Nové směrnice k připomínkám – obecná část

1. České slovní hádanky (dále jen „hádanky“) jsou hříčky se slovy, založené na vazbách mezi dvěma soubory písmen; vazby spočívají ve shodách a rozdílech použitých písmen a jejich uspořádání. Uspořádáním se rozumí nejen pořadí písmen, ale též použití a umístění mezislovních mezer a interpunkčních znamének či jiných znaků.
2. Základními částmi hádanky jsou námět a podání.
3. Námět hádanky tvoří dva soubory písmen. Výchozí soubor se nazývá náznak hádanky, výsledný soubor jádro hádanky.
4. Součástí námětu může být vedle náznaku a jádra ještě tajenka.
5. Proměnu náznaku v jádro určuje postup definovaný pro každý druh hádanky – druhová operace. Druhová operace může stanovit, že při přechodu z náznaku v jádro se k náznaku přidávají pojmy z určité definované množiny, tzv. pomocné výrazy. Druhová operace určuje název hádanky.
6. Provedením druhové operace na náznaku získáme soubor písmen, který nazýváme mezifáze. Mezifáze může být shodná s jádrem, může se však od jádra ještě lišit počtem a umístěním mezislovních mezer, interpunkčních znamének, malých a velkých písmen a délkou hlásek.
7. Podmínky stanovené druhovou operací mohou být u některých druhů hádanek zúženy nebo pozměněny za účelem vytvoření nebo definování samostatných podmnožin daného druhu hádanky. Je-li zúžení nebo pozměnění druhové operace obecného charakteru, je taková podmnožina nazývána odrůdou (daného druhu) hádanky; spočívá-li odlišnost druhové operace v použití jiných stavebních prvků (viz § 6) pro její provedení, je podmnožina nazývána variantou (daného druhu) hádanky.
8. Podání hádanky je zpracování námětu do sdělovacího tvaru, v němž je námět zcela nebo zčásti utajen a předložen řešiteli.
9. Námět ani podání hádanky nesmějí ohrožovat mravní výchovu mládeže a nesmějí zavdávat důvod k případným soudním sporům o ochranu osobnosti či náhradě majetkové újmy.

Námět hádanky tvoří dva soubory písmen, ale nemůže se jednat o jakékoli soubory písmen. Tyto soubory musí splňovat požadavky stanovené v dalších paragrafech, zejména v § 2.

Proměnu náznaku v jádro můžeme zapsat symbolickou rovnicí: N + DO = J, kde N je náznak, DO příslušná druhová operace a J jádro. Většinou je však proměna o něco složitější. Po provedení druhové operace se náznak změní v soubor písmen, který ještě nemusí být jádrem, nýbrž jakýmsi meziproduktem nazývaným „mezifáze“. V tomto přechodném souboru se pak zpravidla mění počet a umístění mezislovních mezer (a případně se provedou další úpravy uvedené v závěru odstavce 6 § 1) a teprve po těchto úpravách získáváme konečný soubor zvaný jádro. Ukažme si to na námětech vsuvky, hádanky, jejíž druhovou operací je vsunutí písmene do náznaku:
lstiví Trnavané (náznak) – listiví Trnavané (mezifáze po vsunutí písmene „i“ do náznaku) – listí vítr navane (jádro vzniklé z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer a změnou délky dvou samohlásek, druhého „i“ a posledního „é“);
housenka, lištička (dvoudílný náznak) – housenaka, lištičeka (mezifáze po vsunutí písmene „a“ do slova housenka a písmene „e“ do slova lištička) – house na kališti čeká (jádro, které vzniklo z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer a zdloužením závěrečného „a“ na „á“).

Většinou spočívá provedení DO v přidání, ubrání nebo změně písmene (nebo jiného stavebního prvku námětu) N, ve změně pořadí písmen N nebo v jiné manipulaci s (písmeny) N. Existuje však poměrně velká skupina hádanek, ve kterých je podstatou DO přidání pomocných výrazů, přičemž tyto výrazy jsou vždy (u každého druhu hádanky) přesně specifikovány a jedná se o výrazy z nějaké více méně konečné množiny (např. u tónovky jsou to názvy tónů, solmizační slabiky a tóniny, u barvínku názvy barev a jejich odstínů).

Pokud se ve směrnicích používá pojmů písmeno nebo soubor písmen, rozumí se písmenem nejen písmeno české abecedy, ale vše, co je pod pojem písmeno zařazeno v § 6 Stavební prvky námětu.

Pokud je odrůda hádanky pouhou podmnožinou základního druhu hádanky, může být její námět zařazen mezi hádanky (nebo předkládán k řešení jako hádanky) základního druhu; takové odrůdy tvoří zřejmou většinu, a proto např. náměty háčkovek a ypsilonovek jsou zároveň měkčenkami, náměty všech odrůd časovačky (rozkazek, přechodníčků a trpěnek) jsou časovačkami. Toto ovšem neplatí pro vokálovku, která není pouhou podmnožinou obměnky, ale má specifická pravidla; vzhledem k tomu, že DO je definována jako záměna všech samohlásek za stejný počet shodně umístěných jiných samohlásek, není třeba trvat na tom, aby se před první souhláskou, za poslední souhláskou, ani mezi jednotlivými souhláskami v N a J nevyskytovaly stejné samohlásky (takže jsou-li v náznaku vedle sebe např. samohlásky „o“ a „u“, mohou být na stejném místě klidně samohlásky „i“ a „o“ – kousky kiosku); pak ale takový námět vokálovky nemůže být zařazen mezi obměnky a nemůže být ani jako obměnka předložen k řešení.

Obvyklými variantami hádanek jsou varianty písmenné; protože se jedná o „normál“, nejsou tyto varianty v názvu hádanky předkládané k řešení uváděny. Ovšem pozor, rébus písmenný je názvem druhu, nikoli varianty, hádanky, proto se tento název uvádí celý. Poměrně hojné, a to i historicky, jsou u některých druhů hádanek slabikové varianty; některé z nich (dělenka a šaráda) mají i své samostatné názvy. Nemají-li svůj samostatný název, musí se při předkládání k řešení uvádět i varianta, např. přesmyčka slabiková; to platí i pro další varianty, a to shlukovou a slovní.

Hádanky jsou obvykle prezentovány ve veřejném prostoru. Je tedy žádoucí, aby se ani autor, ani ten, kdo je prezentuje, nedostali do konfliktu se zákonem a nezavdávali příčinu k případným soudním sporům. Předchozí směrnice ponechávaly odpovědnost zcela na autorovi, který měl prakticky neomezenou autorskou volnost. Ještě dřívější směrnice se opíraly o stylistické řazení slov a zakazovaly například vulgární a argotické výrazy a nedoporučovaly použití například zhrubělých slov. Od té doby ovšem veřejný prostor zhrubl, a jazykovědci proto u mnoha slov změnili jejich stylistické zařazení; s některými dříve nepřijatelnými výrazy se běžně setkáváme, aniž by se kdokoli pohoršoval. Na druhou stranu vedou lidé soudní spory, popřípadě jsou jednotlivci žalováni pro zdánlivé maličkosti či malichernosti. V souladu s těmito trendy proto směrnice obsahují varování obsažené v odstavci 9.

1. Námět hádanky musí být v souladu s definicí druhové operace stanovené pro daný druh (odrůdu, variantu) hádanky.
2. Námět hádanky musí být vytvořen (složen) ze slov, rozvitých (víceslovných) výrazů nebo vět, které dávají samy nebo ve vzájemném spojení v českém jazyce smysl a podávají (bez dalšího vysvětlujícího textu) ucelenou informaci. Požadavek ucelenosti musí splňovat celý námět, tvoří-li jeden celek, nebo každá samostatně stojící část námětu. Pokud se u některých hádanek tento požadavek (požadavek na „námětovou ucelenost“) nevyžaduje, je to dále ve směrnicích výslovně uvedeno.
3. Slova, rozvité výrazy i věty použité v námětu musí být z pohledu současné češtiny jazykově správné, a to z hlediska pravopisu, tvarosloví i větné skladby.
4. V námětu lze kromě českých slov použít i slova (rozvité výrazy, věty) z jiných jazyků, pokud se staly součástí české slovní zásoby nebo se jedná o vlastní jména.
5. Navzájem si odpovídající slova námětu musí mít v současné češtině (popřípadě v jiném jazyce u převzatých slov) jiný slovní základ a význam. Tento požadavek platí pro všechny slovní druhy, nikoli jen slova ohebná. Týká se nejen celých slov, ale též částí slov ve slovech složených, čtyřpísmenných a delších předpon a dále předpon pa-, pra-, sou-, ne- a ni-, které jsou nositelkami druhové operace ve vybraných hádankách.

Požadavky uvedené v odstavcích 1 až 3, respektive jejich dodržení, jsou nezbytnou podmínkou, bez níž by si autoři či předkladatelé hádanek s řešiteli nerozuměli; požadavek v odstavci 3 navíc vyjadřuje respekt hádankářů k českému jazyku. V hádankách se ovšem běžně vyskytují vedle spisovných slov a tvarů i slova a tvary slov z obecné češtiny, popř. slova spadající do jiných jazykovědných kategorií.

Za součást české slovní zásoby jsou považována nejen jednotlivá slova převzatá z cizích jazyků, ale též převzatá sousloví („comme il faut“ = jak se sluší a patří, „ad hoc“ = jen pro tento případ), doložitelné známé citáty („In vino veritas“ = ve víně je pravda, „My home is my castle“ = můj dům je můj hrad) a odborné, zpravidla latinské názvosloví („Vertebrata“ či „Craniata“ = obratlovci).

I pro vlastní jména z cizích jazyků platí samozřejmě požadavek jazykové a věcné správnosti. Lze to doložit v souladu s požadavky stanovenými v § 4 jazykovými či odbornými prameny. Aktuální vlastní jména je třeba používat velmi obezřetně. I u nich by měla být možnost doložení důvěryhodným papírovým či elektronickým médiem. U všech cizích vlastních jmen je nutné dbát zvýšené pozornosti, pokud se vlastní jména nepoužívají v námětu v 1. pádu jednotného čísla. Skloňování cizích vlastních jmen podléhá v českém jazyce jasně daným pravidlům, které lze nalézt např. v internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český Akademie věd.

