů (tedy včetně těch neohebných – např. spojek a předložek) a že slovní základ a význam mají i části slov, a to nejen části slov složených, ale i (např.) předpony. Ve formulaci daného požadavku je obsažen i požadavek na neopakování (nepoužití) téhož slova při přechodu z náznaku v jádro; stejné slovo má logicky stejný slovní základ, takže to opravdu nelze (viz např. citovaný písmenný rébus: u ká => u kamen).

Příkladem dvojice slov, která spolu sice etymologicky souvisí, ale existují již dostatečně dlouho samostatně, je rok – výrok. Naproti tomu dvojice letos – staletý má zřetelně nejen shodný základ, ale i blízký význam.

Shodné dlouhé předpony se nesmějí u odpovídajících si slov vyskytovat ani v případech, kdy jde věcně o zcela odlišné významy, např. mikrob – mikrofon.

Námětová ucelenost patří mezi základní požadavky na námět hádanky a jeho části definované v § 2 (a v § 7). Úzce souvisí s požadavky na smysluplnost a jazykovou správnost. Za námětově ucelené lze tedy považovat jen takové náměty a části námětů, které jsou jazykově správné, mají v českém jazyce smysl a podávají (relativně) ucelenou informaci, a to bez dodatečného vysvětlování.

Námětová ucelenost je požadovaná pro samostatně stojící části námětu nebo pro námět jako celek. Zda je námět tvořen ze samostatných částí nebo představuje pouze jeden celek, souvisí s formou tvorby, která je pojednána v § 8. Požadavky na námětovou ucelenost z pohledu jednotlivých forem tvorby jsou proto uvedeny až v odstavci 9 § 8.

Příklady námětově ucelených samostatných slov: stůl, my, nic, volání, naši (ve smyslu „rodiče“), osm. Námětově ucelené však není: oni, včera, usnout.

Příklady námětově ucelených jednočlenných vět: Prší. Je mi zima. Kouření se nepovoluje.

Příklady námětově ucelených dvojčlenných vět a souvětí: Pes štěkal na souseda. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě někdo nakazil. Námětově ucelené však není: Pes na něj štěkal. On nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě nakazila.

Za lidské výtvory se považují i názvy obcí a místní názvy (Poříčí, Ústí nad Labem), a to i názvy čtvrtí a ulic (Dornych, Nad Vodojemem, Halaškovo náměstí). Z textu hádanky však musí být zřejmé, že se jedná o místní název a ne např. o přivlastňovací adjektivum (Zenklova).

Řešitelé hádanek by měli mít možnost přijít na řešení a nalézt celý námět především díky svým znalostem, nápaditosti a kombinačním schopnostem. Musí mít také možnost ověřit si správnost nalezeného řešení, což by nemělo být výsadou jen pro majitele rozsáhlých knihoven a křížovkářských abecedních či retrográdních slovníků, a také by se ověření řešení nemělo stát časově náročnou rozsáhlou pátrací akcí v literatuře současné i minulé. I proto je v zájmu řešitelů omezeno použití publikací coby pramenů slov a výrazů námětu na publikace vydané po 1. 1. 1960, tedy po posledních velkých pravopisných či gramatických změnách českého jazyka. Výrazy, které lze doložit pouze staršími prameny, například Příručním slovníkem jazyka českého, nejsou v hádankách povoleny.

Autoři při použití slov či výrazů z pramenů mnohdy i několik desítek let starých si musí být vědomi toho, že v hádankách musí být výrazy správné nikoli jen po stránce jazykové, ale také po stránce věcné. Je třeba respektovat, že řada vědních oborů přišla s novými poznatky. Věcná stránka se však týká především vztahu námětu a jeho podání, proto je komentář k této problematice uveden u § 11.

Při tvoření odvozenin, složenin a tvarů podle odstavce 3 je třeba dodržet správnost daného postupu. Ten musí odpovídat jazykovým pravidlům a používaným vzorům. Při jakýchkoli pochybnostech o správnosti použitého výrazu by se měl autor raději takového námětu vzdát. Ačkoli je hádanka považována za literární výtvor, rozhodně není vhodné vymýšlet, byť v souladu s duchem jazyka, nějaké novotvary. To ponechme autorům krásné literatury. V hádankách jsou novotvary povoleny jen u hádanky zvané rodovka; ale i tam pouze v případě, že neexistuje přirozená a užívaná alternativa.

U vlastních jmen převzatých z jazyků nepoužívajících latinku může vedle přesné transkripce existovat i počeštěná verze jako součást úzu, například Eukleidés (přesná transkripce) se často uvádí jako Euklides nebo Euklid. Všechny tyto varianty jsou v pořádku. Nelze ovšem svévolně počeštit jméno Pýthagorás jako Pytagoras (přípustné je jen Pythagoras).

Změna slovního základu a významu jsou základními principy českých slovních hádanek od jejich prvopočátků. Předchozí směrnice přesunuly tyto principy do oblasti kvality hádanek a daly tak autorům více volnosti. Ukázalo se, že to nebyla dobrá volba. V posledních letech bylo autory zasláno do soutěží poměrně velké množství hádanek, které tyto principy porušovaly i zcela zásadním způsobem, a je těžké posoudit, zda se jednalo pouze o neumění či nedostatek jazykového citu, nebo o zneužití daného rozvolnění. Jedinou logickou reakcí je tedy návrat k přísnějšímu posuzování této problematiky. A vzhledem k tomu, že se v mezidobí vyjasnilo i to, čeho všeho se slovní základ týká, jsou požadavky na změnu slovního základu a významu nově stanoveny ještě přísněji, než tomu bylo v prvních ucelených směrnicích pro české slovní hádanky.

Za shodná písmena se v námětech hádanek obecně považují písmena lišící se délkou, což jsou v českém jazyce samohlásky. Protože se v námětech (českých) hádanek mohou používat i cizí slova (přejatá či vlastní), určují směrnice, kdy se považují za stejná písmena i písmena obsažená v cizích slovech. Důležité je, že se musí jednat o změnu délky. Tím se nám rozšiřují (česká) diakritická znaménka například o francouzský těžký akcent neboli accent grave (kuře à la bažant, Molière), slovenský dĺžeň nad souhláskami l a r nebo o krátké a dlouhé přehlásky (Schönbrunn, Győr). Takže za shodná písmena považujeme „à“ a „a“, „è“ a „e“, „ĺ“ a „l“, „ő“ a „ö“; nikoli však „ő“ a „o“. Při použití cizích slov je totiž třeba postupovat obezřetně; rozhodně nelze za stejná písmena považovat ta, která se liší diakritickým znaménkem měnícím nejen délku, ale i kvalitu hlásky (například ve výrazu „Biely kôň“ mění vokáň nad „o“ výslovnost na „uo“, a tudíž „ô“ nemůže být považováno za „o“; podobně ve slově „Győr“ se „ő“ vyslovuje přibližně jako „é“, proto nelze „ő“ a „o“ považovat za shodná písmena).

U jmen převzatých z řečtiny často existuje počeštěná verze lišící se délkou samohlásek od přesné transkripce (Pythagoras – Pýthágorás, Archimedes – Archimédés). Zde jsou použitelné obě varianty za předpokladu, že jsou doložitelné příslušnými prameny.

Rozlišování délky písmen (hlásek) je v současné době povinné pouze u shodovky a čárkovky; možnost považovat délkou se lišící písmena (hlásky) za různé lze nalézt třeba u hláskovky a číselky (viz definice těchto druhů hádanek ve druhé části směrnic).

Malá a velká písmena se v námětech nerozlišují a jsou považována za shodná. Při psaní námětů a řešení hádanek však psaní malých a velkých písmen dodržujeme, a to v souladu s platnými pravidly českého pravopisu. Za shodná tedy považujeme malá a velká písmena pouze ve vazbě náznaku na jádro nebo ve vazbách odpovídajících si prvků (například v přísuvce Jena, Bach je na rybách, kde z náznaků Jena, Bach nejprve vznikne přisunutím písmene k náznaku mezifáze Jenar yBach a následně změnou velkých písmen na malá a doplněním mezislovních mezer a čárky nad druhým „a“ vznikne jádro je na rybách, které je částečně spojené s náznakem, konkrétně s druhým dílčím náznakem Bach).

Vymezení pojmů slabika a slovo šířeji, než jsou tyto výrazy běžně užívány, je nezbytné; jinak by mnohé náměty nemohly být ve slabikových a slovních variantách realizovány, a také by si nemuseli autoři a řešitelé zcela porozumět. Vymezení pojmu slovo je důležité nejen pro slovní varianty, ale také pro násobnou tvorbu (viz § 8) a pro druhy hádanek, u nichž je druhová operace definována jako operace se slovy (šotek, chybovka, tvaroslovka, případně též klíčovka – viz definice těchto druhů hádanek v části druhé). Aby se u slovních variant a výše uvedených druhů hádanek předešlo nadměrnému počtu provádění DO s jednopísmennými náznaky, je nově stanoveno, že nejen neslabičné, ale i jednopísmenné slabičné předložky jsou povinně součástí slova, jež po nich bezprostředně následuje. Pro slabikové varianty i nadále platí, že jednopísmenné slabičné předložky zůstávají samostatnými slabikami.

Tam, kde má autor při naplnění pojmu slovo možnost volby (předložky o délce dvou či tří písmen a zvratná zájmena), musí autor v rámci celého námětu postupovat jednotně, aby měl řešitel jistotu, že postupuje při řešení správně.

Pojmy definované či užité v § 7 nejlépe osvětlí ukázky jednotlivých způsobů tvorby.

