Nové směrnice ‒ návrh znění

1. České slovní hádanky (dále jen „hádanky“) jsou hříčky se slovy, založené na vazbách mezi dvěma soubory písmen; vazby spočívají ve shodách a rozdílech použitých písmen a jejich uspořádání. Uspořádáním se rozumí nejen pořadí písmen, ale též použití a umístění mezislovních mezer a interpunkčních znamének či jiných znaků.
2. Základními částmi hádanky jsou námět a podání.
3. Námět hádanky tvoří dva soubory písmen. Výchozí soubor se nazývá náznak hádanky, výsledný soubor jádro hádanky.
4. Součástí námětu může být vedle náznaku a jádra ještě tajenka.
5. Proměnu náznaku v jádro určuje postup definovaný pro každý druh hádanky – druhová operace. Druhová operace může stanovit, že při přechodu z náznaku v jádro se k náznaku přidávají pojmy z určité definované množiny, tzv. pomocné výrazy. Druhová operace určuje název hádanky.
6. Provedením druhové operace na náznaku získáme soubor písmen, který nazýváme mezifáze. Mezifáze může být shodná s jádrem, může se však od jádra ještě lišit počtem a umístěním mezislovních mezer, interpunkčních znamének, malých a velkých písmen a délkou hlásek.
7. Podmínky stanovené druhovou operací mohou být u některých druhů hádanek zúženy nebo pozměněny za účelem vytvoření nebo definování samostatného odvozeného druhu hádanky. Je-li zúžení nebo pozměnění druhové operace obecného charakteru, je takový odvozený druh nazýván odrůdou (daného druhu) hádanky; spočívá-li odlišnost druhové operace v použití jiných stavebních prvků (viz § 6) pro její provedení, je odvozený druh nazýván variantou (daného druhu) hádanky.
8. Podání hádanky je zpracování námětu do sdělovacího tvaru, v němž je námět zcela nebo zčásti utajen a předložen řešiteli.
9. Námět ani podání hádanky nesmějí ohrožovat mravní výchovu mládeže a nesmějí zavdávat důvod k případným soudním sporům o ochranu osobnosti či náhradě majetkové újmy.

Námět hádanky tvoří dva soubory písmen, ale nemůže se jednat o jakékoli soubory písmen. Tyto soubory musí splňovat požadavky stanovené v dalších paragrafech, zejména v § 2.

Proměnu náznaku v jádro můžeme zapsat symbolickou rovnicí: N + DO = J, kde N je náznak, DO příslušná druhová operace a J jádro. Většinou je však proměna o něco složitější. Po provedení druhové operace se náznak změní v soubor písmen, který ještě nemusí být jádrem, nýbrž jakýmsi meziproduktem nazývaným „mezifáze“. V tomto přechodném souboru se pak zpravidla mění počet a umístění mezislovních mezer (a případně se provedou další úpravy uvedené v závěru odstavce 6 § 1) a teprve po těchto úpravách získáváme konečný soubor zvaný jádro. Ukažme si to na námětech vsuvky, hádanky, jejíž druhovou operací je vsunutí písmene do náznaku:
lstiví Trnavané (náznak) – listiví Trnavané (mezifáze po vsunutí písmene „i“ do náznaku) – listí vítr navane (jádro vzniklé z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer, změnou velkého „T“ na malé a změnou délky dvou samohlásek, druhého „i“ a posledního „é“);
housenka, lištička (dvoudílný náznak) – housenaka, lištičeka (mezifáze po vsunutí písmene „a“ do slova housenka a písmene „e“ do slova lištička) – house na kališti čeká (jádro, které vzniklo z mezifáze změnou počtu a umístění mezislovních mezer a zdloužením závěrečného „a“ na „á“).

Většinou spočívá provedení DO v přidání, ubrání nebo změně písmene (nebo jiného stavebního prvku námětu) N, ve změně pořadí písmen N nebo v jiné manipulaci s (písmeny) N. Existuje však poměrně velká skupina hádanek, ve kterých je podstatou DO přidání pomocných výrazů, přičemž tyto výrazy jsou vždy (u každého druhu hádanky) přesně specifikovány a jedná se o výrazy z nějaké více méně konečné množiny (např. u tónovky jsou to názvy tónů, solmizační slabiky a tóniny, u barvínku názvy barev a jejich odstínů).

Pokud se ve směrnicích používá pojmů písmeno nebo soubor písmen, rozumí se písmenem nejen písmeno české abecedy, ale vše, co je pod pojem písmeno zařazeno v § 6 Stavební prvky námětu.

Pokud je odrůda hádanky pouhou podmnožinou základního druhu hádanky, může být její námět zařazen mezi hádanky (nebo předkládán k řešení jako hádanky) základního druhu; takové odrůdy tvoří zřejmou většinu, a proto např. náměty háčkovek a ypsilonovek jsou zároveň měkčenkami, náměty všech odrůd časovačky (rozkazek, přechodníčků a trpěnek) jsou časovačkami. Toto ovšem neplatí pro vokálovku, která není pouhou podmnožinou obměnky, ale má specifická pravidla; vzhledem k tomu, že DO je definována jako záměna všech samohlásek za stejný počet shodně umístěných jiných samohlásek, není třeba trvat na tom, aby se před první souhláskou, za poslední souhláskou, ani mezi jednotlivými souhláskami v N a J nevyskytovaly stejné samohlásky (takže jsou-li v náznaku vedle sebe např. samohlásky „o“ a „u“, mohou být na stejném místě klidně samohlásky „i“ a „o“ – kousky kiosku); pak ale takový námět vokálovky nemůže být zařazen mezi obměnky a nemůže být ani jako obměnka předložen k řešení.

Obvyklými variantami hádanek jsou varianty písmenné; protože se jedná o „normál“, nejsou tyto varianty v názvu hádanky předkládané k řešení uváděny. Ovšem pozor, rébus písmenný je názvem druhu, nikoli varianty, hádanky, proto se tento název uvádí celý. Poměrně hojné, a to i historicky, jsou u některých druhů hádanek slabikové varianty; některé z nich (dělenka a šaráda) mají i své samostatné názvy. Nemají-li svůj samostatný název, musí se při předkládání k řešení uvádět i varianta, např. přesmyčka slabiková; to platí i pro další varianty, a to shlukovou a slovní.

Hádanky jsou obvykle prezentovány ve veřejném prostoru. Je tedy žádoucí, aby se ani autor, ani ten, kdo je prezentuje, nedostali do konfliktu se zákonem a nezavdávali příčinu k případným soudním sporům. Předchozí směrnice ponechávaly odpovědnost zcela na autorovi, který měl prakticky neomezenou autorskou volnost. Ještě dřívější směrnice se opíraly o stylistické řazení slov a zakazovaly například vulgární a argotické výrazy a nedoporučovaly použití například zhrubělých slov. Od té doby ovšem veřejný prostor zhrubl, a jazykovědci proto u mnoha slov změnili jejich stylistické zařazení; s některými dříve nepřijatelnými výrazy se běžně setkáváme, aniž by se kdokoli pohoršoval. Na druhou stranu vedou lidé soudní spory, popřípadě jsou jednotlivci žalováni pro zdánlivé maličkosti či malichernosti. V souladu s těmito trendy proto směrnice obsahují varování obsažené v odstavci 9.

1. Námět hádanky musí být v souladu s definicí druhové operace stanovené pro daný druh (odrůdu, variantu) hádanky.
2. Námět hádanky musí být vytvořen (složen) ze slov, rozvitých (víceslovných) výrazů nebo vět, které dávají samy nebo ve vzájemném spojení v českém jazyce smysl a podávají (bez dalšího vysvětlujícího textu) ucelenou informaci. Požadavek ucelenosti musí splňovat celý námět, tvoří-li jeden celek, nebo každá samostatně stojící část námětu. Pokud se u některých hádanek tento požadavek (požadavek na „námětovou ucelenost“) nevyžaduje, je to dále ve směrnicích výslovně uvedeno.
3. Slova, rozvité výrazy i věty použité v námětu musí být z pohledu současné češtiny jazykově správné, a to z hlediska pravopisu, tvarosloví i větné skladby.
4. V námětu lze kromě českých slov použít i slova (rozvité výrazy, věty) z jiných jazyků, pokud se staly součástí české slovní zásoby nebo se jedná o vlastní jména.
5. Navzájem si odpovídající slova námětu musí mít v současné češtině (popřípadě v jiném jazyce u převzatých slov) jiný slovní základ a význam. Tento požadavek platí pro všechny slovní druhy, nikoli jen slova ohebná. Týká se nejen celých slov, ale též částí slov ve slovech složených, čtyřpísmenných a delších předpon a dále předpon pa-, pra-, sou-, ne- a ni-, které jsou nositelkami druhové operace ve vybraných hádankách.

Požadavky uvedené v odstavcích 1 až 3, respektive jejich dodržení, jsou nezbytnou podmínkou, bez níž by si autoři či předkladatelé hádanek s řešiteli nerozuměli; požadavek v odstavci 3 navíc vyjadřuje respekt hádankářů k českému jazyku. Do češtiny přejatá cizí slova, neologismy (novotvary), slova obecné češtiny a slangová slova lze užít, pokud jsou v příslušných slovnících uvedena jako hesla, ale vždy citlivě s ohledem na český jazyk. U skloňování a časování je třeba dodržovat pravidla českého pravopisu.

Za součást české slovní zásoby jsou považována nejen jednotlivá slova převzatá z cizích jazyků, ale též převzatá sousloví („comme il faut“ = jak se sluší a patří, „ad hoc“ = jen pro tento případ), doložitelné známé citáty („In vino veritas“ = ve víně je pravda, „My home is my castle“ = můj dům je můj hrad) a odborné, zpravidla latinské názvosloví („Vertebrata“ či „Craniata“ = obratlovci).

I pro vlastní jména z cizích jazyků platí samozřejmě požadavek jazykové a věcné správnosti. Lze to doložit v souladu s požadavky stanovenými v § 4 jazykovými či odbornými prameny. Aktuální vlastní jména je třeba používat velmi obezřetně. I u nich by měla být možnost doložení důvěryhodným papírovým či elektronickým médiem. U všech cizích vlastních jmen je nutné dbát zvýšené pozornosti, pokud se vlastní jména nepoužívají v námětu v 1. pádu jednotného čísla. Skloňování cizích vlastních jmen podléhá v českém jazyce jasně daným pravidlům, která lze nalézt např. v internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český Akademie věd.

Požadavek na změnu slovního základu a významu prošel v průběhu vývoje českých slovních hádanek asi nejbouřlivějším vývojem a byl v minulosti předmětem i dosti vyhraněných sporů. Samotný požadavek nikdo nikdy nepopíral; polemiky se vedly o obsah a byly ovlivněny i krásnými, leč z dnešního pohledu vadnými, náměty z počátečního období českých hádanek (např. písmenný rébus „Ka“ = u ká menší je á než ká => u kamen šije Anežka). Text (požadavek) v odstavci 5 vychází z názorů odborníků, že slovní základ a význam se týká všech slovních druhů (tedy včetně těch neohebných – např. spojek a předložek) a že slovní základ a význam mají i části slov, a to nejen části slov složených, ale i (např.) předpony. Ve formulaci daného požadavku je obsažen i požadavek na neopakování (nepoužití) téhož slova při přechodu z náznaku v jádro; stejné slovo má logicky stejný slovní základ, takže to opravdu nelze (viz např. citovaný písmenný rébus: u ká => u kamen).

Příkladem dvojice slov, která spolu sice etymologicky souvisí, ale existují již dostatečně dlouho samostatně, je rok – výrok. Naproti tomu dvojice letos – staletý má zřetelně nejen shodný základ, ale i blízký význam.

Shodné dlouhé předpony se nesmějí u odpovídajících si slov vyskytovat ani v případech, kdy jde věcně o zcela odlišné významy, např. mikrob – mikrofon.

1. Za námětově ucelené jsou považovány samostatná slova, spojení slov, jednočlenné a dvojčlenné věty a souvětí, a to za dále stanovených podmínek.
2. Samostatná slova jsou námětově ucelená, jsou-li v prvním pádu jednotného nebo množného čísla a jedná-li se o podstatná jména, zpodstatnělá přídavná jména a přivlastňovací zájmena, zájmena osobní (pro 1. a 2. osobu jednotného i množného čísla), neurčitá a záporná, nebo o číslovky základní a neurčité.
3. Samostatná slova jsou námětově ucelená i tehdy, jedná-li se o název lidského díla či přírodního útvaru, nebo o jednočlennou větu tvořenou neosobním slovesem. Za námětově ucelenou jednočlennou větu je považováno i citoslovce.
4. Název lidského díla či přírodního útvaru je považován za námětově ucelený vždy; tedy i když je víceslovný.
5. Spojení slov netvořících větu je námětově ucelené, pokud může být použito jako smysluplný podmět.
6. Jednočlenná či dvojčlenná věta, případně souvětí jsou námětově ucelené, jestliže mají v českém jazyce smysl a podávají ucelenou informaci.