Požadavek na změnu slovního základu a významu prošel v průběhu vývoje českých slovních hádanek asi nejbouřlivějším vývojem a byl v minulosti předmětem i dosti vyhraněných sporů. Samotný požadavek nikdo nikdy nepopíral; polemiky se vedly o obsah a byly ovlivněny i krásnými, leč z dnešního pohledu vadnými, náměty z počátečního období českých hádanek (např. písmenný rébus „Ka“ = u ká menší je á než ká => u kamen šije Anežka). Text (požadavek) v odstavci 5 vychází z názorů odborníků, že slovní základ a význam se týká všech slovních druhů (tedy včetně těch neohebných – např. spojek a předložek) a že slovní základ a význam mají i části slov, a to nejen části slov složených, ale i (např.) předpony. Ve formulaci daného požadavku je obsažen i požadavek na neopakování (nepoužití) téhož slova při přechodu z náznaku v jádro; stejné slovo má logicky stejný slovní základ, takže to opravdu nelze (viz např. citovaný písmenný rébus: u ká => u kamen).

Příkladem dvojice slov, která spolu sice etymologicky souvisí, ale existují již dostatečně dlouho samostatně, je rok – výrok. Naproti tomu dvojice letos – staletý má zřetelně nejen shodný základ, ale i blízký význam.

Shodné dlouhé předpony se nesmějí u odpovídajících si slov vyskytovat ani v případech, kdy jde věcně o zcela odlišné významy, např. mikrob – mikrofon.

1. Za námětově ucelené jsou považovány samostatná slova, spojení slov, jednočlenné a dvojčlenné věty a souvětí, a to za dále stanovených podmínek.
2. Samostatná slova jsou námětově ucelená, jsou-li v prvním pádu jednotného nebo množného čísla a jedná-li se o podstatná jména, zpodstatnělá přídavná jména a přivlastňovací zájmena, zájmena osobní (pro 1. a 2. osobu jednotného i množného čísla), neurčitá a záporná, nebo o číslovky základní a neurčité.
3. Samostatná slova jsou námětově ucelená i tehdy, jedná-li se o název lidského díla či přírodního útvaru, nebo o jednočlennou větu tvořenou neosobním slovesem. Za námětově ucelenou jednočlennou větu je považováno i citoslovce.
4. Název lidského díla či přírodního útvaru je považován za námětově ucelený vždy; tedy i když je víceslovný.
5. Spojení slov netvořících větu je námětově ucelené, pokud může být použito jako smysluplný podmět.
6. Jednočlenná či dvojčlenná věta, případně souvětí jsou námětově ucelené, jestliže mají v českém jazyce smysl a podávají ucelenou informaci.

Námětová ucelenost patří mezi základní požadavky na námět hádanky a jeho části definované v § 2 (a v § 7). Úzce souvisí s požadavky na smysluplnost a jazykovou správnost. Za námětově ucelené lze tedy považovat jen takové náměty a části námětů, které jsou jazykově správné, mají v českém jazyce smysl a podávají (relativně) ucelenou informaci, a to bez dodatečného vysvětlování.

Námětová ucelenost je požadovaná pro samostatně stojící části námětu nebo pro námět jako celek. Zda je námět tvořen ze samostatných částí nebo představuje pouze jeden celek, souvisí s formou tvorby, která je pojednána v § 8. Požadavky na námětovou ucelenost z pohledu jednotlivých forem tvorby jsou proto uvedeny až v odstavci 9 § 8.

Příklady námětově ucelených samostatných slov: stůl, my, nic, volání, naši (ve smyslu „rodiče“), osm. Námětově ucelené však není: oni, včera, usnout.

Příklady námětově ucelených jednočlenných vět: Prší. Je mi zima. Kouření se nepovoluje.

Příklady námětově ucelených dvojčlenných vět a souvětí: Pes štěkal na souseda. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě někdo nakazil. Námětově ucelené však není: Pes na něj štěkal. On nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě nakazila.

Za lidské výtvory se považují i názvy obcí a místní názvy (Poříčí, Ústí nad Labem), a to i názvy čtvrtí a ulic (Dornych, Nad Vodojemem, Halaškovo náměstí). Z textu hádanky však musí být zřejmé, že se jedná o místní název a ne např. o přivlastňovací adjektivum (Zenklova).

1. Slova, zkratky, značky a označení, včetně čísel zapsaných arabskými nebo římskými číslicemi, použité v námětu musí být doložitelné současnými jazykovými příručkami, slovníky cizích slov, všeobecně naukovými a speciálními slovníky či vědeckými a odbornými publikacemi (vydanými po 1. 1. 1960) nebo se musí jednat o aktuální, všeobecně známé, ale dosud nepublikované výrazy.
2. V hádance lze použít i správně tvořené odvozeniny, složeniny a tvary slov doložitelných podle odstavce 1.
3. Aktuální vlastní jména převzatá z jazyků nepoužívajících latinku musí být použita ve správné transkripci podle současných pravidel.

Řešitelé hádanek by měli mít možnost přijít na řešení a nalézt celý námět především díky svým znalostem, nápaditosti a kombinačním schopnostem. Musí mít také možnost ověřit si správnost nalezeného řešení, což by nemělo být výsadou jen pro majitele rozsáhlých knihoven a křížovkářských abecedních či retrográdních slovníků, a také by se ověření řešení nemělo stát časově náročnou rozsáhlou pátrací akcí v literatuře současné i minulé. I proto je v zájmu řešitelů omezeno použití publikací coby pramenů slov a výrazů námětu na publikace vydané po 1. 1. 1960, tedy po posledních velkých pravopisných či gramatických změnách českého jazyka. Výrazy, které lze doložit pouze staršími prameny, například Příručním slovníkem jazyka českého, nejsou v hádankách povoleny.

Autoři při použití slov či výrazů z pramenů mnohdy i několik desítek let starých si musí být vědomi toho, že v hádankách musí být výrazy správné nikoli jen po stránce jazykové, ale také po stránce věcné. Je třeba respektovat, že řada vědních oborů přišla s novými poznatky. Věcná stránka se však týká především vztahu námětu a jeho podání, proto je komentář k této problematice uveden u § 11.

Při tvoření odvozenin, složenin a tvarů podle odstavce 3 je třeba dodržet správnost daného postupu. Ten musí odpovídat jazykovým pravidlům a používaným vzorům. Při jakýchkoli pochybnostech o správnosti použitého výrazu by se měl autor raději takového námětu vzdát. Ačkoli je hádanka považována za literární výtvor, rozhodně není vhodné vymýšlet, byť v souladu s duchem jazyka, nějaké novotvary. To ponechme autorům krásné literatury. V hádankách jsou novotvary povoleny jen u hádanky zvané rodovka; ale i tam pouze v případě, že neexistuje přirozená a užívaná alternativa.

U vlastních jmen převzatých z jazyků nepoužívajících latinku může vedle přesné transkripce existovat i počeštěná verze jako součást úzu, například Eukleidés (přesná transkripce) se často uvádí jako Euklides nebo Euklid. Všechny tyto varianty jsou v pořádku. Nelze ovšem svévolně počeštit jméno Pýthagorás jako Pytagoras (přípustné je jen Pythagoras).

1. Základní požadavky pro změnu slovního základu a významu jsou uvedeny v § 2 odstavec 5. Hranicí pro posuzování těchto aspektů je hranice mezi starou češtinou a novodobou češtinou. Tolerovat lze stejný slovní základ, jestliže se význam slova zcela osamostatnil nebo posunul nejpozději v době národního obrození v 19. století, popřípadě se jedná o slovo, na jehož původ nemají jazykovědci shodný názor; to se může týkat i vlastních jmen.
2. Za navzájem si odpovídající slova námětu jsou považována slova náznaku (případně též pomocné výrazy uskutečňující druhovou operaci) proti slovům v jádru, slova jednotlivých náznaků mezi sebou ve vícenáznakové a slova jednotlivých jader mezi sebou v postupné a vícejaderné tvorbě (viz § 8); je-li součástí námětu tajenka, pak slova tajenky ve vztahu ke slovům náznaku i jádra. Ve všech těchto případech se odpovídajícími slovy míní taková slova, která při přechodu z jedné části námětu do druhé přejímají z původního slova (se stejným slovním základem) alespoň jedno písmeno do slova vytvářeného. Dále se za navzájem si odpovídající slova námětu považují kterákoli slova navzájem v hláskovce, číselce, dělence a šarádě a za sebou následující slova v řetězovce a zdvojence.

Změna slovního základu a významu jsou základními principy českých slovních hádanek od jejich prvopočátků. Předchozí směrnice přesunuly tyto principy do oblasti kvality hádanek a daly tak autorům více volnosti. Ukázalo se, že to nebyla dobrá volba. V posledních letech bylo autory zasláno do soutěží poměrně velké množství hádanek, které tyto principy porušovaly i zcela zásadním způsobem, a je těžké posoudit, zda se jednalo pouze o neumění či nedostatek jazykového citu, nebo o zneužití daného rozvolnění. Jedinou logickou reakcí je tedy návrat k přísnějšímu posuzování této problematiky. A vzhledem k tomu, že se v mezidobí vyjasnilo i to, čeho všeho se slovní základ týká, jsou požadavky na změnu slovního základu a významu nově stanoveny ještě přísněji, než tomu bylo v prvních ucelených směrnicích pro české slovní hádanky.