• Základní tvorba. Jedná se o tvorbu, ve které provedením předepsané druhové operace (DO) na náznaku (N) vzniká jádro (J), což přesně odpovídá základní hádankářské rovnici uvedené v komentáři k § 1: N + DO = J. Základní tvorba se může mírně lišit v důsledku definice druhové operace.
  • Je-li druhová operace definována jako provedení právě jedné akce na jednom náznaku, může proměna náznaku v jádro vypadat takto: kapradí v háji – kapra dívka jí (záměnka), rozdám astry – drozda má strýc (obložka), lstiví Trnavané – listí vítr navane (vsuvka).
  • Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, pak může mít proměna náznaku v jádro tyto podoby: barva šíje – bar v Aši je (čárkovka, mění se délka pouze jedné samohlásky), má láska tu lká – malá škatulka (háčkovka, přidává se jeden háček), nebo jistá rada má – jí stará dáma (čárkovka, více změn délky samohlásek), neznámá Češka – něžná maceška (háčkovka, více než jedna změna). Bez ohledu na počet provedených změn se jedná o jedinou druhovou operaci a stále zde platí rovnice N + DO = J.
  • Vyžaduje-li druhová operace, aby náznak byl víceslovný, může proměna náznaku v jádro v základní tvorbě vypadat takto: malíři, sonáta – maso na talíři (vsuvka slovní). Náznak má dva prvky (prvek náznaku – PN) a rovnice N + DO = J má podobu (PN₁ + PN₂) + DO = J.
• Násobná tvorba se vyznačuje tím, že druhová operace se provádí nikoli s celým náznakem, nýbrž s každým slovem (S). Základní rovnice N + DO = J zde neplatí pro celý námět, ale vždy jen pro dílčí náměty s tím, že dílčí rovnice mají podobu S_n + DO = DJ_n, kde DJ_n je označení pro dílčí jádro. Celkové jádro pak vzniká sloučením dílčích jader DJ₁ +DJ₂ + ... + DJ_n = J. Náměty vsuvek Opavy půtky – opak výpustky a Vala vloni sýry jedl – Václav Lohniský ryje dál lze symbolicky vyjádřit rovnicemi (S₁ + DO) + (S₂ + DO) = J respektive (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J.
  Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, splývá násobná tvorba s tvorbou základní. V námětech čárkovky jistá rada má – jí stará dáma a háčkovky neznámá Češka – něžná maceška, uvedených výše u základní tvorby, je splněna druhová operace u každého slova; tyto náměty jsou tedy příklady základní i násobné tvorby.
• Sdružovací tvorba je v současné době nejčastěji používaným způsobem tvorby. Je to důsledek snahy autorů tvořit delší náměty. Námět sdružovací tvorby musí mít nejméně dva dílčí náznaky (DN); například vsuvka kus ledu, jeleni – kru sleduje lesní. Ve sdružovací tvorbě lze uplatnit buď základní tvorbu, nebo násobnou tvorbu; kombinace základní a násobné tvorby v rámci téhož námětu není povolena. Při užití základní tvorby dochází k uplatnění druhové operace na každém dílčím náznaku, například ve vsuvce třída, tisy nové – tři zdatní synové. Při užití násobné tvorby se provádí druhová operace s každým slovem, například ve vsuvce teta dramatika, míza, pala – tetradrachma ti kamsi zapadla. Zatímco uvedený námět základní tvorby lze symbolicky znázornit (DN₁ + DO) + (DN₂ + DO) = J, uvedený námět násobné tvorby bude mít symbolickou podobu (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J. V obou případech vzniká jádro sloučením dílčích jader.
  Porušení zákazu kombinovat základní a násobnou tvorbu nehrozí, jsou-li všechny dílčí náznaky jednoslovné nebo je víceslovný jen jeden a je tvořen nejvýše dvěma slovy. Jestliže se však v námětu vyskytují víceslovné náznaky dva (nebo více, nebo jeden s více než dvěma slovy), musí autor při tvorbě a řešitel při řešení dát pozor, aby neporušil směrnice. Zde jsou ukázky námětů sdružovací tvorby vsuvek s uplatněním základní, případně násobné tvorby:
  • základní tvorba: sněm Irů, cep od vás, Irsko – s Němci ruce podává si Rusko
  • násobná tvorba: spáče mládí, vana zátek – s pláčem šla dívka nazpátek
  • násobná tvorba: strom, ladné cviky pána – staromládenectví Kypřana
• Skupinová tvorba je úplně spojená tvorba, ve které je celkový námět složen z nejméně dvou dílčích námětů (dvou skupin); dílčí námět vzniká uplatněním druhové operace na dílčím náznaku, jež nemusí být smyslově ucelený. Smyslová ucelenost se ve skupinové tvorbě požaduje jen u celkového námětu. Ukázka tvorby: vsuvka zří kaplan zřídka planetu Neptun (mezifáze: zří kaplan – zřídka plan, etu N – eptun).
• Postupná tvorba je charakterizována použitím (prvního nebo i dalšího) jádra jako náznaku, na němž se opět provede táž druhová operace. Ačkoli ji lze uplatnit u většiny druhů hádanek, v praxi se příliš neobjevuje a objeví-li se, bývá to pro řešitele velké překvapení. Ukázka jednoduché vsuvky: puta – pouta – pokuta.
  Jsou však druhy hádanek, u kterých definice druhové operace užití postupné tvorby vyžaduje. Následují příklady tvorby pro některé takové druhy.
  • darvinka: galán, kalan, kálín, Kolín, kolie, kopie
  • šířenka: Ola volá volka
  • úženka: peláší plaší plši
  • lavinovka: lak, kala, válka, slávka
  • pyramidka: kostra, strok, kros
  • vlnovka: Sparta, trasa, straka
• Vícenáznaková (VNT) a vícejaderná (VJT) tvorba bývá pro řešitele rovněž velmi překvapivá, protože se běžně nevyskytuje. Podobně jako postupnou tvorbu lze i vícenáznakovou a vícejadernou uplatnit ve většině druhů hádanek. Ukázka jednoduchých námětů u vsuvky: banka, braka – branka (VNT); puty – pusty, pruty, putny (VJT). Existuje však druh hádanky, v němž je užití vícejaderné tvorby povinné, konkrétně je to permutovka, např. plosky – spolky, klopsy.
• Kvadratická a kombinovaná tvorba. Tyto způsoby tvorby se již řadu let nevyskytovaly. V posledních dvou třech letech však došlo k pokusu o využití kombinované tvorby pro zpestření řešení na přeborech. Jednalo se však o pokus špičkových autorů; běžné užití kvadratické či kombinované tvorby rozhodně nelze doporučit.
• Vtipná tvorba je zčásti vzácná, zčásti (v některých druzích hádanek – háčkovka, kroužkovka, čárkovka) se stala běžně užívanou. Ukázky té vzácnější vtipné tvorby:
  • záměnka dál fara želí jedné svíce – do mé garáže lije dnes více (užití písmen řecké abecedy místo českých písmen)
  • přesunka čírka přes Unu táhla s kačírky (místo přesunu písmene je zde slovní vyjádření „přesunutá hláska čírky“)
  • přísuvka (kreslený námět) šek níže – popři sunu tiše, kníže (místo skutečného přisunutí písmene je použito slovní spojení „po přisunutí“)
  • výlučka drabčík, Čína – dráb knapovy louče ničí (kromě obvyklého vyloučení „či“ z obou DN je doplněno slovní vyjádření „po vyloučení či“)
  • ráček nes valy – obra ceněné svaly (místo zpětného čtení náznaku je použito slovo „obráceně“).

  Běžnější je užití slov „tečka“ a „čárka“ či „koma“ místo interpunkčních znamének. To bylo použito ve více druzích hádanek. Ukázka tvorby: záměnka Jan Železný, rukavice, nuzná Litevka – manželé z Nýrska Vicenu znali (tečka).
  V čárkovce bývá v rámci vtipné tvorby místo ubrání či přidání čárky použito slovo „čárka“ nebo „čárky“. V háčkovce se podobně místo ubrání či přidání háčku může použít slovo „háček“ nebo „háčky“. Ukázky tvorby: čárkovka Machače kanape – Mácha čeká na pečárky; háčkovka je senzací Nana – jeseň začíná naháčky.
  V kroužkovce se často užívá místo diakritického znaménka kroužek název některého z hádankářských kroužků. Například kýta, káva – kytaru žáka Vašo hájí (použity názvy kroužků Ruža, Šohaji).
  V háčkovce, případně měkčence dnes autoři běžně používají místo háčku písmeno „v“. Vzhledem k tomu, že to již bez reptání přijímají i řešitelé, bude tato možnost zahrnuta přímo do definice druhové operace.

• Nespojená tvorba je nejčastěji používanou formou tvorby. Samostatný náznak (či prvek náznaku nebo dílčí náznak) a samostatné jádro je běžnou formou většiny hádankářských námětů. Ukázky tvorby není třeba uvádět, neboť v předchozích řádcích je jich dostatek.
• Částečně spojená tvorba. Spojení prvků náznaku či jádra nebo dílčích náznaků není příliš obvyklé. Příkladem může být střídavka mučím oře – míč u moře (spojení dvou prvků náznaku do věty „mučím oře“). Obvyklejší a častěji užívané je spojení posledního dílčího náznaku s jádrem: odsuvka úsek, přečin, hadec, Hujer se k řeči nadechuje.
• Úplně spojená tvorba se zdaleka nevyskytuje jen u skupinové tvorby. Je zhruba stejně častá jako spojení posledního DN s J. Například čárkovka jedné slepé je dnes lépe. Ukázkou půlené tvorby je záměnka avokádo, které zavání, Tereza haní (mezifáze: avok – ádo k, teré zavání – Tereza haní; hranice mezi náznakem a jádrem u prvního dílčího námětu, stejně jako hranice mezi prvním druhým dílčím námětem jsou uvnitř slova).

Hádanka se předkládá řešiteli k řešení ve tvaru, jemuž říkáme podání hádanky.

Podání hádanky má dvě části. První část – první řádek – je jakousi formou komunikace mezi autorem nebo vedoucím příslušné soutěže a řešitelem či řešiteli. Zde se řešitel dozví, až na dále uvedené výjimky, jaký druh, odrůdu nebo variantu hádanky má řešit a případně též další doplňující informace. Je-li předkládáno k řešení více hádanek nebo se jedná o dlouhodobou soutěž, mohou být informace obvykle uváděné v prvním řádku podání uvedeny společně pro všechny hádanky najednou nebo mohou být obsaženy v soutěžních podmínkách dané soutěže. Například v dlouhodobé soutěži v řešení přesmyček Překvapka je uvedeno přímo v soutěžních podmínkách, že se řeší jednoslovné přesmyčky, popřípadě přesmyčky jednotně tematicky zaměřené a že v přesmyčkách je dodržena při přechodu z náznaku do jádra délka samohlásek.

Uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky je povinné, a to s jedinou výjimkou: název hádanky je součástí námětu. Zde jsou dvě ukázky takových hádanek:

Směrnice umožňují, aby použití varianty hádanky nebylo uvedeno přímo v první části podání, ale aby bylo naznačeno či napovězeno až v druhé části podání. To je ovšem možné prakticky jen při použití textového podání; při nápisovém podání nebo u kreslených hádanek si to lze těžko představit.

V použití dalších informací, kromě povinného uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky, mají autoři nebo vedoucí soutěží volnou ruku. Záleží jen na nich, zda a v jaké podobě doplňující údaje použijí. Nejčastější formou je vyčíslení, které může sloužit jako nápověda nebo k tomu, aby řešení bylo pokud možno jednoznačné (například odstranění jazykových dublet víc x více, dál x dále, přec x přece a podobně). Při vyčíslení se obvykle uvádí délka jednotlivých slov náznaku, jádra nebo celého námětu. Například námět výše uvedené přídavky „přídavka, stoma – patří data v katastru Omaru?“ by měl vyčíslení: 8, 5 – 5 4 1 8 5. Povšimněte si, že sousloví „v katastru“, které je podle § 6 směrnic považováno za jedno slovo, je zde vyčísleno jako slova dvě; při vyčíslení se totiž k ustanovení § 6 směrnic nepřihlíží. Vyčíslení celého námětu se obvykle uvádí s pomlčkou mezi náznakem a jádrem, aby si řešitel mohl udělat lepší představu o námětu. Je-li však náznak částečně nebo zcela spojen s jádrem, pomlčka se neuvádí.

V druhé části podání hádanky je uveden námět, který má být vyřešen. Nejčastějším a nejobvyklejším uvedením námětu je textové podání. Rovněž poměrně hojné je užití kreslené podoby. Nápisové podání je užíváno již jen okrajově, zejména u přesmyček.