Námětová ucelenost patří mezi základní požadavky na námět hádanky a jeho části definované v § 2 (a v § 7). Úzce souvisí s požadavky na smysluplnost a jazykovou správnost. Za námětově ucelené lze tedy považovat jen takové náměty a části námětů, které jsou jazykově správné, mají v českém jazyce smysl a podávají (relativně) ucelenou informaci, a to bez dodatečného vysvětlování.

Námětová ucelenost je požadovaná pro samostatně stojící části námětu nebo pro námět jako celek. Zda je námět tvořen ze samostatných částí nebo představuje pouze jeden celek, souvisí s formou tvorby, která je pojednána v § 8. Požadavky na námětovou ucelenost z pohledu jednotlivých forem tvorby jsou proto uvedeny až v odstavci 11 § 8.

Příklady námětově ucelených samostatných slov: stůl, my, nic, volání, naši (ve smyslu „rodiče“), osm. Námětově ucelené však není: oni, včera, usnout.

Příklady námětově ucelených jednočlenných vět: Prší. Je mi zima. Kouření se nepovoluje.

Příklady námětově ucelených citoslovcí: Bimbam (ve smyslu „zvuk“), bacha (ve smyslu „pozor“).

Příklady námětově ucelených dvojčlenných vět a souvětí: Pes štěkal na souseda. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě někdo nakazil. Námětově ucelené však není: Pes na něj štěkal. On nesmí do lesa. Jsem nemocný, protože mě nakazila.

Za lidské výtvory se považují i názvy obcí a místní názvy (Poříčí, Ústí nad Labem), a to i názvy čtvrtí a ulic (Dornych, Nad Vodojemem, Halaškovo náměstí). Z textu hádanky však musí být zřejmé, že se jedná o místní název a ne např. o přivlastňovací adjektivum (Zenklova).

1. Slova, zkratky, značky a označení, včetně čísel zapsaných arabskými nebo římskými číslicemi, použité v námětu musí být doložitelné současnými jazykovými příručkami, slovníky cizích slov, všeobecně naukovými a speciálními slovníky či vědeckými a odbornými publikacemi (vydanými po 1. 1. 1960) nebo se musí jednat o aktuální, všeobecně známé, ale dosud nepublikované výrazy.
2. V hádance lze použít i správně tvořené odvozeniny, složeniny a tvary slov doložitelných podle odstavce 1.
3. Aktuální vlastní jména převzatá z jazyků nepoužívajících latinku musí být použita ve správné transkripci podle současných pravidel.

Řešitelé hádanek by měli mít možnost přijít na řešení a nalézt celý námět především díky svým znalostem, nápaditosti a kombinačním schopnostem. Musí mít také možnost ověřit si správnost nalezeného řešení, což by nemělo být výsadou jen pro majitele rozsáhlých knihoven a křížovkářských abecedních či retrográdních slovníků, a také by se ověření řešení nemělo stát časově náročnou rozsáhlou pátrací akcí v literatuře současné i minulé. I proto je v zájmu řešitelů omezeno použití publikací coby pramenů slov a výrazů námětu na publikace vydané po 1. 1. 1960, tedy po posledních velkých pravopisných či gramatických změnách českého jazyka. Výrazy, které lze doložit pouze staršími prameny, například Příručním slovníkem jazyka českého, nejsou v hádankách povoleny.

Autoři při použití slov či výrazů z pramenů mnohdy i několik desítek let starých si musí být vědomi toho, že v hádankách musí být výrazy správné nikoli jen po stránce jazykové, ale také po stránce věcné. Je třeba respektovat, že řada vědních oborů přišla s novými poznatky. Věcná stránka se však týká především vztahu námětu a jeho podání, proto je komentář k této problematice uveden u § 11.

Při tvoření odvozenin, složenin a tvarů podle odstavce 2 je třeba dodržet správnost daného postupu. Ten musí odpovídat jazykovým pravidlům a používaným vzorům. Při jakýchkoli pochybnostech o správnosti použitého výrazu by se měl autor raději takového námětu vzdát. Ačkoli je hádanka považována za literární výtvor, rozhodně není vhodné vymýšlet, byť v souladu s duchem jazyka, nějaké novotvary. To ponechme autorům krásné literatury. V hádankách jsou novotvary povoleny jen u některých tvaroslovných hádanek (rodovka, slovesovka, shlukovka, pravěkovka, zrůdka); ale i tam pouze v případě, že neexistuje přirozená a užívaná alternativa.

U vlastních jmen převzatých z jazyků nepoužívajících latinku může vedle přesné transkripce existovat i počeštěná verze jako součást úzu, například Eukleidés (přesná transkripce) se často uvádí jako Euklides nebo Euklid. Všechny tyto varianty jsou v pořádku. Nelze ovšem svévolně počeštit jméno Pýthagorás jako Pytagoras (přípustné je jen Pythagoras).

1. Základní požadavky pro změnu slovního základu a významu jsou uvedeny v § 2 odstavec 5. Hranicí pro posuzování těchto aspektů je hranice mezi starou češtinou a novodobou češtinou. Tolerovat lze stejný slovní základ, jestliže se význam slova zcela osamostatnil nebo posunul nejpozději v době národního obrození v 19. století, popřípadě se jedná o slovo, na jehož původ nemají jazykovědci shodný názor; to se může týkat i vlastních jmen.
2. Za navzájem si odpovídající slova námětu jsou považována slova náznaku (případně též pomocné výrazy uskutečňující druhovou operaci) proti slovům v jádru, slova jednotlivých náznaků mezi sebou ve vícenáznakové a slova jednotlivých jader mezi sebou v postupné a vícejaderné tvorbě (viz § 8); je-li součástí námětu tajenka, pak slova tajenky ve vztahu ke slovům náznaku i jádra. Ve všech těchto případech se odpovídajícími slovy míní taková slova, která při přechodu z jedné části námětu do druhé přejímají z původního slova alespoň jedno písmeno do slova vytvářeného. Dále se za navzájem si odpovídající slova námětu považují kterákoli slova navzájem v hláskovce, číselce, dělence a šarádě a za sebou následující slova v řetězovce a zdvojence.

Změna slovního základu a významu jsou základními principy českých slovních hádanek od jejich prvopočátků. Předchozí směrnice přesunuly tyto principy do oblasti kvality hádanek a daly tak autorům více volnosti. Ukázalo se, že to nebyla dobrá volba. V posledních letech bylo autory zasláno do soutěží poměrně velké množství hádanek, které tyto principy porušovaly i zcela zásadním způsobem, a je těžké posoudit, zda se jednalo pouze o neumění či nedostatek jazykového citu, nebo o zneužití daného rozvolnění. Jedinou logickou reakcí je tedy návrat k přísnějšímu posuzování této problematiky. A vzhledem k tomu, že se v mezidobí vyjasnilo i to, čeho všeho se slovní základ týká, jsou požadavky na změnu slovního základu a významu nově stanoveny ještě přísněji, než tomu bylo v prvních ucelených směrnicích pro české slovní hádanky.

1. Stavebními prvky námětu hádanky a současně nositeli vazeb mezi názna­kem a jádrem jsou písmena, slabiky, shluky a slova. V hádankách, ze­jména ve vazbě odpovídajících si prvků námětu, jsou pojmy písmena, slabiky, shluky a slova používány v poněkud širším významu, než je obecný význam těchto pojmů.
2. Za písmena jsou v hádankách považována nejen písmena české abecedy, ale též písmena jiných abeced používajících latinku a číslice.
3. Není-li u konkrétního druhu hádanky stanoveno jinak, jsou považována písmena české abecedy lišící se čárkou nebo kroužkem nad písmenem za shodná písmena. Podobně se považují za shodná písmena i délkou se lišící písmena v cizích slovech.
4. Za shodná jsou považována též malá a velká písmena.
5. Při použití číslic se považují znaky pro arabskou jedničku „1“ a nulu „0“ za shodné s písmeny „l“ (malé el) a „o“ a znaky pro římská čísla hodnot 1, 5, 10, 50, 100, 500 a 1000 za shodné s písmeny I, V, X, L, C, D a M.
6. Spřežku „ch“ lze považovat za jedno písmeno nebo dvě písmena („c“ a „h“). Ostatní spřežky jsou vždy považovány za dvě či více písmen.
7. Slabiky jsou v hádankách používány ve shodě s aktuálními pravidly čes­kého pravopisu a českou mluvnicí.
8. Je-li námět hádanky dělen na slabiky, považují se neslabičné předložky za jednu slabiku dohromady s bezprostředně následující slabi­kou.
9. Ve slabikových variantách se vyžaduje, aby dělení námětu na slabiky bylo správné v náznaku a u prováděné druhové operace. Slabika v náznaku nemusí být slabikou i v jádru.
10. Shluky jsou skupiny dvou nebo více písmen, které spolu v námětu sou­sedí. Při dělení námětu do shluků se na mezery a interpunkční znaménka mezi slovy a větami ne­bere zřetel. V hádankách, jejichž námět je dělen do shluků (ve shlukových variantách), je nutné dodržet v celém námětu stejnou délku shluků (stejný počet písmen ve všech shlu­cích).
11. Slova jsou v hádankách používána ve shodě s aktuálními pravidly čes­kého pravopisu a českou mluvnicí. Za jedno slovo lze nebo je nutno považovat také dále uvedená spojení:
    
    1. Jednopísmenná předložka je vždy považována za jedno slovo se slovem bezprostředně následujícím s výjimkou případů, kdy se mezi ni a následující slovo přidává pomocný výraz s gramatickou vazbou.
    2. Předložku o délce dvou či tří písmen lze považovat za jedno slovo se slovem bezprostředně následujícím.
    3. Zvratná zájmena „se“ a „si“ lze považovat za jedno slovo se slovesem, k němuž patří, pokud tomuto slovesu bezprostředně předcházejí nebo po něm následují.
    4. Příklonka -li je vždy považována za jedno slovo se slovesem, k němuž patří.
    5. Zkratkové iniciály, nejvýše však tři, jsou považovány za jedno slovo s příjmením či přídomkem, jemuž předcházejí.
    6. Za jedno slovo je považováno spojení číslovky napsané číslicemi se značkou míry či veličiny značící počet nebo rozměr něčeho (1 ha, 10 m, 100 kg).
12. Použití předložek o délce dvou a tří písmen musí být v rámci jed­noho námětu jednotné (buď vždy jako samostatné slovo nebo vždy s pří­slušným slovem dohromady); totéž platí pro použití zvratných zájmen. Jsou-li v námětu přítomny současně dvou- či třípísmenné předložky i zvratná zájmena, týká se povinnost jednotného použití všech těchto výrazů.

Za shodná písmena se v námětech hádanek obecně považují písmena lišící se délkou, což jsou v českém jazyce samohlásky. Protože se v námětech (českých) hádanek mohou používat i cizí slova (přejatá či vlastní), určují směrnice, kdy se považují za stejná písmena i písmena obsažená v cizích slovech. Důležité je, že se musí jednat o změnu délky. Tím se nám rozšiřují (česká) diakritická znaménka například o francouzský těžký akcent neboli accent grave (kuře à la bažant, Molière), slovenský dĺžeň nad souhláskami l a r nebo o krátké a dlouhé přehlásky (Schönbrunn, Győr). Takže za shodná písmena považujeme „à“ a „a“, „è“ a „e“, „ĺ“ a „l“, „ő“ a „ö“; nikoli však „ő“ a „o“. Při použití cizích slov je totiž třeba postupovat obezřetně; rozhodně nelze za stejná písmena považovat ta, která se liší diakritickým znaménkem měnícím nejen délku, ale i kvalitu hlásky (například ve výrazu „Biely kôň“ mění vokáň nad „o“ výslovnost na „uo“, a tudíž „ô“ nemůže být považováno za „o“; podobně ve slově „Győr“ se „ő“ vyslovuje přibližně jako „é“, proto nelze „ő“ a „o“ považovat za shodná písmena).

U jmen převzatých z řečtiny často existuje počeštěná verze lišící se délkou samohlásek od přesné transkripce (Pythagoras – Pýthágorás, Archimedes – Archimédés). Zde jsou použitelné obě varianty za předpokladu, že jsou doložitelné příslušnými prameny.

Rozlišování délky písmen (hlásek) je povinné pouze u šifer textových, délkovky a jejích odrůd shodovky, čárkovky a kroužkovky; možnost považovat délkou se lišící písmena (hlásky) za různá lze nalézt třeba u hláskovky a číselky (viz definice těchto druhů hádanek ve druhé části směrnic).