1. Stavebními prvky námětu hádanky a současně nositeli vazeb mezi názna­kem a jádrem jsou písmena, slabiky, shluky a slova. V hádankách, ze­jména ve vazbě odpovídajících si prvků námětu, jsou pojmy písmena, slabiky, shluky a slova používány v poněkud širším významu, než je obecný význam těchto pojmů.
2. Za písmena jsou v hádankách považována nejen písmena české abecedy, ale též písmena jiných abeced používajících latinku a číslice.
3. Není-li u konkrétního druhu hádanky stanoveno jinak, jsou považována písmena české abecedy lišící se čárkou nebo kroužkem nad písmenem za shodná písmena. Podobně se považují za shodná písmena i délkou se lišící písmena v cizích slovech.
4. Za shodná jsou považována též malá a velká písmena.
5. Při použití číslic se považují znaky pro arabskou jedničku „1“ a nulu „0“ za shodné s písmeny „l“ (malé el) a „o“ a znaky pro římská čísla hodnot 1, 5, 10, 50, 100, 500 a 1000 za shodné s písmeny I, V, X, L, C, D a M.
6. Spřežku „ch“ lze považovat za jedno písmeno nebo dvě písmena („c“ a „h“). Ostatní spřežky jsou vždy považovány za dvě či více písmen.
7. Slabiky jsou v hádankách používány ve shodě s aktuálními pravidly čes­kého pravopisu a českou mluvnicí.
8. Je-li námět hádanky dělen na slabiky, považují se neslabičné předložky za jednu slabiku dohromady s bezprostředně následující slabi­kou.
9. Ve slabikových variantách se vyžaduje, aby dělení námětu na slabiky bylo správné v náznaku a u prováděné druhové operace.
10. Shluky jsou skupiny dvou nebo více písmen, které spolu v námětu sou­sedí. Při dělení námětu do shluků se na mezery a interpunkční znaménka mezi slovy a větami ne­bere zřetel. V hádankách, jejichž námět je dělen do shluků (ve shlukových variantách), je nutné dodržet v celém námětu stejnou délku shluků (stejný počet písmen ve všech shlu­cích).
11. Slova jsou v hádankách používána ve shodě s aktuálními pravidly čes­kého pravopisu a českou mluvnicí. Za jedno slovo lze nebo je nutno považovat také dále uvedená spojení:
    
    1. Jednopísmenná předložka je vždy považována za jedno slovo se slovem bezprostředně následujícím.
    2. Předložku o délce dvou či tří písmen lze považovat za jedno slovo se slovem bezprostředně následujícím.
    3. Zvratná zájmena „se“ a „si“ lze považovat za jedno slovo se slovesem, k němuž patří, pokud tomuto slovesu bezprostředně předcházejí nebo po něm následují.
    4. Příklonka -li je vždy považována za jedno slovo se slovesem, k němuž patří.
    5. Zkratkové iniciály, nejvýše však tři, jsou považovány za jedno slovo s příjmením či přídomkem, jemuž předcházejí.
    6. Za jedno slovo je považováno spojení číslovky napsané číslicemi se značkou míry či veličiny značící počet nebo rozměr něčeho (1 ha, 10 m, 100 kg).
12. Použití předložek o délce dvou a tří písmen musí být v rámci jed­noho námětu jednotné (buď vždy jako samostatné slovo nebo vždy s pří­slušným slovem dohromady); totéž platí pro použití zvratných zájmen. Jsou-li v námětu přítomny současně dvou- či třípísmenné předložky i zvratná zájmena, týká se povinnost jednotného použití všech těchto výrazů.

Za shodná písmena se v námětech hádanek obecně považují písmena lišící se délkou, což jsou v českém jazyce samohlásky. Protože se v námětech (českých) hádanek mohou používat i cizí slova (přejatá či vlastní), určují směrnice, kdy se považují za stejná písmena i písmena obsažená v cizích slovech. Důležité je, že se musí jednat o změnu délky. Tím se nám rozšiřují (česká) diakritická znaménka například o francouzský těžký akcent neboli accent grave (kuře à la bažant, Molière), slovenský dĺžeň nad souhláskami l a r nebo o krátké a dlouhé přehlásky (Schönbrunn, Győr). Takže za shodná písmena považujeme „à“ a „a“, „è“ a „e“, „ĺ“ a „l“, „ő“ a „ö“; nikoli však „ő“ a „o“. Při použití cizích slov je totiž třeba postupovat obezřetně; rozhodně nelze za stejná písmena považovat ta, která se liší diakritickým znaménkem měnícím nejen délku, ale i kvalitu hlásky (například ve výrazu „Biely kôň“ mění vokáň nad „o“ výslovnost na „uo“, a tudíž „ô“ nemůže být považováno za „o“; podobně ve slově „Győr“ se „ő“ vyslovuje přibližně jako „é“, proto nelze „ő“ a „o“ považovat za shodná písmena).

U jmen převzatých z řečtiny často existuje počeštěná verze lišící se délkou samohlásek od přesné transkripce (Pythagoras – Pýthágorás, Archimedes – Archimédés). Zde jsou použitelné obě varianty za předpokladu, že jsou doložitelné příslušnými prameny.

Rozlišování délky písmen (hlásek) je v současné době povinné pouze u shodovky a čárkovky; možnost považovat délkou se lišící písmena (hlásky) za různé lze nalézt třeba u hláskovky a číselky (viz definice těchto druhů hádanek ve druhé části směrnic).

Malá a velká písmena se v námětech nerozlišují a jsou považována za shodná. Při psaní námětů a řešení hádanek však psaní malých a velkých písmen dodržujeme, a to v souladu s platnými pravidly českého pravopisu. Za shodná tedy považujeme malá a velká písmena pouze ve vazbě náznaku na jádro nebo ve vazbách odpovídajících si prvků (například v přísuvce Jena, Bach je na rybách, kde z náznaků Jena, Bach nejprve vznikne přisunutím písmene k náznaku mezifáze Jenar yBach a následně změnou velkých písmen na malá a doplněním mezislovních mezer a čárky nad druhým „a“ vznikne jádro je na rybách, které je částečně spojené s náznakem, konkrétně s druhým dílčím náznakem Bach).

Vymezení pojmů slabika a slovo šířeji, než jsou tyto výrazy běžně užívány, je nezbytné; jinak by mnohé náměty nemohly být ve slabikových a slovních variantách realizovány, a také by si nemuseli autoři a řešitelé zcela porozumět. Vymezení pojmu slovo je důležité nejen pro slovní varianty, ale také pro násobnou tvorbu (viz § 8) a pro druhy hádanek, u nichž je druhová operace definována jako operace se slovy (šotek, chybovka, tvaroslovka, případně též klíčovka – viz definice těchto druhů hádanek v části druhé). Aby se u slovních variant a výše uvedených druhů hádanek předešlo nadměrnému počtu provádění DO s jednopísmennými náznaky, je nově stanoveno, že nejen neslabičné, ale i jednopísmenné slabičné předložky jsou povinně součástí slova, jež po nich bezprostředně následuje. Pro slabikové varianty i nadále platí, že jednopísmenné slabičné předložky zůstávají samostatnými slabikami.

Tam, kde má autor při naplnění pojmu slovo možnost volby (předložky o délce dvou či tří písmen a zvratná zájmena), musí autor v rámci celého námětu postupovat jednotně, aby měl řešitel jistotu, že postupuje při řešení správně.

1. Náznak, jádro i tajenka mohou nabývat vlivem dané druhové operace nebo zvoleného způsobu či formy tvorby (viz § 8) různých podob.
2. Náznak může být jedno- či víceslovným výrazem nebo pouhou skupinou písmen. Některé druhové operace vyžadují, aby byl náznak složený z více slov nebo z více částí, které se nazývají prvky náznaku.
3. Jádro může být jedno- či víceslovným výrazem. Pokud je náznak pouhou skupinou písmen, může být rovněž pouhou skupinou písmen. Některé druhové operace umožňují, aby bylo jádro složené z více částí, které se nazývají prvky jádra.
4. Zvolený způsob tvorby může vyžadovat, aby byla druhová operace provedena více než jedenkrát. V takovém případě (pokud se nejedná o vícenáznakovou či vícejadernou tvorbu) jsou části námětu, s nimiž se provádí druhová operace, nazývány dílčí náznaky a části námětu po provedení druhové operace jsou nazývány dílčí jádra. V závislosti na způsobu tvorby je pak celé jádro složené z dílčích jader (násobná tvorba a sdružovací tvorba, viz § 8, stejně i dále), nebo je celý námět složený z několika skupin dvojic dílčího náznaku a dílčího jádra (skupinová tvorba), nebo je druhé až předposlední dílčí jádro dílčím náznakem pro vytvoření následujícího dílčího jádra (postupná tvorba a kvadratická tvorba).
5. V rámci námětu může existovat více náznaků (vícenáznaková tvorba) nebo více jader (vícejaderná tvorba).
6. Tajenka se může vyskytovat jen u některých druhů hádanek a její výskyt i podoba jsou dány záměrem autora hádanky a jeho vynalézavostí. U hádanek s křížovou vazbou může být složena z písmen systematicky skrytých v dané struktuře políček, u ostatních hádanek zejména z písmen, která se ubírají, přidávají, mění nebo jsou součástí proměny náznaku v jádro podle dané druhové operace.
7. Druhová operace jako předpis pro provedení konkrétní proměny náznaku v jádro může být stanovena pevně, tzn. že stanovená podmínka druhové operace je splněna (požadovaná operace se provede) právě jednou nebo právě ve všech případech, popřípadě může být stanovena dolní mez, tj. že podmínky stanovené v definici dané druhové operace mohou být splněny nejméně jednou, nejméně dvakrát a podobně.

Pojmy definované či užité v § 7 nejlépe osvětlí ukázky jednotlivých způsobů tvorby – viz níže komentář k § 8.