Pro výrazy použité v podání je požadováno, stejně jako u samotného námětu, aby byly jazykově správné. Předpokládá se samozřejmě i smysluplnost podání. Do hry zde však vstupuje ještě nový prvek a tím je věcná správnost podání. Je-li v podání námět hádanky obepsán nebo naznačen, musí obepsání nebo naznačení věcně či významově odpovídat námětu hádanky. Zatímco jazykovou správnost lze bez problémů a omezení ověřovat i ve více než šedesát let starých pramenech (například ve Slovníku spisovného jazyka českého – SSJČ), s věcnou správností je to složitější. Není možné bezmyšlenkovitě přejímat ze starých či starších pramenů tam uvedené věcné vymezení výrazu, protože v celé řadě oborů došlo k významným změnám. Například Pluto již není planetou a králík není hlodavcem. Autor tedy musí být při použití slov z dřívějších slovníků a encyklopedií velmi opatrný a ověřovat věcnou správnost v souladu se současným vědeckým poznáním. Riziko užití výrazů ze starších pramenů se již týká i publikací našeho svazu; například u římských čísel došlo k posunu a řadu dříve užívaných římských čísel (IL, VL, IM) už nelze beztrestně použít.

Nápisové podání bylo v počátcích hádankářského hnutí velmi oblíbené. Bylo to dáno i tím, že tehdy byl sortiment druhů hádanek poměrně úzký a zejména pro rébusy (tehdy se ještě nejmenovaly rébus písmenný) bylo nápisové podání velmi vhodné. S rozvojem hádankářského hnutí a s přibývajícími dalšími a dalšími druhy hádanek se začalo postupně stále více uplatňovat textové podání hádanek. Užití nápisového podání se nakonec zúžilo jen na rébusy písmenné a přesmyčky; i když i u těchto druhů hádanek je zřejmá tendence k užití textového podání.

Nápisové podání rébusu písmenného obsahuje přímo uvedený náznak; z povahy definované druhové operace je však zřejmé, že se může jednat jen o část náznaku a zbylou část si musí řešitel, v souladu s druhovou operací, doplnit sám. Několik ukázek tvorby:

V nápisovém podání přesmyčky je přímo uveden celý náznak. Pár ukázek tvorby:

Textové podání musí přímo uvést, obepsat nebo alespoň naznačit celý námět. Takto tvrdě je povinnost uvést celý námět stanovena jen u textového podání. Autoři si toho musí být vědomi hlavně při použití tajenky; není-li tajenka obepsána, musí být její existence naznačena. Ukázka tvorby:

Tajenka mako je v podání vyžadována větou „bavlna je tady nutná!“.

Textové podání je nejčastěji používanou formou podání, dokonce lze hovořit až o standardu podání. Jestliže je textové podání standardem podání, pak nejobvyklejší až standardní formou textového podání je dvouverší až čtyřverší, v němž je celý námět obepsán. Směrnice připouštějí vedle obepsání také jeho přímé uvedení nebo naznačení.

Přímé uvedení námětu používají autoři ze dvou důvodů. Častěji jako překvapení pro řešitele, méně často tehdy, kdy by obepsání bylo obtížné až nemožné a působilo by nepřirozeně. Přímé uvedení celého námětu je zcela výjimečné; zpravidla je přímo uvedený náznak, občas autoři sáhnou k přímému uvedení jádra. Pokud má být přímé uvedení části námětu překvapením pro řešitele, často autoři sahají ke změně pořadí slov přímo uváděné části námětu. Ukázky tvorby:

Povšimněte si, že přímé uvedení námětu se zvýrazňuje odlišným písmem stejně jako obepsání.

Nahrazení námětu nebo jeho části arabskými nebo římskými číslicemi se týká číselky a šarády. Námět nebo jeho část je v těchto druzích hádanek přímo uveden, ale přímé uvedení je skryto tím, že jednotlivá písmena jsou nahrazena (vždy stejné za stejné) arabskými číslicemi u číselky a jednotlivé slabiky jsou nahrazeny římskými číslicemi či čísly u šarády. Ukázky tvorby:

Pokud není v textovém podání použito místo uvedení námětu arabských nebo římských číslic, má textové podání podobu několikařádkového textu, v němž je odlišným typem písma zvýrazněno obepsání nebo přímé uvedení námětu a běžným typem písma je napsán průvodní text. Vyskytují se však podání, kde žádný průvodní text není. V takovém případě není třeba v textu nic uvádět odlišným typem písma a buď je celé podání zvýrazněno, nebo je celý text uveden běžným písmem. Ukázka tvorby:

Obepsáním námětu se rozumí nahrazení slov, víceslovných výrazů a vět námětu jinými slovy, výrazy a větami; avšak takovými, které umožní řešitelům námět odhalit. V § 11 směrnic je výčet možností, jakými může autor dosáhnout vhodného obepsání:

• Definice. Například uzavřená křivka = kružnice, elipsa; jehličnatý strom = tis, borovice; hmotnostní jednotka = gram, tuna; kočkovitá šelma = rys, tygr.
• Synonyma. Například šachta = důl; jízdní kolo = velociped; statečná žena = kurážná paní; silně pršelo = byl liják.
• Slova a výrazy vzájemně podřazené či nadřazené v určitém klasifikačním systému a možnost nahradit obecný pojem jménem a naopak. Například obratlovec = ryba, savec; síra = chemický prvek, nekov; Alík = pes. Při použití těchto prostředků je třeba zachovat proporcionalitu a používat slova či výrazy v daném klasifikačním systému pokud možno bezprostředně podřízené či nadřízené. To ale neplatí absolutně, a proto si to vysvětleme na příkladu: pes = savec, zvíře, domácí zvíře, šelma, psovitá šelma, bernardýn, čivava, Alík; to všechno je pravda a lze to použít. Ale není vhodné použít zvíře = čivava nebo Alík, nebo bernardýn = psovitá šelma, nebo Alík = savec, zvíře, šelma a podobně.
• Nahrazení příjmení křestním jménem a naopak. Například Ledecká = Ester, Delon = Alain, Aleš = Mikuláš. Je však třeba užívat jen opravdu známé osoby a případně využít i průvodní text k nápovědě.
• Užití slova či výrazu z jazykovědné terminologie nebo literárních věd. Například kočička a pejsek = deminutiva neboli slova zdrobnělá; slunce svítí = věta holá nebo podmět a přísudek; velký oheň, oheň hoří = epanastrofa neboli opakování slov na konci a na začátku verše.
• Slova a výrazy synekdochické nebo vzájemně silně související. Například krov = střecha; sál ztichl = všichni v sále ztichli; louka = tráva. Pro užití těchto prostředků je třeba opravdu vytříbený jazykový cit; rozhodně je nelze doporučit k běžnému užití.

Pro obepsání jsou stanoveny tři důležité zásady. Je to v zájmu řešitelů, aby jim zůstala reálná možnost hádanku vyřešit. Všechny tři zásady tvoří neoddělitelný celek a musí být autorem dodrženy vždy všechny. Přesto zůstává autorům pro obepsání námětu bohatá škála možností a záleží jen na šikovnosti a nápaditosti autora, jak svůj námět zpracuje a jaký způsob podání zvolí.

• Zachování rozměru. V obepsání by nemělo nic chybět ani přebývat. To ovšem neznamená, že autor nemůže použít „květnatý“ obepis místo strohého uvedení synonyma či výrazu v rámci nějakého klasifikačního řádu. Například pes může být nejen šelma, ale i psovitá šelma nebo domestikovaná psovitá šelma; nejen zvíře, ale i domácí zvíře, domácí mazlíček i čtyřnohý domácí mazlíček, nejlepší přítel člověka. Toto není nic proti dodržení rozměru. Podobně hafan může být pes nebo velký pes, nikoli však zlý pes nebo nebezpečný pes; to, že je pes velký, ještě neznamená automaticky, že musí být zlý nebo nebezpečný. Existují samozřejmě i hraniční případy, kdy není zcela jasné, zda rozměr obepsání je dodržen. Například naše dítě = dcera; obepsat dceru jen jako dítě se zdá být nedostatečné, ale to „naše“ zase vzbuzuje dojem, že by se mělo řešit „naše“ dcera. Zde je třeba ze strany autora určitá obezřetnost a trocha toho jazykového citu; řešitel by měl být zase velkorysý a chápat, že prostě není vždy jasné, jak rozhodnout, a proto musí počítat s oběma variantami. Zatímco u „nadměrného“ obepisu je občas nutné přimhouřit jedno nebo i obě oči, jinak je tomu u obepisu nedostatečného. Zde byla dříve často uváděna jako negativní příklad „níže“ ve významu cyklóna, což je ovšem nikoli níže, nýbrž tlaková níže. Některé synonymické slovníky však převzaly do regulérních synonym i výrazy z „křížovkářského“ slangu, a tak tento příklad už není zcela vhodný. Nedávno se v jednom námětu vyskytl výraz Stoltenberg a byl obepsán jako tajemník. Je sice pravda, že Jens Stoltenberg byl po dobu 10 let generálním tajemníkem NATO, ale jistě všichni cítí, že obepis tajemník je v tomto případě nevhodný a nedostatečný a je klasickou ukázkou nedodržení rozměru obepsání.
  Směrnice stanoví, že slovo nebo víceslovný výraz v obepsání musí odpovídat slovu nebo víceslovnému výrazu v námětu a že věta v obepsání musí odpovídat větě v námětu. Například „štěkající pes“ je pes, který štěká, nikoli však věta „pes štěká“. Za nedodržení rozměru obepsání se však nepovažuje nahrazení slov obepsání například jazykovědným termínem, takže větu „Slunce svítí.“ lze řešit jako „věta holá“ a je to v pořádku.
  V počátcích moderního období české slovní hádanky měl autor povinnost obepisovat slova a víceslovné výrazy, které byly v námětu v 1. pádu jednotného či množného čísla, zase jen slovy a víceslovnými výrazy 1. pádu jednotného či množného čísla. Současná praxe však umožňuje, aby autor použil i jiného pádu, a to v zájmu ucelenosti podání a zkvalitnění textu obepsání. Autor však musí dbát na to, aby dané slovo nebo víceslovný výraz měly shodný tvar s 1. pádem příslušného čísla; povinnost shodného tvaru musí být splněna jak u slov námětu, tak i u slov obepsání. Například pití = džus může být použito i ve 4. pádu „mám pití“, protože i slovo džus má ve 4. pádu shodný tvar. Totéž ovšem nelze použít pro pití = káva, protože „mám pití“ zde znamená „mám kávu“ a to už není shodný tvar.
  Slovo obepsání může být bráno jak v kontextu s průvodním textem, tak i zcela samostatně bez ohledu na průvodní text. To dává autorovi možnost tak trochu klamat tělem a uvádět řešitele do nejistoty. Je-li tedy v podání „zrána pták odlétá k lesu“, pak v řešení může být pták = pštros, ačkoli ten by určitě nikam neodletěl. Je-li v podání „savanou procházel král pouště“, pak král se může řešit nikoli jen jako „lev“, ale klidně to může být „panovník“. Jen by to autoři neměli s těmito „hrátkami“ příliš přehánět, aby řešiteli vždy zůstala reálná možnost hádanku vyřešit.
  Autor může v podání v rámci obepisu námětu nebo jeho části použít i prvky tzv. rébusového podání, takže „krajina u řeky“ může být poříčí nebo konkrétně třeba Polabí, ale také lze oba výrazy řešit dohromady či samostatně; například „oblast při Dunaji“, nebo „končina, Dyje“. Platí to i obráceně, takže obepis „na pouť šelma vydala se“ lze řešit „vandr, šakal“, ale také „s vandrem šakal“ či „šakal u vandru“.
• Zachování pořadí jednotlivých částí námětu. Je-li náznak složen z více prvků nebo z více dílčích náznaků, pak musí pořadí obepsání jednotlivých prvků či dílčích náznaků odpovídat pořadí prvků či dílčích náznaků v námětu. Za porušení zachování pořadí se nepovažuje, pokud autor použije vhodným způsobem rébusové podání; například „brouk mezi květy“ může být řešen „růže, střevlík, pomněnka“. To, co platí pro pořadí prvků náznaku či dílčích náznaků, platí i pro pořadí obepsání prvků jádra (například u hláskovky) a obepsání (nebo přímého uvedení) náznaku a jádra. Jsou-li náznak a jádro obepsány samostatně, pak to nečiní žádné potíže. Složitější je to u námětů zčásti nebo zcela spojených a zejména pak u skupinové tvorby; tam musí autor dávat velmi dobrý pozor, aby danou zásadu neporušil. Při porušení této zásady je vyřešení námětu prakticky nemožné. Velmi komplikované bývá dodržet danou zásadu tehdy, použije-li autor v námětu nějaké víceslovné ustálené spojení, které se prolíná celým námětem a nelze pak takový námět seriózně vůbec obepsat a přitom všechny tři zásady požadované pro obepsání dodržet. Proto jsou směrnice v tomto případě tolerantní a striktní dodržení pořadí obepsání náznak, jádro nevyžadují. Řešitel pak musí vzít tuto toleranci směrnic na vědomí a při řešení hledat i pořadí slov, které jinak není přípustné.
• Zachování celistvosti obepsání. Obepsání nesmí být přerušeno byť jen jediným slovem průvodního textu, například batole lze obepsat „malé dítě“, ale už ne „malé zlobivé dítě“. Podobně nelze použít „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“. Ale lze „slepice stále kvokala, chtěla vysedět kuřata“, neboť český jazyk připouští, aby podmět nebo i jiný větný člen byl přesunut do jiné věty a pak byl „zamlčen“. Musí se ovšem opravdu jednat o jinou větu, takže „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“ nelze, protože se jedná o touž větu, pouze přerušenou větou vloženou! Podobně nelze „slepice sedící v kurníku chtěla vysedět kuřata“, neboť se nejedná o zamlčený podmět. Ukázka tvorby se zamlčenými větnými členy:

Podmět kočka i předmět tetě jsou přesunuty do předchozí věty.

Výše jsme si uvedli ukázky a použití rébusového podání u náznaku a jeho prvků či dílčích náznaků. Rébusové podání se ovšem může týkat i jádra (a to nikoli jen u prvků jádra hláskovky). Takové rébusové podání je však omezeno výhradně na využití interpunkčních znamének, zejména čárky a tečky; například výpustka Dostala všetečka dost alaše (tečka).

Dříve bylo docela oblíbené i protivkové obepsání, dnes se objevuje opravdu jen zřídka. Spočívá v užití antonym a antonymických výrazů místo synonym a synonymických výrazů při obepsání náznaku. Protivkové obepsání dostalo v minulosti i samostatné označení druhu hádanky, a to protivky. Náznak i jádro v protivce se od sebe liší jen v počtu a umístění mezislovních mezer a případně též v délce samohlásek. Jedná se tedy o shodovku, čárkovku nebo kroužkovku, v jejichž podání je použito protivkové obepsání. Výjimečně byla v minulosti použita protivka, v níž bylo jádro antonymickým vyjádřením náznaku „Bibli vezme Koranda“ (bibli vezme – korán dá); Koranda byl radikální husitský kněz a kazatel. Není-li protivkové obepsání podáno jako protivka, je nutno u shodovky, čárkovky nebo kroužkovky při podání na protivkové obepsání upozornit; například ČÁRKOVKA (prot.).

Podobně jako se někteří autoři snaží o vtipnou tvorbu při vymýšlení námětů, usilují i o vtipné podání. Zpravidla přitom použijí jednoslovné homonymum a vyberou do námětu některý z méně užívaných významů nebo význam, který není běžně užívaný a je něčím neobvyklý. Příkladem užití takového homonyma je i ukázka přímého uvedení jádra z úvodní části komentáře k tomuto paragrafu:

Autor se snaží v řešiteli vzbudit dojem, že král je v šoku z toho, že si seveřan pořídil skromné obydlí v našem nejzápadnějším městě. Z řešení monarcha po úlku – má Nor chaloupku ovšem řešitel zjistí, že úlek zde nepředstavuje leknutí, nýbrž malý úl. Takové „legrácky“ mohou řešitele, pokud najdou řešení, potěšit a jistě jsou vítaným zpestřením hádankářské tvorby.

Existují ale hádanky, jejichž vtip je mnohem propracovanější a nespočívá pouze ve vtipném podání. V těchto hádankách autor zvolí obepis jádra, který je významově nejednoznačný, a výběrem vhodných obepisů náznaku a jeho částí a šikovnou volbou doprovodného textu se snaží přesvědčit řešitele, že význam obepisu jádra je jednoznačný a k takové interpretaci obepisu jádra ho navádí. Řešitel je ovšem zpravidla velmi překvapen, že řešení je zcela jiné. Takovým hádankám říkáme zemanovky, a to podle člena kroužku Severáci přítele Ivo Zemana, který s takovým typem hádanek přišel jako první.

Přítel Zeman využíval jako obepsání jádra známá frazeologická spojení, například „prásknout do bot“ nebo „malovat čerta na zeď“, ale řešením hádanky nebyl běžně užívaný význam těchto spojení, nýbrž jejich „doslovný“ přepis (uhodit něčím do obuvi, nakreslit na stěnu rohatého). Mohl se takto úzce specializovat proto, že byl první a měl z čeho vybírat. Jeho následovníci už to měli pro postupné vyčerpávání vhodných námětů složitější, a proto užívali homonyma; homonymy byly v tomto případě celé věty nebo slova či víceslovní výrazy vhodně zakomponované do větného rámce. Charakter zemanovek však zůstal zachován; autoři se snažili přesvědčit řešitele, že obepis jádra má jen jednu možnost výkladu, ačkoli řešení hádanky bylo zcela jiné. Pár ukázek zemanovek:

Kreslené podání je mnohými autory neoprávněně opomíjeno a jinými autory podceňováno. Kreslené hádanky však dokážou specifickými způsoby postihnout rozmanitost způsobů a forem tvorby stejně dobře, ne-li dokonce lépe než textové hádanky.

Když se po několikaletém úsilí podařilo našim tehdejším nejlepším hádankářům dát dohromady první skutečně ucelené a systémově pojaté směrnice pro české slovní hádanky (tj. „modré“ směrnice 1984), panovalo tehdy mezi nejlepšími autory přesvědčení, že kvalitní hádanka musí mít hutné zpracování. To v textovém zpracování znamenalo, že obepsání je potřeba do celého textu doplnit jen minimálně nebo vůbec. Z takto pojatých hádanek se návazně vyvinula nová „kategorie“ hádanek, a to tzv. miniatury. V kresleném podání to znamenalo nutnost soustředit je do jednoho či nejvýše dvou obrázků. Vytvořit hádanku se třemi či více obrázky se v té době považovalo téměř za smrtelný hřích. Zmíněnému pojetí kreslených hádanek tehdy nahrával i fakt, že autoři tvořili jednodušší náměty. Od té doby však došlo k rozmachu delších a komplikovanějších námětů, jejichž přílišné „zhutnění“ by vedlo k špatné rozpoznatelnosti jednotlivých částí námětu.

Dobrá rozlišitelnost musí být pro autora námětu absolutní prioritou. Jednotlivé části námětu musí být možné nakreslit a řešitel musí mít reálnou šanci je rozpoznat a určit. Proto je třeba zvažovat nejen velikost zveřejněného obrázku, ale i použití jakýchokoli nápisů. Pokud se vám však zdá, že těch imperativů je vůči autorům příliš mnoho, projděte si následující ukázky tvorby, kde zjistíte, že vytvořit kreslený námět vůbec nemusí být obtížné a že kreslené hádanky mohou mít pro autory i řešitele svůj půvab.

Jeden obrázek obsahující náznak (N) i jádro (J), bez průvodního textu:

CITOSLOVKA

Řešení: Fík za trafikou (Fík – zatra-Fík-ou – Fík za trafikou).

Jeden obrázek obsahující pouze N, J je naznačeno průvodním textem:

VSUVKA

Lvíčka si muž z And cení,
zbaví ho nachlazení.

Řešení: Pera nedaleko píce – Peruánec dá lék opičce..

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text obsahuje naznačení:

SPOJENKA

Vůně žen kloučka v duši drásá,
parohy zlaté – jeho spása.

Řešení: Pach holiček – pacholíček..

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text se stává textovým podáním:

SPOJENKA

Vůně žen klučinu omámí,
přesto on únos svůj oznámí.

Řešení: Pach holiček – pacholíček..

Dva obrázky, první obsahuje N, druhý J:

OBRATKA

Na houby muž říčkou pílí,
tlumok na záda dá v cíli.

Řešení: Bota, hadovka – batoh vodáka.

V tomto případě by se šlo obejít i bez průvodního textu, ale ten dodává hádance souvislost N a J.

VOKÁLOVKA

Chlapíka krášlí prokvetlé skráně,
s valášky zašel pod strmé stráně.

Řešení: pisík u nestora a šamy, sova – pase koně starouš u masivu.

I tato hádanka by teoreticky nemusela mít průvodní text, ale při otištění v časopise v rámci soutěže Bystřina jsou obrázky relativně malé. Text tak napomáhá lepšímu rozpoznání druhého obrázku.

Dva nebo více obrázků, všechny obsahují dílčí náznaky (DN), J je naznačeno průvodním textem:

ODSUVKA

Za městem s dvořany
peskuji Slovany.

Řešení: Kukla, stovka, Krampol, máky – u Klatov kárám Poláky.

Toto je v současnosti díky rozšířenosti sdružovací tvorby nejběžnější podoba kreslených hádanek.

VSUVKA

Hudebníci zmizeli,
na kopečku slzeli.

Řešení: Paní, selka, liána, vši – pianisté lkali na návrší.

Počet obrázků nemusí být stejný jako počet dílčích náznaků. V prvním obrázku jsou dvě samostatné kresby odpovídající dvěma dílčím náznakům, což směrnice umožňují.

Více obrázků, poslední obsahuje J, všechny předchozí DN:

POSUNKA

Řešení: Island, raci, perník – čísla na ciferníku.

Pokud poslední obrázek obsahuje pouze jádro, někdy se pro ulehčení řešení od předchozích obrázků graficky odděluje. Zde to však není nutné, protože chybí průvodní text, tudíž je zřejmé, že jádro bude nakresleno.

ODSUVKA SLOVNÍ

Řešení: Prazdroj, roj, nástavba, tavba, porcelán, porce, kostka, kost – prázdná slánka.

Tento příklad navíc ukazuje, že určité části náznaku tvořící dvojice pro druhovou operaci mohou být umístěny do jednoho rozděleného obrázku, což usnadňuje řešení.

Další ilustrace:

VSUVKA

Ač to není k víře,
umírá nám zvíře.

Řešení: Hyena, šelma – hyne naše lama.

Zde je vidět přidaná hodnota kreslených hádanek oproti textovému podání. Je možné vyjádřit dva různé DN stejným obrázkem, což dává hádance vtip.

VSUVKA SLOVNÍ

Kluk doručí Vlasti
Brufen, Tramal, masti.

Řešení: Toky, nikdo nesedí v cele – Toník donese dívce léky..

Kresba může vyjadřovat i celou větu.