Malá a velká písmena se v námětech nerozlišují a jsou považována za shodná. Při psaní námětů a řešení hádanek však psaní malých a velkých písmen dodržujeme, a to v souladu s platnými pravidly českého pravopisu. Za shodná tedy považujeme malá a velká písmena pouze ve vazbě náznaku na jádro nebo ve vazbách odpovídajících si prvků (například v přísuvce Jena, Bach je na rybách, kde z náznaků Jena, Bach nejprve vznikne přisunutím písmene k náznaku mezifáze Jenar yBach a následně změnou velkých písmen na malá a doplněním mezislovních mezer a čárky nad druhým „a“ vznikne jádro je na rybách, které je částečně spojené s náznakem, konkrétně s druhým dílčím náznakem Bach).

Vymezení pojmů slabika a slovo šířeji, než jsou tyto výrazy běžně užívány, je nezbytné; jinak by mnohé náměty nemohly být ve slabikových a slovních variantách realizovány, a také by si nemuseli autoři a řešitelé zcela porozumět. Vymezení pojmu slovo je důležité nejen pro slovní varianty, ale také pro násobnou tvorbu (viz § 8) a pro druhy hádanek, u nichž je druhová operace definována jako operace se slovy (šotek, chybovka, tvaroslovka, případně též klíčovka – viz definice těchto druhů hádanek v části druhé). Aby se u slovních variant a výše uvedených druhů hádanek předešlo nadměrnému počtu provádění DO s jednopísmennými náznaky, je nově stanoveno, že nejen neslabičné, ale i jednopísmenné slabičné předložky jsou povinně součástí slova, jež po nich bezprostředně následuje. Výjimkou jsou hádanky, kde se mezi jednopísmennou předložku a následující slovo vkládá pomocný výraz s gramatickou vazbou, například přísvojka s tetou lání – snášíte toulání. Pro slabikové varianty i nadále platí, že jednopísmenné slabičné předložky zůstávají samostatnými slabikami. Slabika v náznaku nemusí zůstat slabikou i v jádru, příkladem je námět přesmyčky slabikové Evropanka šije ‒ pánev je široká.

Tam, kde má autor při naplnění pojmu slovo volbu (předložky a zvratná zájmena), musí autor v rámci celého námětu zvolit stejnou možnost, aby měl řešitel jistotu, že postupuje při řešení správně.

1. Náznak, jádro i tajenka mohou nabývat vlivem dané druhové operace nebo zvoleného způsobu či formy tvorby (viz § 8) různých podob.
2. Náznak může být jedno- či víceslovným výrazem nebo pouhou skupinou písmen. Některé druhové operace vyžadují, aby byl náznak složený z více slov nebo z více částí, které se nazývají prvky náznaku.
3. Jádro může být jedno- či víceslovným výrazem. Pokud je náznak pouhou skupinou písmen, může být rovněž pouhou skupinou písmen. Některé druhové operace umožňují, aby bylo jádro složené z více částí, které se nazývají prvky jádra.
4. Zvolený způsob tvorby může vyžadovat, aby byla druhová operace provedena více než jedenkrát. V takovém případě (pokud se nejedná o vícenáznakovou či vícejadernou tvorbu) jsou části námětu, s nimiž se provádí druhová operace, nazývány dílčí náznaky a části námětu po provedení druhové operace jsou nazývány dílčí jádra. Dílčí náznak i dílčí jádro může být i výčtem samostatných slov či víceslovných výrazů. V závislosti na způsobu tvorby je pak celé jádro složené z dílčích jader (násobná tvorba a sdružovací tvorba, viz § 8, stejně i dále), nebo je celý námět složený z několika skupin dvojic dílčího náznaku a dílčího jádra (skupinová tvorba), nebo je druhé až předposlední dílčí jádro dílčím náznakem pro vytvoření následujícího dílčího jádra (postupná tvorba a kvadratická tvorba).
5. V rámci námětu může existovat více náznaků (vícenáznaková tvorba) nebo více jader (vícejaderná tvorba).
6. Tajenka se může vyskytovat jen u některých druhů hádanek a její výskyt i podoba jsou dány záměrem autora hádanky a jeho vynalézavostí. U hádanek s křížovou vazbou může být složena z písmen systematicky skrytých v dané struktuře políček, u ostatních hádanek zejména z písmen, která se ubírají, přidávají, mění nebo jsou součástí proměny náznaku v jádro podle dané druhové operace.
7. Druhová operace jako předpis pro provedení konkrétní proměny náznaku v jádro může být stanovena pevně, tzn. že stanovená podmínka druhové operace je splněna (požadovaná operace se provede) právě jednou nebo právě ve všech případech, popřípadě může být stanovena dolní mez, tj. že podmínky stanovené v definici dané druhové operace mohou být splněny nejméně jednou, nejméně dvakrát a podobně.

Pojmy definované či užité v § 7 nejlépe osvětlí ukázky jednotlivých způsobů tvorby – viz níže komentář k § 8.

1. Námět hádanky může mít z hlediska své struktury a postupu při přechodu z náznaku v jádro rozmanitou podobu. Podle povahy náznaku a jádra a podle toho, jak a kolikrát se provádí druhová operace, rozeznáváme různé způsoby tvorby. Podle toho, zda jsou náznak a jádro oddělené nebo zčásti či zcela spojené, rozeznáváme formy tvorby.
2. Je-li v námětu hádanky jeden náznak, s tímto náznakem se provede jedna druhová operace a vznikne jediné jádro, jedná se o základní tvorbu.
3. Je-li v námětu hádanky jeden náznak a druhová operace se provádí s každým slovem náznaku (tedy tolikrát, kolik slov má náznak), vzniká provedením každé druhové operace dílčí jádro a sloučením dílčích jader jediné jádro; takový způsob tvorby se nazývá násobná tvorba. Pokud předepsaná druhová operace vyžaduje, aby náznak byl víceslovný nebo složený z prvků náznaku, provádí se v násobné tvorbě druhová operace s každými dvěma (nebo více) slovy. Slovem se u násobné tvorby rozumí slovo v pojetí uvedeném v § 6.
4. Je-li náznak složený z dílčích náznaků, které jsou samostatně nebo ve spojení námětově ucelenými výrazy, na každém dílčím náznaku se uplatní princip základní nebo násobné tvorby a ze vzniklých dílčích jader se složí celkové jádro, pak se jedná o sdružovací tvorbu. V rámci jednoho námětu nelze kombinovat princip základní a násobné tvorby.
5. Má-li námět hádanky formu úplně spojeného textu, v němž jsou za sebou nejméně dvě skupiny tvořené dílčím náznakem a dílčím jádrem, jedná se o skupinovou tvorbu. Každá skupina tvořená dílčím náznakem a dílčím jádrem představuje dílčí námět. Sloučením dílčích námětů vzniká (celkový) námět hádanky.
6. Je-li námět tvořen dvěma nebo více různými náznaky a uplatněním stejné druhové operace na každém z náznaků vznikne shodné jádro, jedná se o vícenáznakovou tvorbu. Pokud v rámci námětu vzniká z jednoho náznaku uplatněním téže druhové operace více různých jader, jedná se o vícejadernou tvorbu.
7. Je-li po provedení druhové operace na náznaku a vytvoření (prvního dílčího) jádra uplatněna táž druhová operace na vzniklém jádru a vznikne další (dílčí) jádro, jedná se o postupnou tvorbu; daný postup se může opakovat na druhém jádru či dalších jádrech. Pokud se po vytvoření (prvního) jádra použije toto jádro jako obepis náznaku pro provedení téže druhové operace a vznikne další jádro, jedná se o kvadratickou tvorbu; použití kvadratické tvorby se předkládá k řešení povinně s nápovědou „(kvadr.)“.
8. 8. Předepsaná druhová operace může být provedena i s použitím jiných než obvyklých či předepsaných stavebních prvků. Zejména lze použít názvy písmen jiné abecedy než české, nahrazení interpunkčního či diakritického znaménka odpovídajícím slovem, změnu diakritického znaménka na vzhledově odpovídající písmeno a přidání slovního popisu druhové operace, ale i jiné postupy, které lze v určitém smyslu interpretovat jako provedení druhové operace. Taková tvorba je označována jako vtipná tvorba. Při použití názvů písmen jiné abecedy místo písmen českých je třeba toto dodržet u všech prováděných druhových operací.
9. Kombinovaná tvorba je tvorba, při níž je využit více než jeden druh hádanky.
10. Jednotlivé části námětu hádanky mohou být zcela samostatnými výrazy (pak se jedná o formu nespojené tvorby), nebo mohou být některé části spojeny do jednoho výrazu (pak se jedná o formu částečně spojené tvorby), nebo může mít námět formu jednoho uceleného textu (pak se jedná o úplně spojenou tvorbu).
11. Není-li u konkrétních druhů (typů) hádanek stanoveno jinak, musí být všechny části námětu v nespojené tvorbě námětově ucelené. V částečně spojené tvorbě se vyžaduje námětová ucelenost u samostatně stojících částí námětu; u spojených částí stačí námětová ucelenost výrazu po spojení. V úplně spojené tvorbě postačuje námětová ucelenost celého námětu.
12. Je-li námět zcela nebo zčásti spojený a hranice mezi náznakem a jádrem (při uplatnění principu základní tvorby) nebo (nejméně jedna) hranice mezi dílčími náměty či mezi dílčím náznakem a dílčím jádrem (ve skupinové tvorbě) prochází uvnitř slova, jedná se o půlenou tvorbu.

Text tohoto komentáře se vztahuje i k § 7.