1. Námět hádanky může mít z hlediska své struktury a postupu při přechodu z náznaku v jádro rozmanitou podobu. Podle povahy náznaku a jádra a podle toho, jak a kolikrát se provádí druhová operace, rozeznáváme různé způsoby tvorby. Podle toho, zda jsou náznak a jádro oddělené nebo zčásti či zcela spojené, rozeznáváme formy tvorby.
2. Je-li v námětu hádanky jeden náznak, s tímto náznakem se provede jedna druhová operace a vznikne jediné jádro, jedná se o základní tvorbu.
3. Je-li v námětu hádanky jeden náznak a druhová operace se provádí s každým slovem náznaku (tedy tolikrát, kolik slov má náznak), vzniká provedením každé druhové operace dílčí jádro a sloučením dílčích jader jediné jádro; takový způsob tvorby se nazývá násobná tvorba. Pokud předepsaná druhová operace vyžaduje, aby náznak byl víceslovný nebo složený z prvků náznaku, provádí se v násobné tvorbě druhová operace s každými dvěma (nebo více) slovy. Slovem se u násobné tvorby rozumí slovo v pojetí uvedeném v § 6.
4. Je-li náznak složený z dílčích náznaků, které jsou samostatně nebo ve spojení námětově ucelenými výrazy, na každém dílčím náznaku se uplatní princip základní nebo násobné tvorby a ze vzniklých dílčích jader se složí celkové jádro, pak se jedná o sdružovací tvorbu. V rámci jednoho námětu nelze kombinovat princip základní a násobné tvorby.
5. Má-li námět hádanky formu úplně spojeného textu, v němž jsou za sebou nejméně dvě skupiny tvořené dílčím náznakem a dílčím jádrem, jedná se o skupinovou tvorbu. Každá skupina tvořená dílčím náznakem a dílčím jádrem představuje dílčí námět. Sloučením dílčích námětů vzniká (celkový) námět hádanky.
6. Je-li námět tvořen dvěma nebo více různými náznaky a uplatněním stejné druhové operace na každém z náznaků vznikne shodné jádro, jedná se o vícenáznakovou tvorbu. Pokud v rámci námětu vzniká z jednoho náznaku uplatněním téže druhové operace více různých jader, jedná se o vícejadernou tvorbu.
7. Je-li po provedení druhové operace na náznaku a vytvoření (prvního dílčího) jádra uplatněna táž druhová operace na vzniklém jádru a vznikne další (dílčí) jádro, jedná se o postupnou tvorbu; daný postup se může opakovat na druhém jádru či dalších jádrech. Pokud se po vytvoření (prvního) jádra použije toto jádro jako obepis náznaku pro provedení téže druhové operace a vznikne další jádro, jedná se o kvadratickou tvorbu; použití kvadratické tvorby se předkládá k řešení povinně s nápovědou „(kvadr.)“.
8. Předepsaná druhová operace může být provedena i s použitím jiných než obvyklých stavebních prvků (například použitím názvů písmen řecké abecedy místo písmen české abecedy, použitím slov čárka nebo koma místo čárky nad samohláskou v čárkovce, použitím slova háček nebo písmene „v“ místo háčku nad písmenem v háčkovce nebo měkčence, použitím názvu hádankářského kroužku místo kroužku nad „u“ v kroužkovce). Taková tvorba je označována jako vtipná tvorba. Při použití písmen řecké abecedy místo písmen českých je třeba jich použít v rámci celého námětu.
9. Vtipná tvorba může mít i jinou podobu než tu, která je uvedena v odstavci 8, a může se týkat i jiných druhů hádanek.
10. Kombinovaná tvorba je tvorba, při níž je využit více než jeden druh hádanky.
11. Jednotlivé části námětu hádanky mohou být zcela samostatnými výrazy (pak se jedná o formu nespojené tvorby), nebo mohou být některé části spojeny do jednoho výrazu (pak se jedná o formu částečně spojené tvorby), nebo může mít námět formu jednoho uceleného textu (pak se jedná o úplně spojenou tvorbu).
12. Není-li u konkrétních druhů (typů) hádanek stanoveno jinak, musí být všechny části námětu v nespojené tvorbě námětově ucelené. V částečně spojené tvorbě se vyžaduje námětová ucelenost u samostatně stojících částí námětu; u spojených částí stačí námětová ucelenost výrazu po spojení. V úplně spojené tvorbě postačuje námětová ucelenost celého námětu.
13. Je-li námět zcela nebo zčásti spojený a hranice mezi náznakem a jádrem (při uplatnění principu základní tvorby) nebo (nejméně jedna) hranice mezi dílčími náměty či mezi dílčím náznakem a dílčím jádrem (ve skupinové tvorbě) prochází uvnitř slova, jedná se o půlenou tvorbu.

Text tohoto komentáře se vztahuje i k § 7.

• Základní tvorba. Jedná se o tvorbu, ve které provedením předepsané druhové operace (DO) na náznaku (N) vzniká jádro (J), což přesně odpovídá základní hádankářské rovnici uvedené v komentáři k § 1: N + DO = J. Základní tvorba se může mírně lišit v důsledku definice druhové operace.
  • Je-li druhová operace definována jako provedení právě jedné akce na jednom náznaku, může proměna náznaku v jádro vypadat takto: kapradí v háji – kapra dívka jí (záměnka), rozdám astry – drozda má strýc (obložka), lstiví Trnavané – listí vítr navane (vsuvka).
  • Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, pak může mít proměna náznaku v jádro tyto podoby: barva šíje – bar v Aši je (čárkovka, mění se délka pouze jedné samohlásky), má láska tu lká – malá škatulka (háčkovka, přidává se jeden háček), nebo jistá rada má – jí stará dáma (čárkovka, více změn délky samohlásek), neznámá Češka – něžná maceška (háčkovka, více než jedna změna). Bez ohledu na počet provedených změn se jedná o jedinou druhovou operaci a stále zde platí rovnice N + DO = J.
  • Vyžaduje-li druhová operace, aby náznak byl víceslovný, může proměna náznaku v jádro v základní tvorbě vypadat takto: malíři, sonáta – maso na talíři (vsuvka slovní). Náznak má dva prvky (prvek náznaku – PN) a rovnice N + DO = J má podobu (PN₁ + PN₂) + DO = J.
• Násobná tvorba se vyznačuje tím, že druhová operace se provádí nikoli s celým náznakem, nýbrž s každým slovem (S). Základní rovnice N + DO = J zde neplatí pro celý námět, ale vždy jen pro dílčí náměty s tím, že dílčí rovnice mají podobu S_n + DO = DJ_n, kde DJ_n je označení pro dílčí jádro. Celkové jádro pak vzniká sloučením dílčích jader DJ₁ +DJ₂ + ... + DJ_n = J. Náměty vsuvek Opavy půtky – opak výpustky a Vala vloni sýry jedl – Václav Lohniský ryje dál lze symbolicky vyjádřit rovnicemi (S₁ + DO) + (S₂ + DO) = J respektive (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J.
  Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, splývá násobná tvorba s tvorbou základní. V námětech čárkovky jistá rada má – jí stará dáma a háčkovky neznámá Češka – něžná maceška, uvedených výše u základní tvorby, je splněna druhová operace u každého slova; tyto náměty jsou tedy příklady základní i násobné tvorby.
• Sdružovací tvorba je v současné době nejčastěji používaným způsobem tvorby. Je to důsledek snahy autorů tvořit delší náměty. Námět sdružovací tvorby musí mít nejméně dva dílčí náznaky (DN); například vsuvka kus ledu, jeleni – kru sleduje lesní. Ve sdružovací tvorbě lze uplatnit buď základní tvorbu, nebo násobnou tvorbu; kombinace základní a násobné tvorby v rámci téhož námětu není povolena. Při užití základní tvorby dochází k uplatnění druhové operace na každém dílčím náznaku, například ve vsuvce třída, tisy nové – tři zdatní synové. Při užití násobné tvorby se provádí druhová operace s každým slovem, například ve vsuvce teta dramatika, míza, pala – tetradrachma ti kamsi zapadla. Zatímco uvedený námět základní tvorby lze symbolicky znázornit (DN₁ + DO) + (DN₂ + DO) = J, uvedený námět násobné tvorby bude mít symbolickou podobu (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J. V obou případech vzniká jádro sloučením dílčích jader.
  Porušení zákazu kombinovat základní a násobnou tvorbu nehrozí, jsou-li všechny dílčí náznaky jednoslovné nebo je víceslovný jen jeden a je tvořen nejvýše dvěma slovy. Jestliže se však v námětu vyskytují víceslovné náznaky dva (nebo více, nebo jeden s více než dvěma slovy), musí autor při tvorbě a řešitel při řešení dát pozor, aby neporušil směrnice. Zde jsou ukázky námětů sdružovací tvorby vsuvek s uplatněním základní, případně násobné tvorby:
  • základní tvorba: sněm Irů, cep od vás, Irsko – s Němci ruce podává si Rusko
  • násobná tvorba: spáče mládí, vana zátek – s pláčem šla dívka nazpátek
  • násobná tvorba: strom, ladné cviky pána – staromládenectví Kypřana
• Skupinová tvorba je úplně spojená tvorba, ve které je celkový námět složen z nejméně dvou dílčích námětů (dvou skupin); dílčí námět vzniká uplatněním druhové operace na dílčím náznaku, jež nemusí být smyslově ucelený. Smyslová ucelenost se ve skupinové tvorbě požaduje jen u celkového námětu. Ukázka tvorby: vsuvka zří kaplan zřídka planetu Neptun (mezifáze: zří kaplan – zřídka plan, etu N – eptun).
• Postupná tvorba je charakterizována použitím (prvního nebo i dalšího) jádra jako náznaku, na němž se opět provede táž druhová operace. Ačkoli ji lze uplatnit u většiny druhů hádanek, v praxi se příliš neobjevuje a objeví-li se, bývá to pro řešitele velké překvapení. Ukázka jednoduché vsuvky: puta – pouta – pokuta.
  Jsou však druhy hádanek, u kterých definice druhové operace užití postupné tvorby vyžaduje. Následují příklady tvorby pro některé takové druhy.
  • darvinka: galán, kalan, kálín, Kolín, kolie, kopie
  • šířenka: Ola volá volka
  • úženka: peláší plaší plši
  • lavinovka: lak, kala, válka, slávka
  • pyramidka: kostra, strok, kros
  • vlnovka: Sparta, trasa, straka
• Vícenáznaková (VNT) a vícejaderná (VJT) tvorba bývá pro řešitele rovněž velmi překvapivá, protože se běžně nevyskytuje. Podobně jako postupnou tvorbu lze i vícenáznakovou a vícejadernou uplatnit ve většině druhů hádanek. Ukázka jednoduchých námětů u vsuvky: banka, braka – branka (VNT); puty – pusty, pruty, putny (VJT). Existuje však druh hádanky, v němž je užití vícejaderné tvorby povinné, konkrétně je to permutovka, např. plosky – spolky, klopsy.
• Kvadratická a kombinovaná tvorba. Tyto způsoby tvorby se již řadu let nevyskytovaly. V posledních dvou třech letech však došlo k pokusu o využití kombinované tvorby pro zpestření řešení na přeborech. Jednalo se však o pokus špičkových autorů; běžné užití kvadratické či kombinované tvorby rozhodně nelze doporučit.
• Vtipná tvorba je zčásti vzácná, zčásti (v některých druzích hádanek – háčkovka, kroužkovka, čárkovka) se stala běžně užívanou. Ukázky té vzácnější vtipné tvorby:
  • záměnka dál fara želí jedné svíce – do mé garáže lije dnes více (užití písmen řecké abecedy místo českých písmen)
  • přesunka čírka přes Unu táhla s kačírky (místo přesunu písmene je zde slovní vyjádření „přesunutá hláska čírky“)
  • přísuvka (kreslený námět) šek níže – popři sunu tiše, kníže (místo skutečného přisunutí písmene je použito slovní spojení „po přisunutí“)
  • výlučka drabčík, Čína – dráb knapovy louče ničí (kromě obvyklého vyloučení „či“ z obou DN je doplněno slovní vyjádření „po vyloučení či“)
  • ráček nes valy – obra ceněné svaly (místo zpětného čtení náznaku je použito slovo „obráceně“).