Ustanovení § 13 se týká pouze hádanek se společným podáním. Na hádanky podané jako jednotlivé hádanky, ale předkládané ve větším počtu se § 13 nevztahuje; tedy se nevztahuje na hádanky předkládané společně k řešení v rámci přeborů či korespondenčních soutěží.

Společné podání dnes mají pouze hádanky vytvářené v autorských soutěžích na pětiboj či trojboj. Podání hádanek, které jsou součástí téhož pětiboje nebo trojboje, tvoří jeden ucelený text, v němž jsou postupně, ovšem bez jakéhokoli naznačení začátku a konce hádanek, podány všechny hádanky daného souboru.

Příklad možné tvorby:

Oproti dřívějším směrnicím neobsahují již tyto směrnice hádanky řazené mezi šifry mřížkové (lištovka, královská procházka a koníček); šifry mřížkové se natolik odlišují od ostatních druhů hádanek, že by nebylo možné najít systémové a přitom poměrně jednoduché uspořádání se společně definovanými pojmy. Předpokládá se, že pro šifry mřížkové budou vytvořeny samostatné směrnice, podobně jako je tomu u osmisměrek.

Po vypuštění šifer mřížkových bylo přehozeno pořadí hádanek s křížovou vazbou a šifer textových, které mají evidentně více společných rysů s dalšími druhy hádanek. Jinak se oproti předchozím směrnicím členění hádanek nijak nezměnilo.

U hádanek s křížovou vazbou dochází ke dvěma velkým změnám.

První změnou je skutečnost, že námět hádanky musí být jeden ucelený text, popř. u rámcovky jeden nebo dva ucelené texty. To znamená, že již není možné tvořit hádanky, v nichž se vyskytuje několik samostatných výrazů. Tím dochází k jasnému oddělení křížovek a hádanek, protože nově definované náměty hádanek s křížovou vazbou již nelze předkládat jako křížovky.

Druhá změna vyplývá ze změny přístupu těchto směrnic k problematice dodržování změn slovního základu a významu. V hádankách s křížovou vazbou je výslovně zakázáno používat v políčkách, která nejsou předmětem křižování (rámcovka), a v políčkách, ve kterých dochází ke křižování „sama se sebou“ (čtvercovka a roháček), samostatné slovo. Slovem se zde rozumí slovo v obecném významu (nikoli podle definice v § 6), tedy i předložky a zvratná zájmena. V důsledku této změny se některé náměty, které byly v minulosti zveřejněny a měly třeba i úspěch u řešitelů a autorů, stanou vadnými a nebude již možné podobné náměty tvořit. Příkladem takového námětu je slabiková čtvercovka: Na přehradě přestaň jeti, hraje si tu dětí tucet.

V tomto námětu se vyskytují hned dvě samostatná slova na úhlopříčce vedoucí směrem zleva nahoře doprava dolů, a to předložka „na“ a zvratné zájmeno „si“; políčka na dané úhlopříčce obsahují tato slova jak při čtení zleva doprava a shora dolů, tak i při čtení shora dolů a zleva doprava (křižují se tedy „sama se sebou“).

U hádanek s křížovou vazbou platí ustanovení § 6 o tom, že se samohlásky lišící se pouze čárkou či kroužkem považují za shodné. Písmeno tak smí být v jednom směru čteno s jinou délkou než v druhém směru.

Stavebními prvky mohou být ve čtvercovce písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Čtvercovka (písmenná): hulán u tága lákal Agátu na luh (bez přesahů)

Čtvercovka (písmenná): na Nováka monach u lomu zavolal (s přesahy)

Čtvercovka slabiková: široká rovina Kanady

Čtvercovka shluková: udatná atletů nátura

Možnosti tvorby jsou u roháčku rozšířeny o obrazce, u nichž dochází v opačném směru ke čtení zdola nahoru. Díky tomu lze použít při tvorbě roháčků všechny možné varianty umístění obrazců; dosud byly možné jen dvě varianty ze čtyř.

Stavebními prvky v roháčku mohou být písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Roháček (písmenný): jetel Erik ti sekl (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček (písmenný): trápí primáta pán (s běžným čtením a dosud používaným obrazcem)

Roháček (písmenný): test je sjet (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček (písmenný): nechce Nečech pecen (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček slabikový: Římana má dona (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček slabikový: kazí mezí vůni Kamenice (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček slabikový: napálila Naďa líná pána (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček slabikový: na ledě místo dělá Milena (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček shlukový: příklady zatím neexistují, ale první tři ukázky roháčku slabikového mohou být prezentovány též jako roháčky shlukové s dvoupísmennými shluky.

Obrazec rámcovky může mít podobu „plotu“ nebo „okna“, jak je uvedeno v příkladech tvorby níže. Stavebními prvky v rámcovce mohou být písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Rámcovka (písmenná): zalil hošík záhon lilií (plot)

Rámcovka (písmenná): v Ústí zleva Apola vezla svého Itala (okno)

Rámcovka slabiková: spanilá paní nese vinaři vonící seno kopaninami (jeden ucelený text, tvar plotu)

Rámcovka slabiková: police lákavá Tamilů – popularita cestovatelů (ukázka námětu rámcovky složeného ze dvou ucelených textů, obrazec má tvar okna)

Rámcovka shluková: dosud se netvořila, nejsou žádné ukázky.

Nově je odlišně stanoveno, kdy nemusí text předložený k řešení obsahovat prvky náznaku přejímané do jádra. Už je to jen řádek (řádky), kde je zvýrazněné obepsání jádra; dříve to mohly být i řádky s pouhým naznačením jádra. Navíc řádek obsahující zvýrazněné obepsání jádra nemusí obsahovat prvky náznaku přejímané do jádra, ale může je obsahovat; záleží na volbě autora.

Vyskytují se dva typy klíčovky. Obvyklejší formou je přímé uvedení náznaku, kdy se jádro hledá přímo v textu předloženém k řešení. Náznak klíčovky však může být i obepsán; pak je předkládán k řešení text, v němž je zvýrazněné obepsání náznaku. Teprve po vyřešení náznaku se hledá skryté jádro.

Příklady možné tvorby:

Jemnou síť mých veršování
prohledejte čile,
prozradím, že je v ní přání
do dalšího boje, klání
zaručeně milé.

Řešení: Mnoho zdaru; klíč: 3. a 4. písmeno v řádku.

Obrátit černé zraky
zdráhá se věrná diva
na hrad, kde v tmavé věži
zrána si vězeň zpívá.

Řešení: Bezděz; klíč: písmena bezprostředně předcházející „r“.

Zvířata dvě chovná při mělčině
na strom od Třemšína hledí líně.

Řešení: Soumar a koza u brodu – smrk z Brd; klíč: jen souhlásky.

Kterým směrem uhání
nivou párek klokaní?

Řešení: Kam letí lučinou dva skokani – klíčovka: klíč: 1., 4.. 7. atd. písmeno.

Autoři by si měli být vědomi toho, že základním textem, který by měl být smysluplný a jazykově vytříbený, je původní text čili text, který získáme odstraněním chyb. V minulosti byly některými autory zpracovány náměty tak, že kvalitnějším byl text s chybami; to však není správné.

Příklady možné tvorby:

Vždy zavalena tajemstvím
nás leká do neznáma,
var důvtipu v ní hraje prim,
však neruda je sama.
S ní nebudí se nikdo snad,
má jazyk múz i rýmu hlad,
je prvý žert i drama.

Řešení: Hádanka (poslední „a“ bylo vypuštěno ze slova „pravý“).

Hustá pole širé Hané,
temně hnědých ohnic lány,
plaché mráčky potrhané,
k letům v dáli míří vrány.
Od Romže vlak náhle píská –
zbožně pohleď jen v tu stranu:
Kras ten srdce tvé si získá.
Starorežné lék nad manu!
Zdolej cíl (a nijak plaše):
Toť přec krásné město naše!

Řešení: Prostějov.

(Podání – text s chybami)
Paní sítě souká mile,
obě vidí tedy muži,
mámí méně kouče chutě,
doňa hradí jeho růži,
toky víří, mírně hučí...
Matka dál a dál se tuží!

(Původní správný text)
Paní dítě kouká čile,
robě vadí tady muži,
máma mrně koupe chutě,
doma hladí jeho kůži,
taky vaří, marně hučí...
Matka dál a dál se tuží!

Řešení: Drama Karla Čapka.

Mutační hádanky jsou nejrozsáhlejší skupinou hádanek a jejich charakteristikou je, až na shodovku, provedení stanovené změny čili mutace. Definice druhové operace u jednotlivých druhů hádanek stanoví, zda se jedná o změnu jedinou, nebo je možno či nutno provést stanovených změn více. Například u odsuvky je druhovou operací odsunutí právě jednoho písmene (u písmenné varianty), v záhadném nápise se musí provést nejméně dvě stanovené operace, u háčkovky lze změnit jediné písmeno přidáním nebo ubráním háčku, ale je možné jich změnit i více.

Standardními stavebními prvky jsou písmena. U některých druhových operací je povoleno při provedení změny použít i více písmen, například v přídavce se smí přidávat nejen jednotlivá písmena, ale i skupiny písmen: darda, mat – Dána randál mátl (do slova darda se přidává skupina písmen „an“, do slova mat se přidává písmeno „l“). U některých druhů hádanek mohou být povoleny i varianty slabikové či shlukové.

Mutační hádanky byly v předchozích směrnicích členěny podle povahy prováděné změny. To bylo sice ze systémového hlediska správné, ale mělo to tu nevýhodu, že druhy hádanek, které jsou navzájem jakýmsi zrcadlovým obrazem (například odsuvka, přísuvka), byly uvedeny daleko od sebe. Proto bylo od takového členění mutačních hádanek v těchto směrnicích upuštěno.

Podle § 6 odst. 3 v hádankách obecně platí, že hlásky lišící se délkou jsou považovány za shodné. Rozhodnutí, zda dodržet délku hlásek, je tak na autorovi. Existuje však skupina hádanek, v nichž je dodržení délky hlásek neboli rozlišování mezi hláskami krátkými a dlouhými povinné. Patří sem shodovka, čárkovka, kroužkovka a z větší části i protivka (pokud však využívá principu sloučenky, patří mezi kompoziční hádanky, u nichž se délka hlásek nerozlišuje).

Shodovka je jediným druhem hádanky, v němž nedochází k žádné změně písmen náznaku a je zachováno i jejich pořadí. Aby nebyla tato hádanka jedinou hádankou samostatné skupiny, byla zařazena mezi mutační hádanky, ač v ní k žádné mutaci nedochází.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

Ukázky tvorby: džez, vazal, paky – džezva z alpaky; mámy školáček – má myš koláček; past, u chatrčí pastucha trčí; v šeru dne vše rudne.

Čárkovka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Jediná změna čárky nad písmenem stačí, aby byla splněna druhová operace. Násobná tvorba je proto podmnožinou základní tvorby.

Nové znění směrnic upřesňuje, že v náznaku či v každém dílčím náznaku musí dojít ke změně písmena zahrnující čárku. Nestačí tedy změna „u“ na „ů“ či obráceně, nicméně taková hádanka může být podána jako kroužkovka nebo sloučenka.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

U čárkovky lze v rámci vtipné tvorby místo přidání nebo ubrání čárky nad písmenem přidat či ubrat slovo „čárka“, „čárky“, popřípadě „koma“ a podobně.

Ukázky tvorby:

• ZT: matadorů sta – máta dorůstá; jedné slepé je dnes lépe (úplně spojená tvorba);
• ST: ořeší, mrak, oči – oře šimrá kočí;
• PT, VNT, VJT: malinká Málinka má línka;
• SkT: kapříka přináším našim (kapří-ka při/náším našim).