• Základní tvorba. Jedná se o tvorbu, ve které provedením předepsané druhové operace (DO) na náznaku (N) vzniká jádro (J), což přesně odpovídá základní hádankářské rovnici uvedené v komentáři k § 1: N + DO = J. Základní tvorba se může mírně lišit v důsledku definice druhové operace.
  • Je-li druhová operace definována jako provedení právě jedné akce na jednom náznaku, může proměna náznaku v jádro vypadat takto: kapradí v háji – kapra dívka jí (záměnka), rozdám astry – drozda má strýc (obložka), lstiví Trnavané – listí vítr navane (vsuvka).
  • Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, pak může mít proměna náznaku v jádro tyto podoby: barva šíje – bar v Aši je (čárkovka, mění se délka pouze jedné samohlásky), má láska tu lká – malá škatulka (háčkovka, přidává se jeden háček), nebo jistá rada má – jí stará dáma (čárkovka, více změn délky samohlásek), neznámá Češka – něžná maceška (háčkovka, více než jedna změna). Bez ohledu na počet provedených změn se jedná o jedinou druhovou operaci a stále zde platí rovnice N + DO = J.
  • Vyžaduje-li druhová operace, aby náznak byl víceslovný, může proměna náznaku v jádro v základní tvorbě vypadat takto: malíři, sonáta – maso na talíři (vsuvka slovní). Náznak má dva prvky (prvek náznaku – PN) a rovnice N + DO = J má podobu (PN₁ + PN₂) + DO = J.
• Násobná tvorba se vyznačuje tím, že druhová operace se provádí nikoli s celým náznakem, nýbrž s každým slovem (S). Základní rovnice N + DO = J zde neplatí pro celý námět, ale vždy jen pro dílčí náměty s tím, že dílčí rovnice mají podobu S_n + DO = DJ_n, kde DJ_n je označení pro dílčí jádro. Celkové jádro pak vzniká sloučením dílčích jader DJ₁ +DJ₂ + ... + DJ_n = J. Náměty vsuvek Opavy půtky – opak výpustky a Vala vloni sýry jedl – Václav Lohniský ryje dál lze symbolicky vyjádřit rovnicemi (S₁ + DO) + (S₂ + DO) = J respektive (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J.
  Je-li druhová operace definována jako provedení nejméně jedné akce na jednom náznaku, je násobná tvorba podmnožinou základní tvorby. V námětech čárkovky jistá rada má – jí stará dáma a háčkovky neznámá Češka – něžná maceška, uvedených výše u základní tvorby, je splněna druhová operace u každého slova; tyto náměty jsou tedy příklady základní i násobné tvorby.
• Sdružovací tvorba je v současné době nejčastěji používaným způsobem tvorby. Je to důsledek snahy autorů tvořit delší náměty. Námět sdružovací tvorby musí mít nejméně dva dílčí náznaky (DN); například vsuvka kus ledu, jeleni – kru sleduje lesní. Ve sdružovací tvorbě lze uplatnit buď základní tvorbu, nebo násobnou tvorbu; kombinace základní a násobné tvorby v rámci téhož námětu není povolena. Při užití základní tvorby dochází k uplatnění druhové operace na každém dílčím náznaku, například ve vsuvce třída, tisy nové – tři zdatní synové. Za jeden dílčí náznak lze považovat i výčet samostatných slov nebo víceslovných výrazů, pokud to odpovídá podání hádanky (viz § 11). V takovém případě druhová operace na výčtu v rámci základní tvorby může být provedena jen jednou. Příkladem je námět pravěkovky damara, damara – P. Rada má rád amara, kde byl výčet obepsán v podání jediným slovem „pryskyřice“ (viz též komentář k § 11). Při užití násobné tvorby se provádí druhová operace s každým slovem, například ve vsuvce teta dramatika, míza, pala – tetradrachma ti kamsi zapadla. Zatímco uvedený námět základní tvorby lze symbolicky znázornit (DN₁ + DO) + (DN₂ + DO) = J, uvedený námět násobné tvorby bude mít symbolickou podobu (S₁ + DO) + (S₂ + DO) + (S₃ + DO) + (S₄ + DO) = J. V obou případech vzniká jádro sloučením dílčích jader.
  Porušení zákazu kombinovat základní a násobnou tvorbu nehrozí, jsou-li všechny dílčí náznaky jednoslovné nebo je víceslovný jen jeden a je tvořen nejvýše dvěma slovy. Jestliže se však v námětu vyskytují víceslovné náznaky dva (nebo více, nebo jeden s více než dvěma slovy), musí autor při tvorbě a řešitel při řešení dát pozor, aby neporušil směrnice. Zde jsou ukázky námětů sdružovací tvorby vsuvek s uplatněním základní, případně násobné tvorby:
  • základní tvorba: sněm Irů, cep od vás, Irsko – s Němci ruce podává si Rusko
  • násobná tvorba: spáče mládí, vana zátek – s pláčem šla dívka nazpátek
  • násobná tvorba: strom, ladné cviky pána – staromládenectví Kypřana
• Skupinová tvorba je úplně spojená tvorba, ve které je celkový námět složen z nejméně dvou dílčích námětů (dvou skupin); dílčí námět vzniká uplatněním druhové operace na dílčím náznaku, jež nemusí být smyslově ucelený. Smyslová ucelenost se ve skupinové tvorbě požaduje jen u celkového námětu. Ukázka tvorby: vsuvka zří kaplan zřídka planetu Neptun (mezifáze: zří kaplan – zřídka plan, etu N – eptun).
• Postupná tvorba je charakterizována použitím (prvního nebo i dalšího) jádra jako náznaku, na němž se opět provede táž druhová operace. Ačkoli ji lze uplatnit u většiny druhů hádanek, v praxi se příliš neobjevuje a objeví-li se, bývá to pro řešitele velké překvapení. Ukázka jednoduché vsuvky: puta – pouta – pokuta.
  Jsou však druhy hádanek, u kterých definice druhové operace užití postupné tvorby vyžaduje. Následují příklady tvorby pro některé takové druhy.
  • darvinka: galán, kalan, kalín, Kolín, kolie, kopie
  • šířenka: Ola volá volka
  • úženka: peláší plaší plši
  • lavinovka: lak, kala, válka, slávka
  • pyramidka: kostra, strok, kros
  • vlnovka: Sparta, trasa, straka
• Vícenáznaková (VNT) a vícejaderná (VJT) tvorba bývá pro řešitele rovněž velmi překvapivá, protože se běžně nevyskytuje. Podobně jako postupnou tvorbu lze i vícenáznakovou a vícejadernou uplatnit ve většině druhů hádanek. Ukázka jednoduchých námětů u vsuvky: banka, braka – branka (VNT); puty – pusty, pruty, putny (VJT). Existuje však druh hádanky, v němž je užití vícejaderné tvorby povinné, konkrétně je to permutovka, např. plosky – spolky, klopsy.
• Kvadratická a kombinovaná tvorba. Tyto způsoby tvorby se již řadu let nevyskytovaly. V posledních dvou třech letech však došlo k pokusu o využití kombinované tvorby pro zpestření řešení na přeborech. Jednalo se však o pokus špičkových autorů; běžné užití kvadratické či kombinované tvorby rozhodně nelze doporučit. Pro názornou představu uvádíme ukázky kombinované tvorby: námět Rezka cín – řez Káčin – Řeka čin – Řičánek využívá postupně tři různé druhové operace (háčkovku, výpustku a přesmyčku); námět pohár, ovál, star – pohádková postava pak spojuje do jednoho kroku druhovou operaci záměnky a přísuvky (pohár-pohád-pohádk; ovál-ováp-ovápo; star-stav-stava). Příkladem kvadratické tvorby je dvojice námětů záměnek těsto – město a Bechyně – bachyně, kdy se jádro „město“ stává obepisem náznaku „Bechyně“ pro další provedení operace záměnky.
• Vtipná tvorba je zčásti vzácná, zčásti (v některých druzích hádanek – háčkovka, kroužkovka, čárkovka) se stala běžně užívanou. Ukázky té vzácnější vtipné tvorby:
  • záměnka dál fara želí jedné svíce – do mé garáže lije dnes více (užití písmen řecké abecedy místo českých písmen – „alfa“ se mění na „omega“)
  • přesunka čírka přes Unu táhla s kačírky (místo přesunu písmene je zde slovní vyjádření „přesunutá hláska čírky“)
  • přísuvka (kreslený námět) šek níže – popři sunu tiše, kníže (místo skutečného přisunutí písmene je použito slovní spojení „po přisunutí“)
  • výlučka drabčík, Čína – dráb knapovy louče ničí (kromě obvyklého vyloučení „či“ z obou DN je doplněno slovní vyjádření „po vyloučení či“)
  • ráček nes valy – obra ceněné svaly (místo zpětného čtení náznaku je použito slovo „obráceně“).

  Běžnější je užití slov „tečka“ a „čárka“ či „koma“ místo interpunkčních znamének. To bylo použito ve více druzích hádanek. Ukázka tvorby: záměnka Jan Železný, rukavice, nuzná Litevka – manželé z Nýrska Vicenu znali (tečka).
  V čárkovce bývá v rámci vtipné tvorby místo ubrání či přidání čárky použito slovo „čárka“ nebo „čárky“. V háčkovce se podobně místo ubrání či přidání háčku může použít slovo „háček“ nebo „háčky“. Ukázky tvorby: čárkovka Machače kanape – Mácha čeká na pečárky; háčkovka je senzací Nana – jeseň začíná naháčky.
  V kroužkovce se často užívá místo diakritického znaménka kroužek název některého z hádankářských kroužků. Například kýta, káva – kytaru žáka Vašo hájí (použity názvy kroužků Ruža, Šohaji).
  Používání písmene „v“ místo háčku se v háčkovce, případně měkčence, stalo běžným, proto je u nich tato možnost zahrnuta přímo do definice druhové operace.

• Nespojená tvorba je nejčastěji používanou formou tvorby. Samostatný náznak (či prvek náznaku nebo dílčí náznak) a samostatné jádro je běžnou formou většiny hádankářských námětů. Ukázky tvorby není třeba uvádět, neboť v předchozích řádcích je jich dostatek.
• Částečně spojená tvorba. Tato forma se uplatňuje ve dvou případech. Za prvé při spojení posledního či několika posledních dílčích náznaků s jádrem: odsuvka úsek, přečin, hadec, Hujer se k řeči nadechuje. Za druhé, a to pouze u hádanek pracujících s prvky náznaku či s prvky jádra (viz § 52 a následující), lze některé tyto prvky (náznaku i jádra) vzájemně spojit. Příkladem je výpustka slovní koberec bere Olinovi Lino, novina, ovin – kocovina.
• Úplně spojená tvorba se zdaleka nevyskytuje jen u skupinové tvorby. Je zhruba stejně častá jako spojení posledního DN s J. Například čárkovka jedné slepé je dnes lépe. Ukázkou půlené tvorby je záměnka avokádo, které zavání, Tereza haní (mezifáze: avok – ádo k, teré zavání – Tereza haní; hranice mezi náznakem a jádrem u prvního dílčího námětu, stejně jako hranice mezi prvním druhým dílčím námětem jsou uvnitř slova).

1. Součástmi podání hádanky jsou:
   
   1. informace o druhové operaci, případně další údaje usnadňující řešení,
   2. uvedení námětu.
2. 2. Informací o druhové operaci je název hádanky; tím může být název druhu (odrůdy), případně varianty hádanky.
3. U jednotlivě podávaných hádanek má název hádanky formu nadpisu. Při sdružení většího počtu hádanek do souvislého textu (viz § 13) se uvádí výčet použitých druhů, odrůd nebo variant hádanek.
4. Je-li název hádanky součástí námětu, lze místo konkrétního názvu uvést jen obecný pojem (např. HÁDANKA).
5. Označení varianty v názvu hádanky lze nahradit naznačením v rámci uvedení námětu.
6. V zájmu usnadnění řešení nebo zajištění jednoznačnosti řešení lze uvést způsob tvorby, počet slov námětu nebo jeho části, délku slov námětu nebo jeho části (vyčíslení) či jinou vhodnou nápovědu. Uvedení způsobu tvorby, vyčíslení nebo jiné nápovědy může být dále ve směrnicích stanoveno v konkrétních případech jako povinné. Při vyčíslení se udává počet písmen jednotlivých slov s tím, že v tomto případě se považují za jednotlivá slova nikoli slova v širším pojetí podle § 6, nýbrž slova v obecném smyslu českého jazyka; za samostatné slovo jsou tak považovány i neslovní výrazy (zkratky včetně iniciál, značky, označení, čísla psaná arabskými nebo římskými číslicemi atd.); naopak části slov oddělené pomlčkou se považují za jedno slovo, do jehož délky se samotná pomlčka nepočítá.
7. Uvedení námětu může mít formu:
   
   1. textového zpracování, a to v podobě nápisu (nápisové podání) nebo souvislého, zpravidla veršovaného, několikařádkového textu (textová hádanka), nebo
   2. kresby či kreseb, a to bez jakéhokoli textu nebo s průvodním, zpravidla veršovaným, textem (kreslená hádanka); nakreslení námětu nebo jeho části lze nahradit živým předvedením, zobrazením s využitím audiovizuální techniky nebo jinou vhodnou formou.
8. Pro slova použitá v podání platí přiměřeně ustanovení § 4. Podání musí být správné po jazykové i věcné stránce. Výjimkou jsou případy, kdy úmyslná chyba v podání obepisuje námět nebo jeho část popisující tuto chybu.

Hádanka se předkládá řešiteli k řešení ve tvaru, jemuž říkáme podání hádanky.

Podání hádanky má dvě části. První část – první řádek – je jakousi formou komunikace mezi autorem nebo vedoucím příslušné soutěže a řešitelem či řešiteli. Zde se řešitel dozví, až na dále uvedené výjimky, jaký druh, odrůdu nebo variantu hádanky má řešit a případně též další doplňující informace. Je-li předkládáno k řešení více hádanek nebo se jedná o dlouhodobou soutěž, mohou být informace obvykle uváděné v prvním řádku podání uvedeny společně pro všechny hádanky najednou nebo mohou být obsaženy v soutěžních podmínkách dané soutěže. Například v dlouhodobé soutěži v řešení přesmyček Překvapka je uvedeno přímo v soutěžních podmínkách, že se řeší jednoslovné přesmyčky, popřípadě přesmyčky jednotně tematicky zaměřené a že v přesmyčkách je dodržena při přechodu z náznaku do jádra délka samohlásek.

Uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky je povinné, a to s jedinou výjimkou: název hádanky je součástí námětu. Zde jsou dvě ukázky takových hádanek:

Směrnice umožňují, aby použití varianty hádanky nebylo uvedeno přímo v první části podání, ale aby bylo naznačeno či napovězeno až v druhé části podání. To je ovšem možné prakticky jen při použití textového podání; při nápisovém podání nebo u kreslených hádanek si to lze těžko představit.

V použití dalších informací, kromě povinného uvedení druhu, odrůdy či varianty hádanky, mají autoři nebo vedoucí soutěží volnou ruku. Záleží jen na nich, zda a v jaké podobě doplňující údaje použijí. Nejčastější formou je vyčíslení, které může sloužit jako nápověda nebo k tomu, aby řešení bylo pokud možno jednoznačné (například odstranění jazykových dublet víc x více, dál x dále, přec x přece a podobně). Při vyčíslení se obvykle uvádí délka jednotlivých slov náznaku, jádra nebo celého námětu. Například námět výše uvedené přídavky přídavka, stoma – patří data v katastru Omaru by měl vyčíslení: 8, 5 – 5 4 1 8 5. Povšimněte si, že sousloví „v katastru“, které je podle § 6 směrnic považováno za jedno slovo, je zde vyčísleno jako slova dvě; při vyčíslení se totiž k ustanovení § 6 směrnic nepřihlíží. Vyčíslení celého námětu se obvykle uvádí s pomlčkou mezi náznakem a jádrem, aby si řešitel mohl udělat lepší představu o námětu. Je-li však náznak částečně nebo zcela spojen s jádrem, pomlčka se neuvádí.

V druhé části podání hádanky je uveden námět, který má být vyřešen. Nejčastějším a nejobvyklejším uvedením námětu je textové podání. Rovněž poměrně hojné je užití kreslené podoby. Nápisové podání je užíváno již jen okrajově, zejména u přesmyček.