  Běžnější je užití slov „tečka“ a „čárka“ či „koma“ místo interpunkčních znamének. To bylo použito ve více druzích hádanek. Ukázka tvorby: záměnka Jan Železný, rukavice, nuzná Litevka – manželé z Nýrska Vicenu znali (tečka).
  V čárkovce bývá v rámci vtipné tvorby místo ubrání či přidání čárky použito slovo „čárka“ nebo „čárky“. V háčkovce se podobně místo ubrání či přidání háčku může použít slovo „háček“ nebo „háčky“. Ukázky tvorby: čárkovka Machače kanape – Mácha čeká na pečárky; háčkovka je senzací Nana – jeseň začíná naháčky.
  V kroužkovce se často užívá místo diakritického znaménka kroužek název některého z hádankářských kroužků. Například kýta, káva – kytaru žáka Vašo hájí (použity názvy kroužků Ruža, Šohaji).
  V háčkovce, případně měkčence dnes autoři běžně používají místo háčku písmeno „v“. Vzhledem k tomu, že to již bez reptání přijímají i řešitelé, bude tato možnost zahrnuta přímo do definice druhové operace.

• Nespojená tvorba je nejčastěji používanou formou tvorby. Samostatný náznak (či prvek náznaku nebo dílčí náznak) a samostatné jádro je běžnou formou většiny hádankářských námětů. Ukázky tvorby není třeba uvádět, neboť v předchozích řádcích je jich dostatek.
• Částečně spojená tvorba. Spojení prvků náznaku či jádra nebo dílčích náznaků není příliš obvyklé. Příkladem může být střídavka mučím oře – míč u moře (spojení dvou prvků náznaku do věty „mučím oře“). Obvyklejší a častěji užívané je spojení posledního dílčího náznaku s jádrem: odsuvka úsek, přečin, hadec, Hujer se k řeči nadechuje.
• Úplně spojená tvorba se zdaleka nevyskytuje jen u skupinové tvorby. Je zhruba stejně častá jako spojení posledního DN s J. Například čárkovka jedné slepé je dnes lépe. Ukázkou půlené tvorby je záměnka avokádo, které zavání, Tereza haní (mezifáze: avok – ádo k, teré zavání – Tereza haní; hranice mezi náznakem a jádrem u prvního dílčího námětu, stejně jako hranice mezi prvním druhým dílčím námětem jsou uvnitř slova).

1. Součástmi podání hádanky jsou:
   
   1. informace o druhové operaci, případně další údaje usnadňující řešení,
   2. uvedení námětu.
2. Informací o druhové operaci je název hádanky; tím může být název druhu, odrůdy nebo varianty hádanky.
3. U jednotlivě podávaných hádanek má název hádanky formu nadpisu. Při sdružení většího počtu hádanek do souvislého textu (viz § 13) se uvádí výčet použitých druhů, odrůd nebo variant hádanek.
4. Je-li název hádanky součástí námětu, lze místo konkrétního názvu uvést jen obecný pojem (např. HÁDANKA).
5. Označení varianty v názvu hádanky lze nahradit naznačením v rámci uvedení námětu.
6. V zájmu usnadnění řešení nebo zajištění jednoznačnosti řešení lze uvést způsob tvorby, počet slov námětu nebo jeho části, délku slov námětu nebo jeho části (vyčíslení) či jinou vhodnou nápovědu. Uvedení způsobu tvorby, vyčíslení nebo jiné nápovědy může být dále ve směrnicích stanoveno v konkrétních případech jako povinné. Při vyčíslení se udává počet písmen jednotlivých slov s tím, že v tomto případě se považují za jednotlivá slova nikoli slova v širším pojetí podle § 6, nýbrž slova v obecném smyslu českého jazyka; za samostatné slovo jsou tak považovány i neslovní výrazy (zkratky včetně iniciál, značky, označení, čísla psaná arabskými nebo římskými číslicemi atd.); naopak části slov oddělené pomlčkou se považují za jedno slovo, do jehož délky se však samotná pomlčka nepočítá.
7. Uvedení námětu může mít formu:
   
   1. textového zpracování, a to v podobě nápisu (nápisové podání) nebo souvislého, zpravidla veršovaného, několikařádkového textu (textová hádanka), nebo
   2. kresby či kreseb, a to bez jakéhokoli textu nebo s průvodním, zpravidla veršovaným, textem (kreslená hádanka); nakreslení námětu nebo jeho části lze nahradit živým předvedením, zobrazením s využitím audiovizuální techniky nebo jinou vhodnou formou.
8. Pro slova použitá v podání platí přiměřeně ustanovení § 4. Podání musí být správné po jazykové i věcné stránce.

Hádanka se předkládá řešiteli k řešení ve tvaru, jemuž říkáme podání hádanky.

Podání hádanky má dvě části. První část – první řádek – je jakousi formou komunikace mezi autorem nebo vedoucím příslušné soutěže a řešitelem či řešiteli. Zde se řešitel dozví, až na dále uvedené výjimky, jaký druh, odrůdu nebo variantu hádanky má řešit a případně též další doplňující informace. Je-li předkládáno k řešení více hádanek nebo se jedná o dlouhodobou soutěž, mohou být informace obvykle uváděné v prvním řádku podání uvedeny společně pro všechny hádanky najednou nebo mohou být obsaženy v soutěžních podmínkách dané soutěže. Například v dlouhodobé soutěži v řešení přesmyček Překvapka je uvedeno přímo v soutěžních podmínkách, že se řeší jednoslovné přesmyčky, popřípadě přesmyčky jednotně tematicky zaměřené a že v přesmyčkách je dodržena při přechodu z náznaku do jádra délka samohlásek.

Uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky je povinné, a to s jedinou výjimkou: název hádanky je součástí námětu. Zde jsou dvě ukázky takových hádanek:

Směrnice umožňují, aby použití varianty hádanky nebylo uvedeno přímo v první části podání, ale aby bylo naznačeno či napovězeno až v druhé části podání. To je ovšem možné prakticky jen při použití textového podání; při nápisovém podání nebo u kreslených hádanek si to lze těžko představit.

V použití dalších informací, kromě povinného uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky, mají autoři nebo vedoucí soutěží volnou ruku. Záleží jen na nich, zda a v jaké podobě doplňující údaje použijí. Nejčastější formou je vyčíslení, které může sloužit jako nápověda nebo k tomu, aby řešení bylo pokud možno jednoznačné (například odstranění jazykových dublet víc x více, dál x dále, přec x přece a podobně). Při vyčíslení se obvykle uvádí délka jednotlivých slov náznaku, jádra nebo celého námětu. Například námět výše uvedené přídavky „přídavka, stoma – patří data v katastru Omaru?“ by měl vyčíslení: 8, 5 – 5 4 1 8 5. Povšimněte si, že sousloví „v katastru“, které je podle § 6 směrnic považováno za jedno slovo, je zde vyčísleno jako slova dvě; při vyčíslení se totiž k ustanovení § 6 směrnic nepřihlíží. Vyčíslení celého námětu se obvykle uvádí s pomlčkou mezi náznakem a jádrem, aby si řešitel mohl udělat lepší představu o námětu. Je-li však náznak částečně nebo zcela spojen s jádrem, pomlčka se neuvádí.

V druhé části podání hádanky je uveden námět, který má být vyřešen. Nejčastějším a nejobvyklejším uvedením námětu je textové podání. Rovněž poměrně hojné je užití kreslené podoby. Nápisové podání je užíváno již jen okrajově, zejména u přesmyček.

Pro výrazy použité v podání je požadováno, stejně jako u samotného námětu, aby byly jazykově správné. Předpokládá se samozřejmě i smysluplnost podání. Do hry zde však vstupuje ještě nový prvek a tím je věcná správnost podání. Je-li v podání námět hádanky obepsán nebo naznačen, musí obepsání nebo naznačení věcně či významově odpovídat námětu hádanky. Zatímco jazykovou správnost lze bez problémů a omezení ověřovat i ve více než šedesát let starých pramenech (například ve Slovníku spisovného jazyka českého – SSJČ), s věcnou správností je to složitější. Není možné bezmyšlenkovitě přejímat ze starých či starších pramenů tam uvedené věcné vymezení výrazu, protože v celé řadě oborů došlo k významným změnám. Například Pluto již není planetou a králík není hlodavcem. Autor tedy musí být při použití slov z dřívějších slovníků a encyklopedií velmi opatrný a ověřovat věcnou správnost v souladu se současným vědeckým poznáním. Riziko užití výrazů ze starších pramenů se již týká i publikací našeho svazu; například u římských čísel došlo k posunu a řadu dříve užívaných římských čísel (IL, VL, IM) už nelze beztrestně použít.

1. Při nápisovém podání hádanky je přímo uvedený náznak, a to formou (zpravidla jednořádkového) nápisu.
2. Jádro není uvedeno ani obepsáno; může však být napovězeno nebo blíže specifikováno, například uvedením tématu či omezením, že jádro je jednoslovné.

Nápisové podání bylo v počátcích hádankářského hnutí velmi oblíbené. Bylo to dáno i tím, že tehdy byl sortiment druhů hádanek poměrně úzký a zejména pro rébusy (tehdy se ještě nejmenovaly rébus písmenný) bylo nápisové podání velmi vhodné. S rozvojem hádankářského hnutí a s přibývajícími dalšími a dalšími druhy hádanek se začalo postupně stále více uplatňovat textové podání hádanek. Užití nápisového podání se nakonec zúžilo jen na rébusy písmenné a přesmyčky; i když i u těchto druhů hádanek je zřejmá tendence k užití textového podání.