Kroužkovka podobně jako čárkovka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Jediná změna kroužku nad písmenem „u“ stačí, aby byla splněna druhová operace. Násobná tvorba je proto podmnožinou základní tvorby.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

V kroužkovce lze v rámci vtipné tvorby přidat či ubrat místo kroužku nad „u“ slovo „kroužek“ nebo název některého z hádankářských a křížovkářských kroužků. Toto se ovšem týká výhradně kroužkovky a nelze je použít v čárkovce.

Ukázky tvorby:

• ZT: krok lidojedů – k rokli dojedu; Rus tuší růst uší (úplně spojená tvorba);
• ST: sta rysů, důvody – starý sud u vody.

Slova, výrazy a věty opačného významu nemusí být v protivce vždy jednoznačnými antonymy. Stačí, aby se jednalo o opačný výraz z nějakého úhlu pohledu. Pro získání opačného významu nemusí být nahrazena úplně všechna slova v sousloví, ale je vítáno provést změnu všude, kde to rozumně lze (např. lze zaměnit předložku „s“ za „bez“ či „nad“ za „pod“, zatímco záměna spojek je problematická).

První verze protivky bývá předkládána k řešení pod tímto názvem jen zřídka. Častěji bývá předkládána k řešení pod názvem jedné ze čtyř hádanek uvedených v odstavci 2, a to s upozorněním na protivkové obepsání, například SLOUČENKA (prot.).

Vzhledem k tomu, že specifičnost první verze protivky je dána vztahem mezi podáním a zněním náznaku, uvádíme v ukázkách tvorby celé podání hádanky. U druhé verze jako příklady postačují náměty bez podání.

Ukázky tvorby první verze protivky:

Ukázky tvorby druhé verze protivky:

• Aš – rubáše (rub Aše); Antily, úd – antilopa kopá kudu (Antil opak, opak údu); kafr, káva bílá – antika Frantíka vábila (anti kafr, anti káva bílá); bibli vezme Koranda (úplně spojená tvorba; Koranda byl jeden z husitských radikálních kněží a duchovních, byl duchovním i politickým vůdcem táboritů).

Měkčenka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Aby byla druhová operace splněna, stačí jediná změna „y“ na „i“ či naopak nebo jediné přidání či ubrání háčku. Pokud se však provádí jen jedna z uvedených operací, je vhodnější předložit hádanku jako odrůdu. V důsledku toho násobná tvorba je podmnožinou tvorby základní.

V měkčence lze uplatnit vtipnou tvorbu charakteristikou pro ypsilonovku, háčkovku, případně pro obě tyto odrůdy – viz příklady u §§ 34 a 35.

Ukázky tvorby:

• ZT: obrysy týna – obří sítina; tryzna mých tří známých (úplně spojená tvorba);
• ST: trysk, vory – tři škvoři;
• PT: líska – lyska, liška;
  Příklad postupné tvorby může sloužit i jako příklad vícenáznakové nebo vícejaderné tvorby, neboť druhová operace měkčenky je splněna mezi libovolnými dvěma slovy z trojice „líska“, „lyska“ a „liška“. Neplatí to však naprosto vždy. V námětu pisk – pysk, pisk má náznak význam „zárodek pera“ a poslední jádro „hvizd“, v postupné tvorbě je tedy tento námět v pořádku, ne však ve vícenáznakové ani ve vícejaderné tvorbě. Námět činčily čin čilý – cín cílí neodpovídá postupné ani vícejaderné tvorbě, z hlediska vícenáznakové tvorby je však v pořádku.
• SkT: Švéd své dvě děti vede, ty pravé, právě! (Švéd své d/vě děti vede, ty/ pravé právě); přímá řeč primáře ctila Tyla (přímá řeč primáře c/tila Tyla).

Ypsilonovka je poměrně mladou hádankou. Když byla při tvorbě posledních platných směrnic zařazena háčkovka jako odrůda měkčenky, bylo zřejmé, že je třeba definovat hádanku, která bude doplňovat háčkovky. Ypsilonovka a háčkovka „vytvářejí“ dohromady měkčenku. Násobná tvorba je podobně jako u měkčenky podmnožinou tvorby základní.

V praxi se vyskytuje vtipná tvorba, v níž je „y“ nahrazeno slovem „ypsilon“.

Ukázky tvorby:

• ZT: Sklony tyranů – sklo nítí ránu; trhá vítr hávy (půlená tvorba);
• ST: výnos, kly, dým – víno sklidím.
  Obdobně jako u měkčenky se mnoho námětů postupné tvorby dá považovat za vícenáznakovou i vícejadernou tvorbu, neplatí to však naprosto vždy. Příklad je uveden u měkčenky v § 28.

Násobná tvorba je podobně jako u měkčenky podmnožinou tvorby základní. Vtipná tvorba v háčkovce má v současnosti dvě podoby. Poměrně časté je přidání nebo ubrání písmena „v“, přičemž se využívá vizuální podoba s háčkem a druhová operace se tím považuje za splněnou. Méně časté, ale rovněž používané je přidání nebo ubrání slova „háček“, „háčky“ apod.

Ukázky tvorby:

• ZT: neznámá Češka – něžná maceška; neděste mne deštěm (půlená tvorba);
• ST: hořec, kameníci – horečka mě ničí;
• PT: trest – tresť, Třešť.
  Obdobně jako u měkčenky se mnoho námětů postupné tvorby dá považovat za vícenáznakovou i vícejadernou tvorbu, neplatí to však naprosto vždy.

Ukázka kresleného podání:

Vypětí údajně slečně
nesvědčí – uvadá věčně.

Řešení: Přístřeší, ves, kódy – prý stres Ivě škodí.

Do této skupiny patří několik dvojic hádanek, které jsou navzájem jakýmsi zrcadlovým obrazem. Zatímco u vsuvky, výpustky, přísuvky a odsuvky spočívá druhová operace v přidání nebo ubrání jediného písmene, u obložky a obnažky v přidání nebo odebrání dvou písmen (nebo shluků). Možnost provedení druhové operace u přísuvky a odsuvky symetricky znamená, že se druhová operace neprovede při počtu n dílčích náznaků nkrát, nýbrž (n+1)krát nebo (n−1)krát; druhová operace se provádí vždy se dvěma sousedními dílčími náznaky: DN₁ + DO + DN₂ = J nebo DO + DN₁ +DO + DN₂ + DO = J.

Záměnka patří mezi nejstarší a dlouhodobě nejužívanější hádanky. V databázi hádanek je výrazně více než 10 000 námětů.

Ukázky tvorby pro odstavec 1: ZT: Mohykáni – nohy kání; kata bomby – katakomby; Kdo ubírá se k doubí zase?; NT: barva koček – pár vánoček; ST-ZT: gesto, datel, spolek, Albánec – cestovatele polekal kanec; ST-NT: chlorid amonný mistra, mývali – Florida vonnými stromy vábí; PT (postupná tvorba): borec – korec – konec.

Ukázky tvorby pro odstavec 2: kalabasa – kůl u busu; astra, víska, idiocie, břek vábí – ostrov Island noc nepřekvapí; kukla, žížala, babočky – bublanina láká kočky. Z ukázek je zřejmé, že vícenásobná změna nemusí být uplatněna u všech slov.

Ukázka tvorby pro odstavec 4: svišti, čepce – cvič tiše, pse! Tato tvorba byla v předchozích směrnicích řazena mezi vtipnou tvorbu. V těchto směrnicích je část dřívější vtipné tvorby zařazena, v souladu s hádankářskými trendy, do „běžné“ tvorby.

Darvinka je jednou z hádanek s povinnou postupnou tvorbou. Je však výjimečná v tom, že v darvince dochází k úplné proměně náznaku, tzn. že všechna písmena, všechny slabiky nebo všechny shluky náznaku a jádra se liší.

Ukázky tvorby: ovály – opály – spály – spáry – spory – sport; políčka – políčky – kolíčky – koláčky – kolárky – kolárny – kovárny – kavárny; malá milá víla vítá vítr (spojená tvorba); tamtam – tartar – barbar – Berber (vícenásobné záměny); mísa plná – milá pána – síla Dána – silo Dany – sólo dámy (NT); jezevec – jezera – mezera – megera (slabiková).

Ukázky tvorby:

• ZT: halapartna – Hála part zná; finále děje – Fin na ledě je; do března milou haní dobře známí dlouháni (úplně spojená tvorba), hýla a kolihy láká kolí (půlená tvorba: hýla a koli / hy láká kolí);
• NT: černé byliny – čert nebyl líný; baviče snacha podvede – barví česna chlap od vedle; Dana chodí nivou dvanáct hodin s Ivou (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: astra, lícha, sulka – Austrálie chasu láká; bán, cíle, sója klíčí – branci ples voják líčí; moták, oul – model táta koupil (vsouvají se řecká písmena); beduín, dveře, koiné, sud, občiny – novou bednu Indové Řekovi nesou do bučiny (tajenka přidaná před jádro);
• ST-NT: četník dnes pije, září – čert nikdy nespí, sjezdaři; jedu do cíle, křída, liči tlí – jed budoucí lékaři dali učiteli;
• SkT: dieta diletanty ráno týrá (dieta – dileta, ntyra – notyra);
• PT: Kotka kostka, kos tíká;
• VJT: kasa – kapsa, kasta, krása;
• VNT: Orava, Otava – otrava.

Ukázka kresleného podání:

Platí výlet do Turecka
příbuzný, jenž není z Řecka.

Řešení: Hadice, studánka, ryba, tanec – hradí cestu do Ankary bratranec.

Ukázky tvorby:

• ZT: berani sebe raní – brání se berani; malé vnouče spící má levnou čepici (úplně spojená tvorba);
• NT: sfingu Larisa dělá – singulár sádla; soka kalhoty čistí laik – skákal o tyči silák;
• ST-ZT: baskytary, zrní, lišty, ržání – Basky trýznili tyrani; výhra, děsné stoupání v hradě snesou páni (částečně spojená tvorba);
• ST-NT: pera, vodní pólo, matka – právo diplomata; lasagne, spousta řízků, branci – lasa nesou staří Kubánci;
• SkT: neoholeného lesníka děsí kádě (neohole – nehole, snikadě – sikadě);
• PT: šupina – špína – šína;
• VJT: křepce lajka křepeláka k řece láká (úplně spojená tvorba);
• VNT: viola, Visla – víla.

Ukázky tvorby:

• ZT: aktovka – taktovka; živé sele – mží vesele;
• NT: lesáka basa děsí – klesá k ambasádě sir; ženám stěží lže na mostě žid (úplně spojená symetrická tvorba);
• ST-ZT: magnát, skla – mág na tisk lál; oči chápana, kára tlí – očichá panáčka ratlík;
• ST-NT: Adama oválky, ovce – Lada maloval kytovce; Ráža, kala, jiné hranice – Pražáka lákají Nechranice;
• VJT: Řím – příměří moří mě (částečně spojená symetrická tvorba).

Ukázky tvorby:

• ZT: hodná služka – od nás lůžka; Županiče káva u paní čekává (úplně spojená tvorba);
• NT: účty třídí Irky – čtyři dírky; zuby vám již ubývají (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: stolek, styk, proužek – stoletý kroužek; jdu sít kopr, otrub kusy, Haničinec, listář – dusítko pro trubku shání činelista;
• ST-NT: Vatikán vábil dona, třenák – atika na bílo natřená; kuli, pyžamo, špiona čutora – u lípa žampion autora.