Pro výrazy použité v podání je požadováno, stejně jako u samotného námětu, aby byly jazykově správné. Výjimečně však může být v podání úmyslná pravopisná či stylistická chyba obepisující odborný termín, např. „zeugma“, „anakolut“. Příkladem je podání vlnovky, v němž je použito neodpovídající slovo jako úmyslná chyba:

Dále se předpokládá i smysluplnost podání. Do hry zde však vstupuje ještě nový prvek a tím je věcná správnost podání. Je-li v podání námět hádanky obepsán nebo naznačen, musí obepsání nebo naznačení věcně či významově odpovídat námětu hádanky. Zatímco jazykovou správnost lze bez problémů a omezení ověřovat i ve více než šedesát let starých pramenech (například ve Slovníku spisovného jazyka českého – SSJČ), s věcnou správností je to složitější. Není možné bezmyšlenkovitě přejímat ze starých či starších pramenů tam uvedené věcné vymezení výrazu, protože v celé řadě oborů došlo k významným změnám. Například Pluto již není planetou a králík není hlodavcem. Autor tedy musí být při použití slov z dřívějších slovníků a encyklopedií velmi opatrný a ověřovat věcnou správnost v souladu se současným vědeckým poznáním. Riziko užití výrazů ze starších pramenů se již týká i publikací našeho svazu; například u římských čísel došlo k posunu a řadu dříve užívaných římských čísel (IL, VL, IM) už nelze beztrestně použít.

1. Při nápisovém podání hádanky je přímo uvedený náznak, a to formou (zpravidla jednořádkového) nápisu.
2. Jádro není uvedeno ani obepsáno; může však být napovězeno nebo blíže specifikováno, například uvedením tématu či omezením, že jádro je jednoslovné.

Nápisové podání bylo v počátcích hádankářského hnutí velmi oblíbené. Bylo to dáno i tím, že tehdy byl sortiment druhů hádanek poměrně úzký a zejména pro rébusy (tehdy se ještě nejmenovaly rébus písmenný) bylo nápisové podání velmi vhodné. S rozvojem hádankářského hnutí a s přibývajícími dalšími a dalšími druhy hádanek se začalo postupně stále více uplatňovat textové podání hádanek. Užití nápisového podání se nakonec zúžilo jen na rébusy písmenné a přesmyčky; i když i u těchto druhů hádanek je zřejmá tendence k užití textového podání.

Nápisové podání rébusu písmenného obsahuje přímo uvedený náznak; z povahy definované druhové operace je však zřejmé, že se může jednat jen o část náznaku a zbylou část si musí řešitel, v souladu s druhovou operací, doplnit sám. Několik ukázek tvorby:

V nápisovém podání přesmyčky je přímo uveden celý náznak. Pár ukázek tvorby:

1. V textovém podání je uveden nebo alespoň naznačen celý námět, tj. náznak a jádro, případně též tajenka, a to zpravidla v uvedeném pořadí.
2. Textové podání má formu několikařádkového textu, zpravidla veršovaného, v němž je uveden jen námět, nebo námět doplněný průvodním textem, jehož cílem má být přiblížení podání hádanky literárnímu útvaru, popřípadě též nápověda nebo upřesnění námětu. Námět hádanky je uveden odlišným typem písma, než má průvodní text.
3. Námět hádanky může být v textu zcela či zčásti přímo uveden nebo obepsán. V některých druzích hádanek může být nahrazen, v souladu s předepsanou druhovou operací, arabskými či římskými číslicemi.
4. Při přímém uvedení námětu či jeho části nemusí být zachováno pořadí slov.
5. Obepsáním námětu se rozumí nahrazení jednotlivých slov, víceslovných výrazů a vět námětu definicemi, synonymy a synonymickými výrazy, slovy a výrazy vzájemně podřazenými či nadřazenými v určitém klasifikačním systému, slovy a výrazy synekdochickými nebo vzájemně silně souvisejícími. Za obepsání se považuje rovněž nahrazení vlastního jména obecným pojmem či nahrazení příjmení křestním jménem a naopak, nebo užití slova či výrazu z jazykovědné terminologie nebo literárních věd. V hádankách lze použít také protivkové obepsání, tj. uvedení antonym a antonymických výrazů namísto synonym a synonymických výrazů; užití protivkového podání (uvedení slov a výrazů opačného významu) musí být v informacích o hádance uvedeno, např. „VSUVKA (prot.)“ či „VSUVKA PROTIVKOVÁ“.
6. V rámci obepisu je možné použít předložkovou nebo příslovečnou vazbu více dílčích náznaků, i když tyto jsou v základním tvaru, nebo opačně uvedení slov za sebou v základním tvaru, i když jsou v námětu spojena předložkovou či příslovečnou vazbou. Vazby slov v obepisu či v námětu přitom mohou naznačovat i opačné pořadí slov. Dále je možné využít vzájemné polohy slov v podání, slovního označení interpunkčních znamének, mezer i jiných vlastností textu, pokud jsou dostatečně rozpoznatelné. Takový obepis se označuje jako rébusové podání.
7. Pro obepsání a pro kombinaci obepsání a přímého uvedení námětu platí zásady zachování rozměru, zachování pořadí jednotlivých částí námětu a zachování celistvosti obepsání.
8. Zachováním rozměru se rozumí úplné obepsání či uvedení námětu, avšak bez nadbytečných nebo zavádějících údajů. Slova doplňující nebo upřesňující obepsání mohou být uvedena v průvodním textu. Pro dodržení zachování rozměru musí slovu nebo výrazu v námětu odpovídat slovo nebo výraz v podání a větě v námětu musí odpovídat věta; připouští se však nahrazení výrazu nebo věty v podání příslušným jazykovědným pojmem. Jsou-li v námětu použita slova v prvním pádu, lze v podání uvést jejich ekvivalent i v jiném pádu než prvním, avšak jen tehdy, jsou-li tvary slov v podání i v námětu shodné s tvary v prvním pádu. Slova obepsání mohou být řešena v souladu s průvodním textem, ale i samostatně, bez přihlédnutí k průvodnímu textu.
9. Zachování pořadí obepsání se vyžaduje u námětů složených z více částí, ale také pro dodržení obepsání náznaku a jádra, a to zejména u částečně a úplně spojených námětů. Zachování pořadí obepsání nemusí být dodrženo, je-li v námětu použito ustálené slovní spojení, které zasahuje do náznaku i jádra. Dodržení pořadí může být dosaženo i smyslem textu při rébusovém podání. U víceslovného náznaku či jádra je možné uvést v obepisu jiný slovosled, než by příslušné části námětu přesně odpovídal.
10. Zachováním celistvosti obepsání se rozumí souvislé obepsání námětu nebo jeho ucelené části bez přerušení průvodním textem. Za porušení zachování celistvosti obepsání se nepovažuje, je-li podmět, předmět či jiný větný člen námětu obepsán, uveden či naznačen v předchozí větě či větách a ve větě s obepsáním je pak v souladu s principy českého jazyka nevyjádřený či nahrazený slovem na něj odkazujícím. Podání slov v předchozí větě či větách se nezvýrazňuje odlišným typem písma.

Textové podání musí přímo uvést, obepsat nebo alespoň naznačit celý námět. Takto tvrdě je povinnost uvést celý námět stanovena jen u textového podání. Autoři si toho musí být vědomi hlavně při použití tajenky; není-li tajenka obepsána, musí být její existence naznačena. Ukázka tvorby:

Tajenka mako je v podání vyžadována větou „bavlna je tady nutná!“.

Textové podání je nejčastěji používanou formou podání, dokonce lze hovořit až o standardu podání. Jestliže je textové podání standardem podání, pak nejobvyklejší až standardní formou textového podání je dvouverší až čtyřverší, v němž je celý námět obepsán. Směrnice připouštějí vedle obepsání také jeho přímé uvedení nebo naznačení.

Přímé uvedení námětu používají autoři ze dvou důvodů. Častěji jako překvapení pro řešitele, méně často tehdy, kdy by obepsání bylo obtížné až nemožné a působilo by nepřirozeně. Přímé uvedení celého námětu je zcela výjimečné; zpravidla je přímo uvedený náznak, občas autoři sáhnou k přímému uvedení jádra. Pokud má být přímé uvedení části námětu překvapením pro řešitele, často autoři sahají ke změně pořadí slov přímo uváděné části námětu. Ukázky tvorby:

Povšimněte si, že přímé uvedení námětu se zvýrazňuje odlišným písmem stejně jako obepsání.

Nahrazení námětu nebo jeho části arabskými nebo římskými číslicemi se týká číselky a šarády. Námět nebo jeho část je v těchto druzích hádanek přímo uveden, ale přímé uvedení je skryto tím, že jednotlivá písmena jsou nahrazena (vždy stejné za stejné) arabskými číslicemi u číselky a jednotlivé slabiky jsou nahrazeny římskými číslicemi či čísly u šarády. Ukázky tvorby:

Pokud není v textovém podání použito místo uvedení námětu arabských nebo římských číslic, má textové podání podobu několikařádkového textu, v němž je odlišným typem písma zvýrazněno obepsání nebo přímé uvedení námětu a běžným typem písma je napsán průvodní text. Vyskytují se však podání, kde žádný průvodní text není. V takovém případě není třeba v textu nic uvádět odlišným typem písma a buď je celé podání zvýrazněno, nebo je celý text uveden běžným písmem. Ukázka tvorby:

Obepsáním námětu se rozumí nahrazení slov, víceslovných výrazů a vět námětu jinými slovy, výrazy a větami; avšak takovými, které umožní řešitelům námět odhalit. V § 11 směrnic je výčet možností, jakými může autor dosáhnout vhodného obepsání:

• Definice. Například uzavřená křivka = kružnice, elipsa; jehličnatý strom = tis, borovice; hmotnostní jednotka = gram, tuna; kočkovitá šelma = rys, tygr.
• Synonyma. Například šachta = důl; jízdní kolo = velociped; statečná žena = kurážná paní; silně pršelo = byl liják.
• Slova a výrazy vzájemně podřazené či nadřazené v určitém klasifikačním systému a možnost nahradit obecný pojem jménem a naopak. Například obratlovec = ryba, savec; síra = chemický prvek, nekov; Alík = pes. Při použití těchto prostředků je třeba zachovat proporcionalitu a používat slova či výrazy v daném klasifikačním systému pokud možno bezprostředně podřízené či nadřízené. To ale neplatí absolutně, a proto si to vysvětleme na příkladu: pes = savec, zvíře, domácí zvíře, šelma, psovitá šelma, bernardýn, čivava, Alík; to všechno je pravda a lze to použít. Ale není vhodné použít zvíře = čivava nebo Alík, nebo bernardýn = psovitá šelma, nebo Alík = savec, zvíře, šelma a podobně.
• Nahrazení příjmení křestním jménem a naopak. Například Ledecká = Ester, Delon = Alain, Aleš = Mikuláš. Je však třeba užívat jen opravdu známé osoby a případně využít i průvodní text k nápovědě.
• Užití slova či výrazu z jazykovědné terminologie nebo literárních věd. Například kočička a pejsek = deminutiva neboli slova zdrobnělá; slunce svítí = věta holá nebo podmět a přísudek; velký oheň, oheň hoří = epanastrofa neboli opakování slov na konci a na začátku verše.
• Slova a výrazy synekdochické nebo vzájemně silně související. Například krov = střecha; sál ztichl = všichni v sále ztichli; louka = tráva. Pro užití těchto prostředků je třeba opravdu vytříbený jazykový cit; rozhodně je nelze doporučit k běžnému užití.

Pro obepsání jsou stanoveny tři důležité zásady. Je to v zájmu řešitelů, aby jim zůstala reálná možnost hádanku vyřešit. Všechny tři zásady tvoří neoddělitelný celek a musí být autorem dodrženy vždy všechny. Přesto zůstává autorům pro obepsání námětu bohatá škála možností a záleží jen na šikovnosti a nápaditosti autora, jak svůj námět zpracuje a jaký způsob podání zvolí.