Nápisové podání rébusu písmenného obsahuje přímo uvedený náznak; z povahy definované druhové operace je však zřejmé, že se může jednat jen o část náznaku a zbylou část si musí řešitel, v souladu s druhovou operací, doplnit sám. Několik ukázek tvorby:

V nápisovém podání přesmyčky je přímo uveden celý náznak. Pár ukázek tvorby:

1. V textovém podání je uveden nebo alespoň naznačen celý námět, tj. náznak a jádro, případně též tajenka, a to zpravidla v uvedeném pořadí.
2. Textové podání má formu několikařádkového textu, zpravidla veršovaného, v němž je uveden jen námět, nebo námět doplněný průvodním textem, jehož cílem má být přiblížení podání hádanky literárnímu útvaru, popřípadě též nápověda nebo upřesnění námětu. Námět hádanky je uveden odlišným typem písma, než má průvodní text.
3. Námět hádanky může být v textu zcela či zčásti přímo uveden nebo obepsán. V některých druzích hádanek může být nahrazen, v souladu s předepsanou druhovou operací, arabskými či římskými číslicemi.
4. Při přímém uvedení námětu či jeho části nemusí být zachováno pořadí slov.
5. Obepsáním námětu se rozumí nahrazení jednotlivých slov, víceslovných výrazů a vět námětu definicemi, synonymy a synonymickými výrazy, slovy a výrazy vzájemně podřazenými či nadřazenými v určitém klasifikačním systému, slovy a výrazy synekdochickými nebo vzájemně silně souvisejícími. Za obepsání se považuje rovněž nahrazení vlastního jména obecným pojmem či nahrazení příjmení křestním jménem a naopak, nebo užití slova či výrazu z jazykovědné terminologie nebo literárních věd. U vybraných druhů hádanek lze použít protivkové obepsání, tj. uvedení antonym a antonymických výrazů namísto synonym a synonymických výrazů; užití protivkového podání (uvedení slov a výrazů opačného významu) musí být v informacích o hádance uvedeno.
6. Pro obepsání a pro kombinaci obepsání a přímého uvedení námětu platí zásady zachování rozměru, zachování pořadí jednotlivých částí námětu a zachování celistvosti obepsání.
7. Zachováním rozměru se rozumí úplné obepsání či uvedení námětu, avšak bez nadbytečných nebo zavádějících údajů. Slova doplňující nebo upřesňující obepsání mohou být uvedena v průvodním textu. Pro dodržení zachování rozměru musí slovu nebo výrazu v námětu odpovídat slovo nebo výraz v podání a větě v námětu musí odpovídat věta; připouští se však nahrazení výrazu nebo věty v podání příslušným jazykovědným pojmem. Jsou-li v námětu použita slova v prvním pádu, lze v podání uvést jejich ekvivalent i v jiném pádu než prvním, avšak jen tehdy, jsou-li tvary slov v podání i v námětu shodné s tvary v prvním pádu. Slova obepsání mohou být řešena v souladu s průvodním textem, ale i samostatně, bez přihlédnutí k průvodnímu textu.
8. Zachování pořadí obepsání se vyžaduje u námětů složených z více částí, ale také pro dodržení obepsání náznaku a jádra, a to zejména u částečně a úplně spojených námětů. Zachování pořadí obepsání nemusí být dodrženo, je-li v námětu použito ustálené slovní spojení, které zasahuje do náznaku i jádra. Dodržení pořadí může být dosaženo i smyslem textu při rébusovém podání.
9. Za rébusové podání se považuje použití předložkové nebo příslovečné vazby místo uvedení slov v základním tvaru nebo opačný postup, kdy v podání jsou slova v základním tvaru, ale do řešení se přejímají s předložkovou či příslovečnou vazbou. Rébusové podání jádra může využívat slovního označení interpunkčních znamének.
10. Zachováním celistvosti obepsání se rozumí souvislé obepsání námětu nebo jeho ucelené části bez přerušení průvodním textem. Za porušení zachování celistvosti obepsání se nepovažuje, je-li podmět, předmět či jiný větný člen námětu obepsán, uveden či naznačen v předchozí větě či větách a ve větě s obepsáním je pak v souladu s principy českého jazyka nevyjádřený či nahrazený slovem na něj odkazujícím. Podání slov v předchozí větě či větách se nezvýrazňuje odlišným typem písma.
11. Autor může při dodržení ustanovení směrnic použít vtipné podání, při němž vystaví řešitele nejistotě, co přesně je daným obepisem náznaku nebo jeho části či jádra míněno.

Textové podání musí přímo uvést, obepsat nebo alespoň naznačit celý námět. Takto tvrdě je povinnost uvést celý námět stanovena jen u textového podání. Autoři si toho musí být vědomi hlavně při použití tajenky; není-li tajenka obepsána, musí být její existence naznačena. Ukázka tvorby:

Tajenka mako je v podání vyžadována větou „bavlna je tady nutná!“.

Textové podání je nejčastěji používanou formou podání, dokonce lze hovořit až o standardu podání. Jestliže je textové podání standardem podání, pak nejobvyklejší až standardní formou textového podání je dvouverší až čtyřverší, v němž je celý námět obepsán. Směrnice připouštějí vedle obepsání také jeho přímé uvedení nebo naznačení.

Přímé uvedení námětu používají autoři ze dvou důvodů. Častěji jako překvapení pro řešitele, méně často tehdy, kdy by obepsání bylo obtížné až nemožné a působilo by nepřirozeně. Přímé uvedení celého námětu je zcela výjimečné; zpravidla je přímo uvedený náznak, občas autoři sáhnou k přímému uvedení jádra. Pokud má být přímé uvedení části námětu překvapením pro řešitele, často autoři sahají ke změně pořadí slov přímo uváděné části námětu. Ukázky tvorby:

Povšimněte si, že přímé uvedení námětu se zvýrazňuje odlišným písmem stejně jako obepsání.

Nahrazení námětu nebo jeho části arabskými nebo římskými číslicemi se týká číselky a šarády. Námět nebo jeho část je v těchto druzích hádanek přímo uveden, ale přímé uvedení je skryto tím, že jednotlivá písmena jsou nahrazena (vždy stejné za stejné) arabskými číslicemi u číselky a jednotlivé slabiky jsou nahrazeny římskými číslicemi či čísly u šarády. Ukázky tvorby:

Pokud není v textovém podání použito místo uvedení námětu arabských nebo římských číslic, má textové podání podobu několikařádkového textu, v němž je odlišným typem písma zvýrazněno obepsání nebo přímé uvedení námětu a běžným typem písma je napsán průvodní text. Vyskytují se však podání, kde žádný průvodní text není. V takovém případě není třeba v textu nic uvádět odlišným typem písma a buď je celé podání zvýrazněno, nebo je celý text uveden běžným písmem. Ukázka tvorby:

Obepsáním námětu se rozumí nahrazení slov, víceslovných výrazů a vět námětu jinými slovy, výrazy a větami; avšak takovými, které umožní řešitelům námět odhalit. V § 11 směrnic je výčet možností, jakými může autor dosáhnout vhodného obepsání:

• Definice. Například uzavřená křivka = kružnice, elipsa; jehličnatý strom = tis, borovice; hmotnostní jednotka = gram, tuna; kočkovitá šelma = rys, tygr.
• Synonyma. Například šachta = důl; jízdní kolo = velociped; statečná žena = kurážná paní; silně pršelo = byl liják.
• Slova a výrazy vzájemně podřazené či nadřazené v určitém klasifikačním systému a možnost nahradit obecný pojem jménem a naopak. Například obratlovec = ryba, savec; síra = chemický prvek, nekov; Alík = pes. Při použití těchto prostředků je třeba zachovat proporcionalitu a používat slova či výrazy v daném klasifikačním systému pokud možno bezprostředně podřízené či nadřízené. To ale neplatí absolutně, a proto si to vysvětleme na příkladu: pes = savec, zvíře, domácí zvíře, šelma, psovitá šelma, bernardýn, čivava, Alík; to všechno je pravda a lze to použít. Ale není vhodné použít zvíře = čivava nebo Alík, nebo bernardýn = psovitá šelma, nebo Alík = savec, zvíře, šelma a podobně.
• Nahrazení příjmení křestním jménem a naopak. Například Ledecká = Ester, Delon = Alain, Aleš = Mikuláš. Je však třeba užívat jen opravdu známé osoby a případně využít i průvodní text k nápovědě.
• Užití slova či výrazu z jazykovědné terminologie nebo literárních věd. Například kočička a pejsek = deminutiva neboli slova zdrobnělá; slunce svítí = věta holá nebo podmět a přísudek; velký oheň, oheň hoří = epanastrofa neboli opakování slov na konci a na začátku verše.
• Slova a výrazy synekdochické nebo vzájemně silně související. Například krov = střecha; sál ztichl = všichni v sále ztichli; louka = tráva. Pro užití těchto prostředků je třeba opravdu vytříbený jazykový cit; rozhodně je nelze doporučit k běžnému užití.

Pro obepsání jsou stanoveny tři důležité zásady. Je to v zájmu řešitelů, aby jim zůstala reálná možnost hádanku vyřešit. Všechny tři zásady tvoří neoddělitelný celek a musí být autorem dodrženy vždy všechny. Přesto zůstává autorům pro obepsání námětu bohatá škála možností a záleží jen na šikovnosti a nápaditosti autora, jak svůj námět zpracuje a jaký způsob podání zvolí.