Ukázky tvorby:

• ZT: nárok lišáka – zná rokli šakal; větřík opylí dvě tři kopy lip (úplně spojená tvorba);
• NT: Řeka latina – překážela ti nať; veselá návladní zve seladona v lad niv (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: ampule, imám – lampu leští máma; pilastr, kus – tupil astru tulák u sálu (obkládají se zrcadlově souměrné shluky; "tu"/"ut", "ulá"/"álu");
• ST-NT: len, volič, opar Lýdin – členstvo líčilo paragliding; vábí kyprá ústa umělce, uran – Švabinský Prahou s tátou měl cestu ráno;
• SkT: Okolo Kolína šli naši (oko – lokol, inaš – linaši);
• VJT: varan – Eva Randová randívá ráno (částečně spojená tvorba).

Ukázky tvorby:

• ZT: zmatek lidí – máte klid; nutí Katku lump utíkat k úlům (úplně spojená tvorba);
• NT: svěží sestry rmen – věže strmé; zmatený chatař má tenata (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: astat, svída, rumpál, úterý – staví dům páter; úhoři, acetát, stíny, okovy, tepláky, malík – hořce tatínkové plakali;
• ST-NT: blondýny úskok, chumly, chudoba, březno, kámen – londýnskou mlhu dobře známe; Odra, ťuhýků prča, union, Ebro, patela – druhý krční obratel.

Ukázka kresleného podání:

Kurriho střelu Holeček chytil,
kov se mu za to na krku třpytil.

Řešení: Sfinga, kolna, kamna, pedály – Fin gól nám nedal.

Skrývačky byly velmi dlouhou dobu značně oblíbené. Nyní se spíše setkáváme v různých vědomostních soutěžích, ale třeba i v Luštitelské olympiádě mladých, se zjednodušenou verzí skrývačky, v níž není dodrženo ustanovení o větším počtu zbylých písmen než písmen odebraných (a v níž jsou třeba i další prohřešky proti směrnicím). Nezatracujme tuto zjednodušenou verzi; je důležitou pomůckou pro práci s dětmi, mládeží i se začátečníky. Novodobá verze skrývačky je poněkud opomíjena, přestože skýtá autorům velmi dobré možnosti uplatnění autorské invence.

Zejména u násobné a sdružovací tvorby, ale i v dalších případech více než jednoho provedení operace (např. ve skupinové tvorbě) je třeba dát pozor na poslední ustanovení definice skrývačky; nejlépe je vidět jeho dodržení na dále uvedených ukázkách tvorby.

Ukázky tvorby:

• ZT: nevinné touhy – Vinnetou; bílá vrána – narval; Jana nasytí ananasy (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: unášený dikobraz – naše kobra;
• ST-ZT: čiperní kováři, řeč drsná – perníková srdce;
• SkT: plachý Lach krade rád.

Přídavka je hádanka, jež má zdola omezený počet změn při druhové operaci. Obecně to jsou nejméně dvě stejné změny, ale u některých způsobů a forem tvorby postačuje provést jen jednu změnu na každé slovo či dílčí náznak, resp. při každé druhové operaci. Samozřejmě, že lze písmen či shluků přidat více, než je stanovené minimum; například víra – baví bába raba.

Vzhledem k tomu, že postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se u přídavky vyskytují jen zřídka, týká se druhá část tvorby, v níž se přidává v celém náznaku nejméně jedno písmeno nebo jeden shluk, zejména násobné tvorby a sdružovací tvorby. Možnost přidat pouze jedno písmeno nebo jeden shluk se však nevztahuje na skupinovou tvorbu, která spojuje víc dílčích námětů, přičemž každý dílčí námět musí být vytvořen samostatně podle stanovených pravidel. Námět zamrzla Mrlina líná (zamr-zla Mrl/ina líná) proto není správný, neboť v druhém dílčím námětu je písmeno „l“ přidáno jen jednou a přidání stejného písmene v prvním dílčím námětu zde není podstatné.

Ukázky tvorby:

• ZT: iniciálky – viníci války; dívka nudí vnuka (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: azalka bílá – váza vlka vábívala;
• ST-ZT: cíl, kopy – osciloskopy (přidání jednoho stejného shluku ke každému dílčímu náznaku);
• ST-NT: prst paní, do – prostopášní Švédové;
• PT: vlk – válka – ovál oka;
• PT: trest – tresť, Třešť;
• VJT: krt – karát, karta; máti má tis, masti (přidává se jen jedno písmeno při každém přechodu z náznaku do jádra);
• SkT: indiána dálka láká (ind-ina da/lk-aláká).

Výlučka má podobně jako přídavka zdola omezený počet změn při druhové operaci. Obecně to jsou nejméně dvě stejné změny, ale u některých způsobů a forem tvorby postačuje provést jen jednu změnu na každé slovo či dílčí náznak, resp. při každé druhové operaci. Samozřejmě, že lze písmen či shluků odebrat více, než je stanovené minimum. Na druhou stranu není nutné odebrat všechny výskyty písmena nebo shluku.

Vzhledem k tomu, že postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se vyskytují jen zřídka, týká se druhá část tvorby, v níž se ubírá v celém náznaku nejméně jedno písmeno nebo jeden shluk, zejména násobné tvorby a sdružovací tvorby. Možnost odebrat pouze jedno písmeno nebo jeden shluk se však nevztahuje na skupinovou tvorbu (viz komentář k přídavce § 39).

Ukázky tvorby:

• ZT: prasata – prst; kariéra Marie – krám; jedna dívka je naivka (úplně spojená tvorba)
• ZT-NT: vinárna neusne – virus;
• ST: slast, mimika – látka; Jemen, taje, jelita – mentalita (odebírá se stejný shluk z každého dílčího náznaku);
• PT: Basků bank – skunk – sun.

Ukázka kresleného podání:

Šly panenky silnicí...

Řešení: Kostra kola, kola, kočky s tralaláčky.

Posunka je autorsky poměrně snadnou hádankou, ale řešitelům může činit problémy. Už jen fakt, že posun lze provést dvěma různými směry a že směr posunu je u všech částí námětu vzájemně nezávislý, činí řešení obtížnějším, hlavně u delších a složitějších námětů. I proto je v posunce preferováno, aby přisouvané a odsouvané písmeno byla různá. Nepochybně se může tato preference projevit při hodnocení kvality hádanky v autorské soutěži.

Ukázky tvorby:

• ZT: hora Čechů – oráče chuť;
• ZT-NT: kresba rouna – okres Beroun; odvětí Slovan dvě tichá slova (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: loutna, čelist – žloutne listí;
• PT: zdiva – divan – Ivana – vanad;
• VJT: astra – stráž, rastr;
• SkT: bukače u kačera pán lapá (bukače u kačer/a pán lapá).

Šířenka využívá druhové operace přísuvky a vsuvky; není však nutné, aby v rámci jednoho námětu byly použity druhové operace obou hádanek. Například v rámci jednoho námětu pat – past – pasát je použita jen druhová operace vsuvky.

Ukázky tvorby:

• ZT: léta, lenta, plenta, polenta; vika, víčka, svíčka, sovička, slovíčka;
• ZT-NT: máti roky „mastí“ kroky, mastif krotký;

Úženka je protipólem šířenky a mnohé náměty šířenky je možné podat i jako úženky s opačným uspořádáním (od posledního jádra po náznak). Využívá druhové operace odsuvky a výpustky; není však nutné, aby v rámci jednoho námětu byly použity druhové operace obou hádanek. Například námět kovral – korál – král využívá jen druhovou operaci výpustky.

Ukázky tvorby:

• ZT: valašky, vlašky, vlaky, laky; peláší plaší plši (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: klubka chrání kluka hraní, Kuka raní;

Zrcadlová verze šířenky a úženky představuje spojení šířenky a úženky do jednoho námětu. Šířenka zrcadlová začíná jako šířenka a po dosažení nejdelšího jádra pokračuje jako úženka, a to včetně povinnosti provést v každé části nejméně dvě operace. V obou částech musí být stejný počet operací, aby bylo dosaženo symetrie („zrcadlení“ podle názvu druhu).

Ustanovení odstavce 3 umožňuje, aby výchozí náznak a konečné jádro byly shodné, ale cesty od nich či k nim byly různé. Vše záleží pouze na nápaditosti autora.

Ukázky tvorby:

• ZT: sak, svak, svlak, vlak, vlk; plná Polná, polena, polenta, plenta, plena, Lena.

Úženka zrcadlová je protipólem šířenky zrcadlové. Liší se od ní pouze pořadím částí – nejprve se provádějí operace úženky, poté operace šířenky. Opět platí povinnost provést v každé části nejméně dvě operace. V obou částech musí být stejný počet operací, aby bylo dosaženo symetrie („zrcadlení“ podle názvu druhu).

Ustanovení odstavce 3 umožňuje, aby výchozí náznak a konečné jádro byly shodné, ale cesty od nich či k nim byly různé. Je možné, aby nejkratší jádro bylo jednopísmenné, ale kvůli povinnosti námětové ucelenosti (§ 3) se taková situace vyskytuje obvykle jen při částečně nebo úplně spojené tvorbě: kůl, úl u pupku (u pu-pku).

Ukázky tvorby:

• ZT: kolíbka, kolika, kolík, kolník, školník; divná diva Iva zívá z piva.

Obměnka je hádankou, kterou je poměrně snadné vytvořit, a i proto by měl autor dbát na dobrý výběr námětu. Samozřejmě nejlépe se obměnka uplatní u slov s neobvyklou skladbou souhlásek a samohlásek. Těsně po schválení obměnky jako nového druhu hádanky byl tehdy velmi populární běžec středních a delších tratí Saíd Aouita; takové jméno by šlo těžko v jiném druhu hádanky uplatnit. Ale zde se přímo nabízí námět Sudety – Saíd Aouita. Podobně lze z náznaku Hondy (nikoli však Honda, neboť by zůstalo neobměněné „a“) vytvořit jádro Hyundai.

Kromě užití neobvyklých slov jsou obměnky vhodné například k užívání různých idiomů, nebo hezkých, přirozených pojmenovacích celků. Vždy by však jádro mělo být hodnotnější či kvalitnější než náznak. Autor též musí pamatovat na to, že zejména dlouhé náměty jsou řešitelsky obtížné a kvůli velkému množství možných operací (obměn) mohou připouštět alternativní řešení. Často se proto u obměnky uvádí vyčíslení nebo jsou náznaky v podání přímo uvedeny.

Násobná tvorba splývá se základní tvorbou. Postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se do značné míry překrývá podobně jako u měkčenky a jejích odrůd, ne ovšem absolutně.

Ukázky tvorby:

• ZT: kur se toulá – krásy Itálie;
• ST: doutnák, erby, nitka – dietní karbanátky;
• PT: k ránu u vína víle okariny věnoval korunovaný vůl;
• VJT: plachý volek – plch velký, pelech vlka;
• SkT: Honolulu hanili lidé vedle divadla.

Přestože je vokálovka odrůdou obměnky, není možné všechny vokálovky předkládat k řešení jako obměnky. Jsou-li ve vokálovce na některém místě (před první souhláskou, po poslední souhlásce nebo mezi dvěma souhláskami) dvě nebo více samohlásek, může se stát, že některá samohláska v tomto místě zůstane, ale změní pozici. Například euro – aera, kde „e“ před první souhláskou zůstává, ale přesouvá se na tomto místě z první pozice na druhou pozici; něco takového se v obměnce nesmí.