• Zachování rozměru. V obepsání by nemělo nic chybět ani přebývat. To ovšem neznamená, že autor nemůže použít „květnatý“ obepis místo strohého uvedení synonyma či výrazu v rámci nějakého klasifikačního řádu. Například pes může být nejen šelma, ale i psovitá šelma nebo domestikovaná psovitá šelma; nejen zvíře, ale i domácí zvíře, domácí mazlíček i čtyřnohý domácí mazlíček, nejlepší přítel člověka. Toto není nic proti dodržení rozměru. Podobně hafan může být pes nebo velký pes, nikoli však zlý pes nebo nebezpečný pes; to, že je pes velký, ještě neznamená automaticky, že musí být zlý nebo nebezpečný. Existují samozřejmě i hraniční případy, kdy není zcela jasné, zda rozměr obepsání je dodržen. Například naše dítě = dcera; obepsat dceru jen jako dítě se zdá být nedostatečné, ale uvedení slova „naše“ zase vzbuzuje dojem, že mu odpovídá samostatné slovo i v námětu. Zde je třeba ze strany autora určitá obezřetnost a trocha toho jazykového citu; řešitel by měl být zase velkorysý a chápat, že prostě není vždy jasné, jak rozhodnout, a proto musí počítat s oběma variantami. Zatímco u „nadměrného“ obepisu je občas nutné přimhouřit jedno nebo i obě oči, jinak je tomu u obepisu nedostatečného. Zde byla dříve často uváděna jako negativní příklad „níže“ ve významu cyklóna, což je ovšem nikoli níže, nýbrž tlaková níže. Některé synonymické slovníky však převzaly do regulérních synonym i výrazy z „křížovkářského“ slangu, a tak tento příklad už není zcela vhodný. Nedávno se v jednom námětu vyskytl výraz Stoltenberg a byl obepsán jako tajemník. Je sice pravda, že Jens Stoltenberg byl po dobu 10 let generálním tajemníkem NATO, ale jistě všichni cítí, že obepis tajemník je v tomto případě nevhodný a nedostatečný a je klasickou ukázkou nedodržení rozměru obepsání.
  Směrnice stanoví, že slovo nebo víceslovný výraz v obepsání musí odpovídat slovu nebo víceslovnému výrazu v námětu a že věta v obepsání musí odpovídat větě v námětu. Například „štěkající pes“ je pes, který štěká, nikoli však věta „pes štěká“. Za nedodržení rozměru obepsání se však nepovažuje nahrazení slov obepsání například jazykovědným termínem, takže větu „Slunce svítí.“ lze řešit jako „věta holá“ a je to v pořádku.
  V počátcích moderního období české slovní hádanky měl autor povinnost obepisovat slova a víceslovné výrazy, které byly v námětu v 1. pádu jednotného či množného čísla, zase jen slovy a víceslovnými výrazy 1. pádu jednotného či množného čísla. Současná praxe však umožňuje, aby autor použil i jiného pádu, a to v zájmu ucelenosti podání a zkvalitnění textu obepsání. Autor však musí dbát na to, aby dané slovo nebo víceslovný výraz měly shodný tvar s 1. pádem příslušného čísla; povinnost shodného tvaru musí být splněna jak u slov námětu, tak i u slov obepsání. Například pití = džus může být použito i ve 4. pádu „mám pití“, protože i slovo džus má ve 4. pádu shodný tvar. Totéž ovšem nelze použít pro pití = káva, protože „mám pití“ zde znamená „mám kávu“ a to už není shodný tvar.
  Slovo obepsání může být bráno jak v kontextu s průvodním textem, tak i zcela samostatně bez ohledu na průvodní text. To dává autorovi možnost tak trochu klamat tělem a uvádět řešitele do nejistoty. Je-li tedy v podání „zrána pták odlétá k lesu“, pak v řešení může být pták = pštros, ačkoli ten by určitě nikam neodletěl. Je-li v podání „savanou procházel král pouště“, pak král se může řešit nikoli jen jako „lev“, ale klidně to může být „panovník“. Jen by to autoři neměli s těmito „hrátkami“ příliš přehánět, aby řešiteli vždy zůstala reálná možnost hádanku vyřešit.
  Autor může v podání v rámci obepisu námětu nebo jeho části použít i prvky tzv. rébusového podání, takže „krajina u řeky“ může být poříčí nebo konkrétně třeba Polabí, ale také lze oba výrazy řešit dohromady či samostatně; například „oblast při Dunaji“, nebo „končina, Dyje“. Platí to i obráceně, takže obepis „na pouť šelma vydala se“ lze řešit „vandr, šakal“, ale také „s vandrem šakal“ či „šakal u vandru“. Rébusové podání může využívat i polohu řešené části námětu v rámci podání („na druhém řádku“, „vpravo“, „níže“) nebo i neslovní výrazy („mezera“, „tiret“, „tečka“).
  V podání může jedno slovo či výraz obepisovat i dva nebo více dílčích náznaků, případně výčet považovaný za jediný (dílčí) náznak (viz § 7). Obepisu „šelmy“ tak může odpovídat dvojice „lev, lev“, která může být považována jak za dva samostatné dílčí náznaky, tak za jediný dílčí náznak tvořený výčtem.
• Zachování pořadí jednotlivých částí námětu. Je-li náznak složen z více prvků nebo z více dílčích náznaků, pak musí pořadí obepsání jednotlivých prvků či dílčích náznaků odpovídat pořadí prvků či dílčích náznaků v námětu. Za porušení zachování pořadí se nepovažuje, pokud autor použije vhodným způsobem rébusové podání; například „brouk mezi květy“ může být řešen „růže, střevlík, pomněnka“. To, co platí pro pořadí prvků náznaku či dílčích náznaků, platí i pro pořadí obepsání prvků jádra (například u hláskovky) a obepsání (nebo přímého uvedení) náznaku a jádra. Jsou-li náznak a jádro obepsány samostatně, pak to nečiní žádné potíže. Složitější je to u námětů zčásti nebo zcela spojených a zejména pak u skupinové tvorby; tam musí autor dávat velmi dobrý pozor, aby danou zásadu neporušil. Při porušení této zásady je vyřešení námětu prakticky nemožné. Velmi komplikované bývá dodržet danou zásadu tehdy, použije-li autor v námětu nějaké víceslovné ustálené spojení, které se prolíná celým námětem a nelze pak takový námět seriózně vůbec obepsat a přitom všechny tři zásady požadované pro obepsání dodržet. Proto jsou směrnice v tomto případě tolerantní a striktní dodržení pořadí obepsání náznak, jádro nevyžadují. Řešitel pak musí vzít tuto toleranci směrnic na vědomí a při řešení hledat i pořadí slov, které jinak není přípustné.
• Zachování celistvosti obepsání. Obepsání nesmí být přerušeno byť jen jediným slovem průvodního textu, například batole lze obepsat „malé dítě“, ale už ne „malé zlobivé dítě“. Podobně nelze použít „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“. Ale lze „slepice stále kvokala, chtěla vysedět kuřata“, neboť český jazyk připouští, aby podmět nebo i jiný větný člen byl přesunut do jiné věty a pak byl „zamlčen“. Musí se ovšem opravdu jednat o jinou větu, takže „slepice, která kvokala, chtěla vysedět kuřata“ nelze, protože se jedná o touž větu, pouze přerušenou větou vloženou! Podobně nelze „slepice sedící v kurníku chtěla vysedět kuřata“, neboť se nejedná o zamlčený podmět. Ukázka tvorby se zamlčenými větnými členy:

Podmět kočka i předmět tetě jsou přesunuty do předchozí věty.

Výše jsme si uvedli ukázky a použití rébusového podání u náznaku a jeho prvků či dílčích náznaků. Rébusové podání se ovšem může týkat i jádra (a to nikoli jen u prvků jádra hláskovky). Takové rébusové podání je však omezeno výhradně na využití interpunkčních znamének, zejména čárky a tečky; například výpustka Dostala všetečka dost alaše (tečka).

Dříve bylo docela oblíbené i protivkové obepsání, dnes se objevuje opravdu jen zřídka. Spočívá v užití antonym a antonymických výrazů místo synonym a synonymických výrazů při obepsání náznaku. Protivkové obepsání dostalo v minulosti i samostatné označení druhu hádanky, a to protivky. Náznak i jádro v protivce se od sebe liší jen v počtu a umístění mezislovních mezer a případně též v délce samohlásek. Jedná se tedy o délkovku a její odrůdy (shodovka, čárkovka, kroužkovka a sloučenka), v jejichž podání je použito protivkové obepsání náznaku. Není-li hádanka s protivkovým obepsáním náznaku podána jako protivka, je nutno ji předložit pod názvem příslušné odrůdy s upozorněním na protivkové obepsání, např.: „ČÁRKOVKA (prot.)“, „SHODOVKA PROTIVKOVÁ“ apod. Nově umožňují směrnice použít protivkové obepsání náznaku i u ostatních hádanek. Ty musí být předloženy pod názvem druhu či odrůdy hádanky a s upozorněním na protivkový obepis náznaku – např. „HÁČKOVKA (prot.)“ či „ZÁMĚNKA PROTIVKOVÁ“. Ovšem ne u každého druhu hádanky je vhodné tuto možnost využít – např. u hádanek založených na postupné druhové změně (lavinovka, šířenka, permutovka, vlnovka aj., kde první jádro je vždy náznakem pro další krok) nelze protivkové obepsání doporučit.

Příklad:

Podobně jako se někteří autoři snaží o vtipnou tvorbu při vymýšlení námětů, usilují i o vtipné podání. Zpravidla přitom použijí jednoslovné homonymum a vyberou do námětu některý z méně užívaných významů nebo význam, který není běžně užívaný a je něčím neobvyklý. Příkladem užití takového homonyma je i ukázka přímého uvedení jádra z úvodní části komentáře k tomuto paragrafu:

Autor se snaží v řešiteli vzbudit dojem, že král je v šoku z toho, že si seveřan pořídil skromné obydlí v našem nejzápadnějším městě. Z řešení monarcha po úlku – má Nor chaloupku ovšem řešitel zjistí, že úlek zde nepředstavuje leknutí, nýbrž malý úl. Takové „legrácky“ mohou řešitele, pokud najdou řešení, potěšit a jistě jsou vítaným zpestřením hádankářské tvorby.

Existují ale hádanky, jejichž vtip je mnohem propracovanější a nespočívá pouze ve vtipném podání. V těchto hádankách autor zvolí obepis jádra, který je významově nejednoznačný, a výběrem vhodných obepisů náznaku a jeho částí a šikovnou volbou doprovodného textu se snaží přesvědčit řešitele, že význam obepisu jádra je jednoznačný a k takové interpretaci obepisu jádra ho navádí. Řešitel je ovšem zpravidla velmi překvapen, že řešení je zcela jiné. Takovým hádankám říkáme zemanovky, a to podle člena kroužku Severáci přítele Ivo Zemana, který s takovým typem hádanek přišel jako první.

Přítel Zeman využíval jako obepsání jádra známá frazeologická spojení, například „prásknout do bot“ nebo „malovat čerta na zeď“, ale řešením hádanky nebyl běžně užívaný význam těchto spojení, nýbrž jejich „doslovný“ přepis (uhodit něčím do obuvi, nakreslit na stěnu rohatého). Mohl se takto úzce specializovat proto, že byl první a měl z čeho vybírat. Jeho následovníci už to měli pro postupné vyčerpávání vhodných námětů složitější, a proto užívali homonyma; homonymy byly v tomto případě celé věty nebo slova či víceslovní výrazy vhodně zakomponované do větného rámce. Charakter zemanovek však zůstal zachován; autoři se snažili přesvědčit řešitele, že obepis jádra má jen jednu možnost výkladu, ačkoli řešení hádanky bylo zcela jiné. Pár ukázek zemanovek:

1. Celý námět nebo jeho část je nakreslený na jedné nebo více kresbách. Je-li kreseb více, mohou se umístit do samostatných a zřetelně oddělených obrázků.
2. Kresby mohou být doplněny průvodním textem, a to i tehdy, je-li nakreslen celý námět.
3. Jednou kresbou může být zobrazeno i více částí námětu. Částmi námětu se rozumí nejen základní části, tj. náznak a jádro, případně tajenka, ale též prvky náznaku, dílčí náznaky a dílčí jádra.
4. Průvodní text má podobu krátkého, zpravidla veršovaného textu, který by měl být řešiteli vodítkem a nápovědou. Takovýto průvodní text se nezvýrazňuje odlišným typem písma.
5. Je-li nakresleno pouze jádro, může průvodní text nabýt charakteru textového podání, včetně zvýraznění obepsání odlišným typem písma.
6. V kreslených hádankách je kladen důraz na rozpoznatelnost kresby a na to, aby více částí námětu v jednom obrázku tvořilo rozumnou kompozici vzhledem k velikosti a věcnému obsahu těchto částí.
7. Je-li na jednom obrázku znázorněno více částí námětu, řeší se tyto části obdobně jako u textových hádanek zleva doprava a shora dolů. Pokud se pro tyto části použije rébusové „čtení“, může být dosaženo správného pořadí částí námětu tímto způsobem. Pouhý výčet těchto částí námětu, a to v základním gramatickém tvaru, je rovněž možný
8. Průvodní text v kreslených hádankách má volnější charakter než průvodní text v hádankách textových. Není-li však jádro hádanky nakresleno, musí průvodní text obsahovat jeho naznačení nebo obepsání. Pro naznačení jádra se používá běžné písmo, kdežto obepsání jádra se odlišuje od ostatního textu jiným typem písma.
9. Jsou-li místo kreseb použity jiné formy předvedení námětu (s využitím audiovizuální techniky nebo živého předvedení), platí pro tyto formy přiměřeně ustanovení pro kreslené hádanky.