• Zachování rozměru. V obepsání by nemělo nic chybět ani přebývat. To ovšem neznamená, že autor nemůže použít „květnatý“ obepis místo strohého uvedení synonyma či výrazu v rámci nějakého klasifikačního řádu. Například pes může být nejen šelma, ale i psovitá šelma nebo domestikovaná psovitá šelma; nejen zvíře, ale i domácí zvíře, domácí mazlíček i čtyřnohý domácí mazlíček, nejlepší přítel člověka. Toto není nic proti dodržení rozměru. Podobně hafan může být pes nebo velký pes, nikoli však zlý pes nebo nebezpečný pes; to, že je pes velký, ještě neznamená automaticky, že musí být zlý nebo nebezpečný. Existují samozřejmě i hraniční případy, kdy není zcela jasné, zda rozměr obepsání je dodržen. Například naše dítě = dcera; obepsat dceru jen jako dítě se zdá být nedostatečné, ale to „naše“ zase vzbuzuje dojem, že by se mělo řešit „naše“ dcera. Zde je třeba ze strany autora určitá obezřetnost a trocha toho jazykového citu; řešitel by měl být zase velkorysý a chápat, že prostě není vždy jasné, jak rozhodnout, a proto musí počítat s oběma variantami. Zatímco u „nadměrného“ obepisu je občas nutné přimhouřit jedno nebo i obě oči, jinak je tomu u obepisu nedostatečného. Zde byla dříve často uváděna jako negativní příklad „níže“ ve významu cyklóna, což je ovšem nikoli níže, nýbrž tlaková níže. Některé synonymické slovníky však převzaly do regulérních synonym i výrazy z „křížovkářského“ slangu, a tak tento příklad už není zcela vhodný. Nedávno se v jednom námětu vyskytl výraz Stoltenberg a byl obepsán jako tajemník. Je sice pravda, že Jens Stoltenberg byl po dobu 10 let generálním tajemníkem NATO, ale jistě všichni cítí, že obepis tajemník je v tomto případě nevhodný a nedostatečný a je klasickou ukázkou nedodržení rozměru obepsání.
  Směrnice stanoví, že slovo nebo víceslovný výraz v obepsání musí odpovídat slovu nebo víceslovnému výrazu v námětu a že věta v obepsání musí odpovídat větě v námětu. Například „štěkající pes“ je pes, který štěká, nikoli však věta „pes štěká“. Za nedodržení rozměru obepsání se však nepovažuje nahrazení slov obepsání například jazykovědným termínem, takže větu „Slunce svítí.“ lze řešit jako „věta holá“ a je to v pořádku.
  V počátcích moderního období české slovní hádanky měl autor povinnost obepisovat slova a víceslovné výrazy, které byly v námětu v 1. pádu jednotného či množného čísla, zase jen slovy a víceslovnými výrazy 1. pádu jednotného či množného čísla. Současná praxe však umožňuje, aby autor použil i jiného pádu, a to v zájmu ucelenosti podání a zkvalitnění textu obepsání. Autor však musí dbát na to, aby dané slovo nebo víceslovný výraz měly shodný tvar s 1. pádem příslušného čísla; povinnost shodného tvaru musí být splněna jak u slov námětu, tak i u slov obepsání. Například pití = džus může být použito i ve 4. pádu „mám pití“, protože i slovo džus má ve 4. pádu shodný tvar. Totéž ovšem nelze použít pro pití = káva, protože „mám pití“ zde znamená „mám kávu“ a to už není shodný tvar.
  Slovo obepsání může být bráno jak v kontextu s průvodním textem, tak i zcela samostatně bez ohledu na průvodní text. To dává autorovi možnost tak trochu klamat tělem a uvádět řešitele do nejistoty. Je-li tedy v podání „zrána pták odlétá k lesu“, pak v řešení může být pták = pštros, ačkoli ten by určitě nikam neodletěl. Je-li v podání „savanou procházel král pouště“, pak král se může řešit nikoli jen jako „lev“, ale klidně to může být „panovník“. Jen by to autoři neměli s těmito „hrátkami“ příliš přehánět, aby řešiteli vždy zůstala reálná možnost hádanku vyřešit.
  Autor může v podání v rámci obepisu námětu nebo jeho části použít i prvky tzv. rébusového podání, takže „krajina u řeky“ může být poříčí nebo konkrétně třeba Polabí, ale také lze oba výrazy řešit dohromady či samostatně; například „oblast při Dunaji“, nebo „končina, Dyje“. Platí to i obráceně, takže obepis „na pouť šelma vydala se“ lze řešit „vandr, šakal“, ale také „s vandrem šakal“ či „šakal u vandru“.
• Zachování pořadí jednotlivých částí námětu. Je-li náznak složen z více prvků nebo z více dílčích náznaků, pak musí pořadí obepsání jednotlivých prvků či dílčích náznaků odpovídat pořadí prvků či dílčích náznaků v námětu. Za porušení zachování pořadí se nepovažuje, pokud autor použije vhodným způsobem rébusové podání; například „brouk mezi květy“ může být řešen „růže, střevlík, pomněnka“. To, co platí pro pořadí prvků náznaku či dílčích náznaků, platí i pro pořadí obepsání prvků jádra (například u hláskovky) a obepsání (nebo přímého uvedení) náznaku a jádra. Jsou-li náznak a jádro obepsány samostatně, pak to nečiní žádné potíže. Složitější je to u námětů zčásti nebo zcela spojených a zejména pak u skupinové tvorby; tam musí autor dávat velmi dobrý pozor, aby danou zásadu neporušil. Při porušení této zásady je vyřešení námětu prakticky nemožné. Velmi komplikované bývá dodržet danou zásadu tehdy, použije-li autor v námětu nějaké víceslovné ustálené spojení, které se prolíná celým námětem a nelze pak takový námět seriózně vůbec obepsat a přitom všechny tři zásady požadované pro obepsání dodržet. Proto jsou směrnice v tomto případě tolerantní a striktní dodržení pořadí obepsání náznak, jádro nevyžadují. Řešitel pak musí vzít tuto toleranci směrnic na vědomí a při řešení hledat i pořadí slov, které jinak není přípustné.
• Zachování celistvosti obepsání. Obepsání nesmí být přerušeno byť jen jediným slovem průvodního textu, například batole lze obepsat „malé dítě“, ale už ne „malé zlobivé dítě“. Podobně nelze použít „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“. Ale lze „slepice stále kvokala, chtěla vysedět kuřata“, neboť český jazyk připouští, aby podmět nebo i jiný větný člen byl přesunut do jiné věty a pak byl „zamlčen“. Musí se ovšem opravdu jednat o jinou větu, takže „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“ nelze, protože se jedná o touž větu, pouze přerušenou větou vloženou! Podobně nelze „slepice sedící v kurníku chtěla vysedět kuřata“, neboť se nejedná o zamlčený podmět. Ukázka tvorby se zamlčenými větnými členy:

Podmět kočka i předmět tetě jsou přesunuty do předchozí věty.

Výše jsme si uvedli ukázky a použití rébusového podání u náznaku a jeho prvků či dílčích náznaků. Rébusové podání se ovšem může týkat i jádra (a to nikoli jen u prvků jádra hláskovky). Takové rébusové podání je však omezeno výhradně na využití interpunkčních znamének, zejména čárky a tečky; například výpustka Dostala všetečka dost alaše (tečka).

Dříve bylo docela oblíbené i protivkové obepsání, dnes se objevuje opravdu jen zřídka. Spočívá v užití antonym a antonymických výrazů místo synonym a synonymických výrazů při obepsání náznaku. Protivkové obepsání dostalo v minulosti i samostatné označení druhu hádanky, a to protivky. Náznak i jádro v protivce se od sebe liší jen v počtu a umístění mezislovních mezer a případně též v délce samohlásek. Jedná se tedy o shodovku, čárkovku nebo kroužkovku, v jejichž podání je použito protivkové obepsání. Výjimečně byla v minulosti použita protivka, v níž bylo jádro antonymickým vyjádřením náznaku „Bibli vezme Koranda“ (bibli vezme – korán dá); Koranda byl radikální husitský kněz a kazatel. Není-li protivkové obepsání podáno jako protivka, je nutno u shodovky, čárkovky nebo kroužkovky při podání na protivkové obepsání upozornit; například ČÁRKOVKA (prot.).

Podobně jako se někteří autoři snaží o vtipnou tvorbu při vymýšlení námětů, usilují i o vtipné podání. Zpravidla přitom použijí jednoslovné homonymum a vyberou do námětu některý z méně užívaných významů nebo význam, který není běžně užívaný a je něčím neobvyklý. Příkladem užití takového homonyma je i ukázka přímého uvedení jádra z úvodní části komentáře k tomuto paragrafu:

Autor se snaží v řešiteli vzbudit dojem, že král je v šoku z toho, že si seveřan pořídil skromné obydlí v našem nejzápadnějším městě. Z řešení monarcha po úlku – má Nor chaloupku ovšem řešitel zjistí, že úlek zde nepředstavuje leknutí, nýbrž malý úl. Takové „legrácky“ mohou řešitele, pokud najdou řešení, potěšit a jistě jsou vítaným zpestřením hádankářské tvorby.

Existují ale hádanky, jejichž vtip je mnohem propracovanější a nespočívá pouze ve vtipném podání. V těchto hádankách autor zvolí obepis jádra, který je významově nejednoznačný, a výběrem vhodných obepisů náznaku a jeho částí a šikovnou volbou doprovodného textu se snaží přesvědčit řešitele, že význam obepisu jádra je jednoznačný a k takové interpretaci obepisu jádra ho navádí. Řešitel je ovšem zpravidla velmi překvapen, že řešení je zcela jiné. Takovým hádankám říkáme zemanovky, a to podle člena kroužku Severáci přítele Ivo Zemana, který s takovým typem hádanek přišel jako první.