Vokálovka je poměrně oblíbená mezi řešiteli, neboť pevná struktura (zachování pořadí) souhlásek a samohlásek řešení výrazně usnadňuje.

Násobná tvorba podobně jako u obměnky splývá se základní tvorbou. I pro postupnou, vícenáznakovou a vícejadernou tvorbu platí to samé, co u obměnky.

Ukázky tvorby:

• ZT: ostružina – astra ženy; numismatik nemá smutek (úplně spojená tvorba);
• ST: šelest, upír – šílí stoper;
• PT, VJT: venkovanky vínka; Davidová do vody vodívá děvy.

Oproti posledním platným směrnicím je přípustné v náznaku neprovést žádnou písmennou změnu. To se může prakticky uplatnit především ve sdružovací tvorbě, kde se změna u některých dílčích náznaků provede a u jiných neprovede. (Pokud by se neprováděla u žádného, hádanka by byla předložená spíš jako shodovka, čárkovka, kroužkovka nebo sloučenka.) Samozřejmě neprovedení změny v dílčím náznaku může snížit kvalitu hádanky, naopak čím je změn více, tím je proměna považována za vydatnější.

Proberme postupně, jaké změny zvukového obrazu náznaku jsou možné a jaké atributy výslovnosti musí být naopak zachovány.

• U délky hlásek se souzvučka drží obecného principu, že písmena lišící se délkou jsou považována za shodná. Délka může být dána i výslovností vlastních jmen cizích jazyků, nicméně při přechodu do jádra ji lze změnit i v takovém případě: vše Rousseau má – v šeru soma.
• Přízvuky a mezislovní pauzy se také mohou měnit: v námětu piano, pily – pijan opilý se u prvního dílčího náznaku vysloví „no“ vcelku, kdežto v jádře „n“ a „o“ odděleně, přičemž na „o“ je přízvuk. Dvojhlásky „au“, „eu“, ou“, normálně vyslovované dohromady („Nautilus“, „pneumatika“) se při proměně mohou od sebe oddělit a vyslovovat samostatně: pád rampouchu – pátrám po uchu.
• Dodržena musí být znělost a neznělost souhlásek, tvrdost a měkkost souhlásek (zejména u převzatých slov), správné zdvojení hlásek a další pravidla výslovnosti podle platné české mluvnice (např. spodoba, skupiny „ie“, „ia“ apod., nevyslovovaná úvodní souhláska atd.).
  • Shoda ve výslovnosti slabik, slov i víceslovných výrazů se posuzuje podle pravidel pro výslovnost uvedených v platné české mluvnici (kromě tištěných publikací lze využít elektronické zdroje (Internetová jazyková příručka, Akademický slovník současné češtiny).
  • Nejrozšířenější souhláskovou změnou v češtině je spodoba. K ní dochází tehdy, jestliže souhláska mění svou znělost (nebo neznělost) vlivem souhlásky sousední, tj. skupina souhlásek se vzájemně přizpůsobí, takže pak jsou všechny její členy buď znělé, nebo neznělé.
  • V případě párových souhlásek (znělé b, v d, ď, z, ž, dž, g, h, neznělé p, f, t, ť, s, š, č, k, ch) ve skupině dvou či více souhlásek za sebou uvnitř slova a na rozhraní dvou slov se vyslovují buď všechny zněle, anebo všechny nezněle, přičemž o znělosti či neznělosti rozhoduje zpravidla poslední souhláska: sbor [zbor], ledaskdo [ledazgdo], pod dubem [pod dubem], zákaz zbraní [zákaz zbraňí], náš byt [náž bit], tužka [tuška], nadto [natto], vztah [fstach], devět koček [devjet koček], pod stolem [pot stolem], zákaz vstupu [zákas fstupu]. Podobně písmeno „x“ se podle znělosti následujících souhlásek vysloví nezněle „ks“, nebo zněle „gz“: experiment [eksperiment]; exemplář [egzemplář].
  • Pokud dochází ke spodobě na konci slova před pauzou (tj. pokud bezprostředně nevyslovíme další slovo), dochází vždy ke ztrátě znělosti, takže neznělá je celá koncová skupina: lež [leš], hvozd [hvost].
  • Před párovými souhláskami na začátku následujícího slova se výslovnost předložek s a z řídí běžnými pravidly spodoby znělosti: s tebou [s tebou], s dárky [z dárki], z tebe [s tebe], z dárků [z dárkú].
  • Skupina sh má dvojí správnou výslovnost – sch i zh: shánět [scháňet i zháňet], shoda [schoda] i [zhoda].
  • Pokud se dvě foneticky stejné souhlásky setkají na rozhraní dvou slov, vyslovují se obě: pár rukou [pár rukou], nad domy [nad domi], pod tebou [pot tebou]. Jestliže se stejné souhlásky vyskytnou uvnitř jednoho slova, zdvojená výslovnost je žádoucí zejména v těchto případech: jde li o rozlišení významu (pecce × pece, nejjistější × nejistější, hrál-li × hráli), na hranici složenin (půllitr, čtvrttónový), v rozkazovacích slovesných tvarech zakončených na me (uvědomme si). Obojí výslovnost, tedy jak zjednodušená, tak plná, je připuštěna na zřetelném morfologickém švu: hereččin [hereččin i herečin], nižší [ňišší i ňiší], oddaný [oddaný] i [odaný]. Zjednodušené výslovnostní podoby jsou pak vhodné v kořeni slova, na méně zřetelných morfologických švech atp.: Anna [ana], měkkýš [mňekíš], účinný [účiný], leccos [lecos].
  • Pokud se setkají dvě stejné samohlásky za sebou, vyslovují se obě: modrooký, dvaatřicet, Eva a Adam.
  • Do skupiny i (y) + samohláska se vkládá hláska „j“: piano [pijano], pieta [pijeta], viola [vijola], triumf [trijumf]. Ve skupině samohláska + i (y) se vkládá hláska „j“ nebo se hláska „i“ mění na „j“: kokain [kokajn], kofein [kofejn], heroin [herojn i herojin], jezuita [jezujita], egoista [egojista].
  • Ve skupinách „bě“, „pě“, „vě“, a „fě“ se vyslovuje „je“: běžec [bježec], pětka [pjetka], svědek [svjedek]; skupinu „mě“ lze vyslovovat „mně“ nebo nářečně „mje“: měna [mňena, mjena], směr [smňer, smjer], město [mňesto, mjesto].
  • Skupiny „ts“, „tz“, „ds“ a „dz“ se v některých slovech mohou vyslovit jako „c“: brdský [brtskí] i [brckí]; podobně skupiny „tš“, „tž“, „dš“ a „dž“ se mohou vyslovit jako „č“: větší [vječí]; poněvadž [poňevač].
  • Souhláska „j“ může být vypuštěna ve tvarech slovesa být na začátku slova: byl jsem [bil jsem, bil sem], jste [jste, ste]; nevypouští se v záporných tvarech ani v jiných slovech začínajících na j: nejste [nejste], jméno [jméno]. Dále se může vypustit ve slovech přijď(te) [přiť, přiťte].

Při tvorbě souzvučky se dá snadno udělat chyba, proto doporučujeme zejména začínajícím autorům, aby si ověřili správnou výslovnost a sporných námětů se radši vzdali. Zde jsou příklady vadných námětů: hor tmavých ráno – Hort má vyhráno (nedodržení znělosti ch/h); malou chvíli Al Capone dělí – má louh filiálka po neděli (nedodržení znělosti v/f); galerie z Dillí – galéry jezdily (nedodržení tvrdosti dy/di); fůry antracitu, pyl furiant rádci tupil (opomenutí vloženého „j“); mák sype sestra ti – maxipes se ztratí (nepovolené zdvojení hlásky „s“).

Díky možnosti neprovést žádnou písmennou změnu násobná tvorba zcela splývá se základní.

Ukázky tvorby:

• ZT: hraboš skáče listy – hra božská cellisty; k rytí nástroje – krytina z Tróje; mám něčí studie mámě číst u Dyje (úplně spojená tvorba);
• ST: sirka, sirky – sýr kasírky; širá Kuba, rupie – Chirac u baru pije.

Záhadný nápis patří mezi historicky nejstarší druhy hádanek. Zároveň je co do definice druhové operace nejkomplikovanějším druhem.

Požadované minimální dvě změny lze provést i podle jediného odstavce (zpravidla 2), např. hřiby – chřípí. Dvě změny mohou tedy proběhnout v rámci jediného slova, ale nesmí jít o dvě navazující změny u stejného písmene. Nelze nejprve změnit „č“ na „c“ a následně „c“ na „k“, ani „f“ na „v“ a pak „v“ na „u“. Je ovšem povoleno u stejného písmene kombinovat změny podle odstavců 2, 3 a 4. V námětu chůva laje Týnce – chvála jedince se nejprve „ů“ změní na „v“ (na délce samohlásky samozřejmě nezáleží) a dvě „v“ vedle sebe pak splynou v jedno. Je možný i opačný postup, nejprve jedno písmeno rozdělit na dvě a pak provést změnu: větev, zuby – vyjede vůz z Úpy.

Zpětné čtení, pokud se u náznaku použije, se provádí vždy jako první. Např. v námětu Iva zas opěvuje Posázaví se zpětným čtením zachová „ě“ a poté změní na „je“. Naopak nesprávný je námět těr – rejd (zde by se nejprve muselo změnit „ě“ na „je“, „t“ na „d“ a až poté slovo přečíst zpětně), ovšem v opačném směru rejd – těr je již vše v pořádku.

Ve sdružovací tvorbě nemusí být zpětné čtení podle odstavce 4 použito na všechny dílčí náznaky: žert, bardi – dres Sparty. Protože zpětné čtení samo o sobě je jen jedna změna, je potřeba následně provést ještě jednu změnu podle odstavce 2 nebo 3; případně sloučit stejná písmena na krajích sousedních dílčích náznaků podle odstavce 9. V námětu džez, tahák, tanga ‐ česká hádanka se provedou změny takto: džez, tahák, tanga – čes, káhad, danka – čes, káhadanka – česká hádanka.

Po převedení cizího slova na fonetický tvar již ve výsledném slově nelze dělat žádné změny (a stejně tak je nelze dělat ani před převedením). Z dílčího náznaku „Team“ lze udělat „tym“ (např. v námětu Team, paní jistá – tympanista), ale již ne „dým“, i když se zaměňované „t“ při fonetické záměně neměnilo. Požadavek dvou změn je při operaci „Team – tym“ splněn, protože se záměny účastnila tři písmena, a to „ea“ z náznaku a „y“ z jádra.

Násobná tvorba je podmnožinou základní tvorby.

Ukázky tvorby:

• ZT: Bodláčí synka – podlá cizinka; nesl pán sýr – řízná plzeň; cíl zná Hanzlík (středový);
• ST: Plány, čtyři díry – Blaničtí rytíři; 10110 pří, kýta – Lollobrigida;
• PT, VJT: Brousek med jí – přou se kmeti – proužek mědi;
• SkT: Pro skvělé broskve lezou zeti sousedi.

Ukázka kresleného podání:

Akvárium – města pýcha!
Žena do něj kouká, vzdychá...

Řešení: Žirafa a sysel, kanáři, býci – zírá v Aši selka na rybičky.