Kreslené podání je mnohými autory neoprávněně opomíjeno a jinými autory podceňováno. Kreslené hádanky však dokážou specifickými způsoby postihnout rozmanitost způsobů a forem tvorby stejně dobře, ne-li dokonce lépe než textové hádanky.

Když se po několikaletém úsilí podařilo našim tehdejším nejlepším hádankářům dát dohromady první skutečně ucelené a systémově pojaté směrnice pro české slovní hádanky (tj. „modré“ směrnice 1984), panovalo tehdy mezi nejlepšími autory přesvědčení, že kvalitní hádanka musí mít hutné zpracování. To v textovém zpracování znamenalo, že obepsání je potřeba do celého textu doplnit jen minimálně nebo vůbec. Z takto pojatých hádanek se návazně vyvinula nová „kategorie“ hádanek, a to tzv. miniatury. V kresleném podání to znamenalo nutnost soustředit je do jednoho či nejvýše dvou obrázků. Vytvořit hádanku se třemi či více obrázky se v té době považovalo téměř za smrtelný hřích. Zmíněnému pojetí kreslených hádanek tehdy nahrával i fakt, že autoři tvořili jednodušší náměty. Od té doby však došlo k rozmachu delších a komplikovanějších námětů, jejichž přílišné „zhutnění“ by vedlo k špatné rozpoznatelnosti jednotlivých částí námětu.

Dobrá rozlišitelnost musí být pro autora námětu absolutní prioritou. Jednotlivé části námětu musí být možné nakreslit a řešitel musí mít reálnou šanci je rozpoznat a určit. Proto je třeba zvažovat nejen velikost zveřejněného obrázku, ale i použití jakýchokoli nápisů. Pokud se vám však zdá, že těch imperativů je vůči autorům příliš mnoho, projděte si následující ukázky tvorby, kde zjistíte, že vytvořit kreslený námět vůbec nemusí být obtížné a že kreslené hádanky mohou mít pro autory i řešitele svůj půvab.

Jeden obrázek obsahující náznak (N) i jádro (J), bez průvodního textu:

CITOSLOVKA

Řešení: Fík za trafikou (Fík – zatra-Fík-ou – Fík za trafikou).

Jeden obrázek obsahující pouze N, J je naznačeno průvodním textem:

VSUVKA

Lvíčka si muž z And cení,
zbaví ho nachlazení.

Řešení: Pera nedaleko píce – Peruánec dá lék opičce.

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text obsahuje naznačení:

SPOJENKA

Vůně žen kloučka v duši drásá,
parohy zlaté – jeho spása.

Řešení: Pach holiček – pacholíček.

Jeden obrázek obsahující pouze J, průvodní text se stává textovým podáním:

SPOJENKA

Vůně žen klučinu omámí,
přesto on únos svůj oznámí.

Řešení: Pach holiček – pacholíček.

Dva obrázky, první obsahuje N, druhý J:

OBRATKA

Na houby muž říčkou pílí,
tlumok na záda dá v cíli.

Řešení: Bota, hadovka – batoh vodáka.

V tomto případě by se šlo obejít i bez průvodního textu, ale ten dodává hádance souvislost N a J.

VOKÁLOVKA

Chlapíka krášlí prokvetlé skráně,
s valášky zašel pod strmé stráně.

Řešení: pisík u nestora a šamy, sova – pase koně starouš u masivu.

I tato hádanka by teoreticky nemusela mít průvodní text, ale při otištění v časopise v rámci soutěže Bystřina jsou obrázky relativně malé. Text tak napomáhá lepšímu rozpoznání druhého obrázku.

Dva nebo více obrázků, všechny obsahují dílčí náznaky (DN), J je naznačeno průvodním textem:

ODSUVKA

Za městem s dvořany
peskuji Slovany.

Řešení: Kukla, stovka, Krampol, máky – u Klatov kárám Poláky.

Toto je v současnosti díky rozšířenosti sdružovací tvorby nejběžnější podoba kreslených hádanek.

VSUVKA

Hudebníci zmizeli,
na kopečku slzeli.

Řešení: Paní, selka, liána, vši – pianisté lkali na návrší.

Počet obrázků nemusí být stejný jako počet dílčích náznaků. V prvním obrázku jsou dvě samostatné kresby odpovídající dvěma dílčím náznakům, což směrnice umožňují.

Více obrázků, poslední obsahuje J, všechny předchozí DN:

POSUNKA

Řešení: Island, raci, perník – čísla na ciferníku.

Pokud poslední obrázek obsahuje pouze jádro, někdy se pro ulehčení řešení od předchozích obrázků graficky odděluje. Zde to však není nutné, protože chybí průvodní text, tudíž je zřejmé, že jádro bude nakresleno.

ODSUVKA SLOVNÍ

Řešení: Prazdroj, roj, nástavba, tavba, porcelán, porce, kostka, kost – prázdná slánka.

Tento příklad navíc ukazuje, že určité části náznaku tvořící dvojice pro druhovou operaci mohou být umístěny do jednoho rozděleného obrázku, což usnadňuje řešení.

Další ilustrace:

VSUVKA

Ač to není k víře,
umírá nám zvíře.

Řešení: Hyena, šelma – hyne naše lama.

Zde je vidět přidaná hodnota kreslených hádanek oproti textovému podání. Je možné vyjádřit dva různé DN stejným obrázkem, což dává hádance vtip.

VSUVKA SLOVNÍ

Kluk doručí Vlasti
Brufen, Tramal, masti.

Řešení: Toky, nikdo nesedí v cele – Toník donese dívce léky..

Kresba může vyjadřovat i celou větu.

1. Má-li podání více hádanek povahu souvislého textu, musí následovat náměty jeden po druhém, bez vzájemného prolínání. Názvy hádanek, popřípadě další informace, jsou předřazeny celému textu a musí být uvedeny v pořadí odpovídajícím pořadí jednotlivých námětů.
2. Má-li podání více hádanek volnější charakter, musí z něj být zřejmé počet a druhy řešených hádanek i způsob jejich řešení.

Ustanovení § 13 se týká pouze hádanek se společným podáním. Na hádanky podané jako jednotlivé hádanky, ale předkládané ve větším počtu se § 13 nevztahuje; tedy se nevztahuje na hádanky předkládané společně k řešení v rámci přeborů či korespondenčních soutěží.

Společné podání dnes mají pouze hádanky vytvářené v autorských soutěžích na pětiboj či trojboj. Podání hádanek, které jsou součástí téhož pětiboje nebo trojboje, tvoří jeden ucelený text, v němž jsou postupně, ovšem bez jakéhokoli naznačení začátku a konce hádanek, podány všechny hádanky daného souboru.

Příklad možné tvorby:

1. Hádanky se člení podle prostorového uspořádání námětu na dvě základní třídy a v rámci těchto tříd podle povahy druhové operace na jednotlivé typy a podtypy.
2. Do první třídy patří hádanky, jejichž námět lze vepsat do stanovené plošné struktury, která vzezřením připomíná jednoduché křížovky (hádanky s křížovou vazbou, typ A). Podle intenzity křižování výrazů námětu se hádanky v této třídě dále člení na podtypy s úplným a neúplným křižováním.
3. Všechny ostatní hádanky jsou řazeny do druhé třídy, která se dále člení na:
   • šifry textové (typ B): jádro se vybírá z náznaku, jímž je ucelený text, buď prováděním oprav chyb v textu nebo výběrem podle určitého klíče;
   • hádanky mutační (typ C): druhová operace spočívá v provedení stanovené změny, mutace, nebo v absenci takové změny;
   • hádanky permutační (typ D): druhovou operací je obměna pořadí, permutace, písmen či jiných stavebních prvků;
   • hádanky tvaroslovné (typ E): druhová operace využívá skloňování, časování, stupňování a odvozování slovních druhů či rodů;
   • hádanky kompoziční (typ F): druhová operace představuje skládání v celek, kompozici, a to bez pomocných výrazů nebo s nimi.
4. Mezi hádanky permutační jsou řazeny též hádanky s kombinací mutačních a permutačních proměn. Mezi kompoziční hádanky jsou řazeny též hádanky využívající prvky tvaroslovné i kompoziční.

Oproti dřívějším směrnicím neobsahují již tyto směrnice hádanky řazené mezi šifry mřížkové (lištovka, královská procházka a koníček); šifry mřížkové se natolik odlišují od ostatních druhů hádanek, že by nebylo možné najít systémové a přitom poměrně jednoduché uspořádání se společně definovanými pojmy. Předpokládá se, že pro šifry mřížkové budou vytvořeny samostatné směrnice, podobně jako je tomu u osmisměrek.

Po vypuštění šifer mřížkových bylo přehozeno pořadí hádanek s křížovou vazbou a šifer textových, které mají evidentně více společných rysů s dalšími druhy hádanek. Jinak se oproti předchozím směrnicím členění hádanek nijak nezměnilo.

1. Námětem hádanky s křížovou vazbou je buď úplně spojený text nebo text rozdělený do dvou ucelených částí, který je možné umístit podle daných pravidel do obrazce předepsaného tvaru. Rozdělit text námětu do dvou částí lze pouze u rámcovky (viz § 18).
2. Obrazec je tvořen stejně velkými čtvercovými nebo obdélníkovými políčky orientovanými vodorovně a svisle. Text námětu se do obrazce vpisuje tak, že do každého políčka je vepsáno právě jedno písmeno, jedna slabika či jeden shluk podle zvolené varianty hádanky.
3. V systematicky umístěných políčkách může být skryta tajenka.
4. Má-li námět v obou směrech vpisování shodné znění, jde o hádanky s úplnou křížovou vazbou (čtvercovka, roháček). Je-li námět rozložen do vodorovných a svislých lišt, které se křižují jen v některých políčkách, jde o hádanky s neúplnou křížovou vazbou (rámcovka).

U hádanek s křížovou vazbou dochází ke dvěma velkým změnám.

První změnou je skutečnost, že námět hádanky musí být jeden ucelený text, popř. u rámcovky jeden nebo dva ucelené texty. To znamená, že již není možné tvořit hádanky, v nichž se vyskytuje několik samostatných výrazů. Tím dochází k jasnému oddělení křížovek a hádanek, protože nově definované náměty hádanek s křížovou vazbou již nelze předkládat jako křížovky.

Druhá změna vyplývá ze změny přístupu těchto směrnic k problematice dodržování změn slovního základu a významu. V hádankách s křížovou vazbou je výslovně zakázáno používat v políčkách, která nejsou předmětem křižování (rámcovka), a v políčkách, ve kterých dochází ke křižování „sama se sebou“ (čtvercovka a roháček), samostatné slovo. Slovem se zde rozumí slovo v obecném významu (nikoli podle definice v § 6), tedy i předložky a zvratná zájmena. V důsledku této změny se některé náměty, které byly v minulosti zveřejněny a měly třeba i úspěch u řešitelů a autorů, stanou vadnými a nebude již možné podobné náměty tvořit. Příkladem takového námětu je slabiková čtvercovka: Na přehradě přestaň jeti, hraje si tu dětí tucet.

V tomto námětu se vyskytují hned dvě samostatná slova na úhlopříčce vedoucí směrem zleva nahoře doprava dolů, a to předložka „na“ a zvratné zájmeno „si“; políčka na dané úhlopříčce obsahují tato slova jak při čtení zleva doprava a shora dolů, tak i při čtení shora dolů a zleva doprava (křižují se tedy „sama se sebou“).

U hádanek s křížovou vazbou platí ustanovení § 6 o tom, že se samohlásky lišící se pouze čárkou či kroužkem považují za shodné. Písmeno tak smí být v jednom směru čteno s jinou délkou než v druhém směru.

1. Námět lze vepsat do obrazce, jenž má tvar čtverce spočívajícího na základně.
2. Text se začíná vepisovat do políčka vlevo nahoře a pokračuje se bez přerušení dalšími políčky ve směru zleva doprava a shora dolů. Text ve směru vpisování musí být shodný s textem čteným ve směru kolmém na směr vpisování.
3. V jednotlivých políčkách, která jsou shodná pro oba směry (políčka na úhlopříčce zleva vpravo dolů), nesmí být vepsáno celé slovo.

Stavebními prvky mohou být ve čtvercovce písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Čtvercovka (písmenná): hulán u tága lákal Agátu na luh (bez přesahů)

Čtvercovka (písmenná): na Nováka monach u lomu zavolal (s přesahy)

Čtvercovka slabiková: široká rovina Kanady

Čtvercovka shluková: udatná atletů nátura

1. Námět lze vepsat do stupňovitého obrazce začínajícího (končícího) řádkem s jedním políčkem a pokračujícího vždy řádkem o jedno pole delším (kratším); totéž platí pro sloupce ve svislém směru.
2. Text se začíná vepisovat do políčka, které je v prvním řádku nejvíce vlevo (může být i jediné), a pokračuje se bez přerušení dalšími políčky ve směru zleva doprava a shora dolů. Text ve směru vpisování musí být shodný s textem čteným ve směru kolmém na směr vpisování, přičemž text lze v kolmém směru číst shora dolů a zleva doprava, nebo zdola nahoru a zprava doleva, a to v závislosti na tvaru struktury políček.
3. V jednotlivých políčkách, která jsou shodná pro oba směry (políčka na přímce půlící pravý úhel ve vrcholu útvaru), nesmí být vepsáno celé slovo.