Přítel Zeman využíval jako obepsání jádra známá frazeologická spojení, například „prásknout do bot“ nebo „malovat čerta na zeď“, ale řešením hádanky nebyl běžně užívaný význam těchto spojení, nýbrž jejich „doslovný“ přepis (uhodit něčím do obuvi, nakreslit na stěnu rohatého). Mohl se takto úzce specializovat proto, že byl první a měl z čeho vybírat. Jeho následovníci už to měli pro postupné vyčerpávání vhodných námětů složitější, a proto užívali homonyma; homonymy byly v tomto případě celé věty nebo slova či víceslovní výrazy vhodně zakomponované do větného rámce. Charakter zemanovek však zůstal zachován; autoři se snažili přesvědčit řešitele, že obepis jádra má jen jednu možnost výkladu, ačkoli řešení hádanky bylo zcela jiné. Pár ukázek zemanovek:

1. Celý námět nebo jeho část je nakreslený na jedné nebo více kresbách.
2. Kresby mohou být doplněny průvodním textem, a to i tehdy, je-li nakreslen celý námět.
3. Na jedné kresbě může být zobrazeno i více částí námětu. Částmi námětu se rozumí nejen základní části, tj. náznak a jádro, případně tajenka, ale též prvky náznaku, dílčí náznaky a dílčí jádra.
4. Průvodní text má podobu krátkého, zpravidla veršovaného textu, který by měl být řešiteli vodítkem a nápovědou. Takovýto průvodní text se nezvýrazňuje odlišným typem písma.
5. Je-li nakresleno pouze jádro, může průvodní text nabýt charakteru textového podání, včetně zvýraznění obepsání odlišným typem písma.
6. V kreslených hádankách je kladen důraz na rozpoznatelnost kresby a na to, aby více částí námětu v jednom obrázku tvořilo rozumnou kompozici vzhledem k velikosti a věcnému obsahu těchto částí.
7. Je-li na jednom obrázku znázorněno více částí námětu, řeší se tyto části obdobně jako u textových hádanek zleva doprava a shora dolů. Pokud se pro tyto části použije rébusové „čtení“, může být dosaženo správného pořadí částí námětu tímto způsobem. Pouhá kumulace těchto částí námětu, a to v základním gramatickém tvaru, je rovněž možná.
8. Průvodní text v kreslených hádankách má volnější charakter než průvodní text v hádankách textových. Není-li však jádro hádanky nakresleno, musí průvodní text obsahovat jeho naznačení nebo obepsání; obepsání jádra se odlišuje od ostatního textu jiným typem písma.
9. Jsou-li místo kreseb použity jiné formy předvedení námětu (s využitím audiovizuální techniky nebo živého předvedení), platí pro tyto formy přiměřeně ustanovení pro kreslené hádanky.

Kreslené podání je mnohými autory neoprávněně opomíjeno a jinými autory podceňováno. Kreslené hádanky však dokážou specifickými způsoby postihnout rozmanitost způsobů a forem tvorby stejně dobře, ne-li dokonce lépe než textové hádanky.

Když se po několikaletém úsilí podařilo našim tehdejším nejlepším hádankářům dát dohromady první skutečně ucelené a systémově pojaté směrnice pro české slovní hádanky (tj. „modré“ směrnice 1984), panovalo tehdy mezi nejlepšími autory přesvědčení, že kvalitní hádanka musí mít hutné zpracování. To v textovém zpracování znamenalo, že obepsání je potřeba do celého textu doplnit jen minimálně nebo vůbec. Z takto pojatých hádanek se návazně vyvinula nová „kategorie“ hádanek, a to tzv. miniatury. V kresleném podání to znamenalo nutnost soustředit je do jednoho či nejvýše dvou obrázků. Vytvořit hádanku se třemi či více obrázky se v té době považovalo téměř za smrtelný hřích. Zmíněnému pojetí kreslených hádanek tehdy nahrával i fakt, že autoři tvořili jednodušší náměty. Od té doby však došlo k rozmachu delších a komplikovanějších námětů, jejichž přílišné „zhutnění“ by vedlo k špatné rozpoznatelnosti jednotlivých částí námětu.

Dobrá rozlišitelnost musí být pro autora námětu absolutní prioritou. Jednotlivé části námětu musí být možné nakreslit a řešitel musí mít reálnou šanci je rozpoznat a určit. Proto je třeba zvažovat nejen velikost zveřejněného obrázku, ale i použití jakýchokoli nápisů. Pokud se vám však zdá, že těch imperativů je vůči autorům příliš mnoho, projděte si následující ukázky tvorby, kde zjistíte, že vytvořit kreslený námět vůbec nemusí být obtížné a že kreslené hádanky mohou mít pro autory i řešitele svůj půvab.

Jeden obrázek obsahující náznak (N) i jádro (J), bez průvodního textu:

CITOSLOVKA

Řešení: Fík za trafikou (Fík – zatra-Fík-ou – Fík za trafikou).

Jeden obrázek obsahující pouze N, J je naznačeno průvodním textem:

VSUVKA

Lvíčka si muž z And cení,
zbaví ho nachlazení.

Řešení: Pera nedaleko píce – Peruánec dá lék opičce..

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text obsahuje naznačení:

SPOJENKA

Vůně žen kloučka v duši drásá,
parohy zlaté – jeho spása.

Řešení: Pach holiček – pacholíček..

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text se stává textovým podáním:

SPOJENKA

Vůně žen klučinu omámí,
přesto on únos svůj oznámí.

Řešení: Pach holiček – pacholíček..

Dva obrázky, první obsahuje N, druhý J:

OBRATKA

Na houby muž říčkou pílí,
tlumok na záda dá v cíli.

Řešení: Bota, hadovka – batoh vodáka.

V tomto případě by se šlo obejít i bez průvodního textu, ale ten dodává hádance souvislost N a J.

VOKÁLOVKA

Chlapíka krášlí prokvetlé skráně,
s valášky zašel pod strmé stráně.

Řešení: pisík u nestora a šamy, sova – pase koně starouš u masivu.

I tato hádanka by teoreticky nemusela mít průvodní text, ale při otištění v časopise v rámci soutěže Bystřina jsou obrázky relativně malé. Text tak napomáhá lepšímu rozpoznání druhého obrázku.

Dva nebo více obrázků, všechny obsahují dílčí náznaky (DN), J je naznačeno průvodním textem:

ODSUVKA

Za městem s dvořany
peskuji Slovany.

Řešení: Kukla, stovka, Krampol, máky – u Klatov kárám Poláky.

Toto je v současnosti díky rozšířenosti sdružovací tvorby nejběžnější podoba kreslených hádanek.

VSUVKA

Hudebníci zmizeli,
na kopečku slzeli.

Řešení: Paní, selka, liána, vši – pianisté lkali na návrší.

Počet obrázků nemusí být stejný jako počet dílčích náznaků. V prvním obrázku jsou dvě samostatné kresby odpovídající dvěma dílčím náznakům, což směrnice umožňují.

Více obrázků, poslední obsahuje J, všechny předchozí DN:

POSUNKA

Řešení: Island, raci, perník – čísla na ciferníku.

Pokud poslední obrázek obsahuje pouze jádro, někdy se pro ulehčení řešení od předchozích obrázků graficky odděluje. Zde to však není nutné, protože chybí průvodní text, tudíž je zřejmé, že jádro bude nakresleno.

ODSUVKA SLOVNÍ

Řešení: Prazdroj, roj, nástavba, tavba, porcelán, porce, kostka, kost – prázdná slánka.

Tento příklad navíc ukazuje, že určité části náznaku tvořící dvojice pro druhovou operaci mohou být umístěny do jednoho rozděleného obrázku, což usnadňuje řešení.

Další ilustrace:

VSUVKA

Ač to není k víře,
umírá nám zvíře.

Řešení: Hyena, šelma – hyne naše lama.

Zde je vidět přidaná hodnota kreslených hádanek oproti textovému podání. Je možné vyjádřit dva různé DN stejným obrázkem, což dává hádance vtip.

VSUVKA SLOVNÍ

Kluk doručí Vlasti
Brufen, Tramal, masti.

Řešení: Toky, nikdo nesedí v cele – Toník donese dívce léky..

Kresba může vyjadřovat i celou větu.

1. Má-li podání více hádanek povahu souvislého textu, musí následovat náměty jeden po druhém, bez vzájemného prolínání. Názvy hádanek, popřípadě další informace, jsou předřazeny celému textu a musí být uvedeny v pořadí odpovídajícím pořadí jednotlivých námětů.
2. Má-li podání více hádanek volnější charakter, musí z něj být zřejmé počet a druhy řešených hádanek i způsob jejich řešení.

Ustanovení § 13 se týká pouze hádanek se společným podáním. Na hádanky podané jako jednotlivé hádanky, ale předkládané ve větším počtu se § 13 nevztahuje; tedy se nevztahuje na hádanky předkládané společně k řešení v rámci přeborů či korespondenčních soutěží.

Společné podání dnes mají pouze hádanky vytvářené v autorských soutěžích na pětiboj či trojboj. Podání hádanek, které jsou součástí téhož pětiboje nebo trojboje, tvoří jeden ucelený text, v němž jsou postupně, ovšem bez jakéhokoli naznačení začátku a konce hádanek, podány všechny hádanky daného souboru.

Příklad možné tvorby:

1. Hádanky se člení podle prostorového uspořádání námětu na dvě základní třídy a v rámci těchto tříd podle povahy druhové operace na jednotlivé typy a podtypy.
2. Do první třídy patří hádanky, jejichž námět lze vepsat do stanovené plošné struktury, která vzezřením připomíná jednoduché křížovky (hádanky s křížovou vazbou, typ A). Podle intenzity křižování výrazů námětu se hádanky v této třídě dále člení na podtypy s úplným a neúplným křižováním.
3. Všechny ostatní hádanky jsou řazeny do druhé třídy, která se dále člení na:
   • šifry textové (typ B): jádro se vybírá z náznaku, jímž je ucelený text, buď prováděním oprav chyb v textu nebo výběrem podle určitého klíče;
   • hádanky mutační (typ C): druhová operace spočívá v provedení stanovené změny, mutace, nebo v absenci takové změny;
   • hádanky permutační (typ D): druhovou operací je obměna pořadí, permutace, písmen či jiných stavebních prvků;
   • hádanky tvaroslovné (typ E): druhová operace využívá skloňování, časování, stupňování a odvozování slovních druhů či rodů;
   • hádanky kompoziční (typ F): druhová operace představuje skládání v celek, kompozici, a to bez pomocných výrazů nebo s nimi.
4. Mezi hádanky permutační jsou řazeny též hádanky s kombinací mutačních a permutačních proměn. Mezi kompoziční hádanky jsou řazeny též hádanky využívající prvky tvaroslovné i kompoziční.

Oproti dřívějším směrnicím neobsahují již tyto směrnice hádanky řazené mezi šifry mřížkové (lištovka, královská procházka a koníček); šifry mřížkové se natolik odlišují od ostatních druhů hádanek, že by nebylo možné najít systémové a přitom poměrně jednoduché uspořádání se společně definovanými pojmy. Předpokládá se, že pro šifry mřížkové budou vytvořeny samostatné směrnice, podobně jako je tomu u osmisměrek.

Po vypuštění šifer mřížkových bylo přehozeno pořadí hádanek s křížovou vazbou a šifer textových, které mají evidentně více společných rysů s dalšími druhy hádanek. Jinak se oproti předchozím směrnicím členění hádanek nijak nezměnilo.