Možnosti tvorby jsou u roháčku rozšířeny o obrazce, u nichž dochází v opačném směru ke čtení zdola nahoru. Díky tomu lze použít při tvorbě roháčků všechny možné varianty umístění obrazců; dosud byly možné jen dvě varianty ze čtyř.

Stavebními prvky v roháčku mohou být písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Roháček (písmenný): jetel Erik ti sekl (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček (písmenný): trápí primáta pán (s běžným čtením a dosud používaným obrazcem)

Roháček (písmenný): test je sjet (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček (písmenný): nechce Nečech pecen (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček slabikový: Římana má dona (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček slabikový: kazí mezí vůni Kamenice (s běžným čtením a s dosud používaným obrazcem)

Roháček slabikový: napálila Naďa líná pána (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček slabikový: na ledě místo dělá Milena (v opačném směru se čtením zdola nahoru a s dosud nepoužívaným obrazcem)

Roháček shlukový: příklady zatím neexistují, ale první tři ukázky roháčku slabikového mohou být prezentovány též jako roháčky shlukové s dvoupísmennými shluky.

1. Námět lze vepsat do vodorovných a svislých lišt, které se navzájem křižují vždy ob jedno políčko. Všechny lišty v daném směru musí mít stejný počet políček a začínat i končit na přímce (celému obrazci lze opsat čtverec či obdélník).
2. Námětem je buď úplně spojený text, nebo dva ucelené texty, a to jeden pro vodorovný a druhý pro svislý směr vpisování.
3. Text se začíná vepisovat v nejvýše položené liště a vepisuje se bez přerušení směrem zleva doprava a shora dolů. Po vyčerpání všech polí ve vodorovných lištách se pokračuje svislou lištou, která je nejvíce vlevo, a pokračuje se směrem shora dolů a zleva doprava. Žádné slovo námětu nesmí být rozděleno do dvou či více lišt. Obsah políček, v nichž se lišty křižují, musí být pro oba směry vpisování shodný (ve smyslu ustanovení § 6).
4. V jednotlivých políčkách, ve kterých se lišty nekřižují, nesmí být vepsáno celé slovo.

Obrazec rámcovky může mít podobu „plotu“ nebo „okna“, jak je uvedeno v příkladech tvorby níže. Stavebními prvky v rámcovce mohou být písmena, slabiky nebo stejně dlouhé shluky.

Příklady možné tvorby:

Rámcovka (písmenná): zalil hošík záhon lilií (plot)

Rámcovka (písmenná): v Ústí zleva Apola vezla svého Itala (okno)

Rámcovka slabiková: spanilá paní nese vinaři vonící seno kopaninami (jeden ucelený text, tvar plotu)

Rámcovka slabiková: police lákavá Tamilů – popularita cestovatelů (ukázka námětu rámcovky složeného ze dvou ucelených textů, obrazec má tvar okna)

Rámcovka shluková: dosud se netvořila, nejsou žádné ukázky.

1. Jádro se složí z prvků ukrytých v náznaku. Náznakem je text předložený k řešení nebo jeho část; u klíčovky může být náznak obepsán. Prvky náznaku přejímané do jádra musí sou­hlasit s odpovídajícími prvky jádra i v délce samohlásek, pokud není změna délky samohlásky u šotka součástí prováděné druhové operace.
2. Je-li náznak uveden přímo a některý řádek podání obsahuje zvýrazněné obepsání jádra, pak nemusí daný řádek být součástí náznaku a nemusí obsahovat žádný prvek přejímaný do jádra.
3. Šiframi textovými jsou klíčovka a šotek.

Nově je odlišně stanoveno, kdy nemusí text předložený k řešení obsahovat prvky náznaku přejímané do jádra. Už je to jen řádek (řádky), kde je zvýrazněné obepsání jádra; dříve to mohly být i řádky s pouhým naznačením jádra. Navíc řádek obsahující zvýrazněné obepsání jádra nemusí obsahovat prvky náznaku přejímané do jádra, ale může je obsahovat; záleží na volbě autora.

Jádro se složí z písmen, slabik, shluků či slov ukrytých autorem podle jím zvoleného systému v náznaku. Systém skrytí musí být jasně formulovatelný a nazýváme jej klíč.

Vyskytují se dva typy klíčovky. Obvyklejší formou je přímé uvedení náznaku, kdy se jádro hledá přímo v textu předloženém k řešení. Náznak klíčovky však může být i obepsán; pak je předkládán k řešení text, v němž je zvýrazněné obepsání náznaku. Teprve po vyřešení náznaku se hledá skryté jádro.

Příklady možné tvorby:

Jemnou síť mých veršování
prohledejte čile,
prozradím, že je v ní přání
do dalšího boje, klání
zaručeně milé.

Řešení: Mnoho zdaru; klíč: 3. a 4. písmeno v řádku.

Obrátit černé zraky
zdráhá se věrná diva
na hrad, kde v tmavé věži
zrána si vězeň zpívá.

Řešení: Bezděz; klíč: písmena bezprostředně předcházející „r“.

Zvířata dvě chovná při mělčině
na strom od Třemšína hledí líně.

Řešení: Soumar a koza u brodu – smrk z Brd; klíč: jen souhlásky.

Kterým směrem uhání
nivou párek klokaní?

Řešení: Kam letí lučinou dva skokani – klíčovka: klíč: 1., 4.. 7. atd. písmeno.

1. Jádro šotka se složí z písmen, která jsou v jednotlivých řádcích uta­jena jako chyby přisuzované tiskařskému šotku; může se jednat i o písmeno, které bylo ze správného textu vypuštěno a v textu předloženém k řešení tedy chybí.
2. Chyba je vždy v rámci jednoho slova; z původního čili správného slova vznikne zase jedno slovo.
3. V jednom slově je jen jedna chyba, přičemž za chybu se považuje i změna délky hlásky.
4. Ve správném i chybném textu zůstává věta větou, i když věta s chybnými slovy může mít žertovný smysl. Počet chyb musí být v jednotlivých řád­cích shodný, tedy v každém řádku náznaku jedna chyba nebo v každém řádku dvě chyby atd. Oba texty jsou až na rozdíly (chyby) graficky to­tožné včetně mezislovních mezer a interpunkce.
5. Do jádra se přejímají písmena podle dále uvedeného předpisu.
   Jestliže slovo s chybou (CH) vzniklo ze správného slova (S):
   
   1. záměnou jednoho písmene, bere se do jádra (J) zaměňované písmeno (to je písmeno ze správného slova). Příklad: S – vada, CH – voda, J – a.
   2. vsunutím, přisunutím, odsunutím nebo vypuštěním písmene, bere se do jádra příslušné přidané nebo odebrané písmeno (tj. písmeno, kterým se správné a chybné slovo liší). Příklady: S – rána, CH – vrána, J – v (při­sunutí); S – kolej, CH – olej, J – k (odsunutí); S – trest, CH – test, J – r (vy­puštění); S – kus, CH – klus, J – l (vsunutí).
   3. přesunem jednoho písmene, bere se do jádra přesunuté písmeno. Pří­klad: S – skok, CH – koks, J – s.
   4. výměnou dvou, a to i sousedních písmen, bere se do jádra to z vymě­ňovaných písmen, které je ve správném slově první zleva. Příklady: S – topoly, CH – lopoty, J – t; S – klak, CH – kalk, J – l.
6. Je-li v každém řádku jedna chyba, jádro se složí z písmen chybných slov ve směru odshora dolů, tedy od prvního k poslednímu řádku náznaku.
7. Je-li v každém řádku více než jedna chyba, jednotlivá jádra nebo slova jednoho jádra vznikají tak, že se postupuje ve směru shora dolů a zleva doprava, tedy nejprve se vezmou písmena z chybných slov nacházejí­cích se nejvíce vlevo, pak písmena z chybných slov druhých zleva atd., vždy od prvního do posledního řádku náznaku.

Autoři by si měli být vědomi toho, že základním textem, který by měl být smysluplný a jazykově vytříbený, je původní text čili text, který získáme odstraněním chyb. V minulosti byly některými autory zpracovány náměty tak, že kvalitnějším byl text s chybami; to však není správné.

Příklady možné tvorby:

Vždy zavalena tajemstvím
nás leká do neznáma,
var důvtipu v ní hraje prim,
však neruda je sama.
S ní nebudí se nikdo snad,
má jazyk múz i rýmu hlad,
je prvý žert i drama.

Řešení: Hádanka (poslední „a“ bylo vypuštěno ze slova „pravý“).

Hustá pole širé Hané,
temně hnědých ohnic lány,
plaché mráčky potrhané,
k letům v dáli míří vrány.
Od Romže vlak náhle píská –
zbožně pohleď jen v tu stranu:
Kras ten srdce tvé si získá.
Starorežné lék nad manu!
Zdolej cíl (a nijak plaše):
Toť přec krásné město naše!

Řešení: Prostějov.

(Podání – text s chybami)
Paní sítě souká mile,
obě vidí tedy muži,
mámí méně kouče chutě,
doňa hradí jeho růži,
toky víří, mírně hučí...
Matka dál a dál se tuží!

(Původní správný text)
Paní dítě kouká čile,
robě vadí tady muži,
máma mrně koupe chutě,
doma hladí jeho kůži,
taky vaří, marně hučí...
Matka dál a dál se tuží!

Řešení: Drama Karla Čapka.

1. Jádro hádanek mutačních vzniká z náznaku změnou neboli mutací, kterou je záměna, přidání nebo ubrání písmene či písmen v souladu s druhovou operací, případně kombinace těchto postupů.
2. Použití jiných stavebních prvků než písmen je možné jen tehdy, je-li to u příslušného druhu hádanky uvedeno.

Mutační hádanky jsou nejrozsáhlejší skupinou hádanek a jejich charakteristikou je, až na shodovku, provedení stanovené změny čili mutace. Definice druhové operace u jednotlivých druhů hádanek stanoví, zda se jedná o změnu jedinou, nebo je možno či nutno provést stanovených změn více. Například u odsuvky je druhovou operací odsunutí právě jednoho písmene (u písmenné varianty), v záhadném nápise se musí provést nejméně dvě stanovené operace, u háčkovky lze změnit jediné písmeno přidáním nebo ubráním háčku, ale je možné jich změnit i více.

Standardními stavebními prvky jsou písmena. U některých druhových operací je povoleno při provedení změny použít i více písmen, například v přídavce se smí přidávat nejen jednotlivá písmena, ale i skupiny písmen: darda, mat – Dána randál mátl (do slova darda se přidává skupina písmen „an“, do slova mat se přidává písmeno „l“). U některých druhů hádanek mohou být povoleny i varianty slabikové či shlukové.

Mutační hádanky byly v předchozích směrnicích členěny podle povahy prováděné změny. To bylo sice ze systémového hlediska správné, ale mělo to tu nevýhodu, že druhy hádanek, které jsou navzájem jakýmsi zrcadlovým obrazem (například odsuvka, přísuvka), byly uvedeny daleko od sebe. Proto bylo od takového členění mutačních hádanek v těchto směrnicích upuštěno.

Hádanky v této skupině jako jediné ze všech druhů hádanek povinně rozlišují délku hlásek při přechodu z náznaku v jádro.

Podle § 6 odst. 3 v hádankách obecně platí, že hlásky lišící se délkou jsou považovány za shodné. Rozhodnutí, zda dodržet délku hlásek, je tak na autorovi. Existuje však skupina hádanek, v nichž je dodržení délky hlásek neboli rozlišování mezi hláskami krátkými a dlouhými povinné. Patří sem shodovka, čárkovka, kroužkovka a z větší části i protivka (pokud však využívá principu sloučenky, patří mezi kompoziční hádanky, u nichž se délka hlásek nerozlišuje).

1. Při přechodu z náznaku do jádra se neprovádí žádná změna, dodržena musí být i délka samohlásek. Jediným případným rozdílem mezi náznakem a jádrem může být počet a umístění mezislovních mezer či interpunkčních znamének a velikost písmen.
2. Ve shodovce lze použít protivkové obepsání.

Shodovka je jediným druhem hádanky, v němž nedochází k žádné změně písmen náznaku a je zachováno i jejich pořadí. Aby nebyla tato hádanka jedinou hádankou samostatné skupiny, byla zařazena mezi mutační hádanky, ač v ní k žádné mutaci nedochází.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

Ukázky tvorby: džez, vazal, paky – džezva z alpaky; mámy školáček – má myš koláček; past, u chatrčí pastucha trčí; v šeru dne vše rudne.

1. V náznaku se změní alespoň jedno písmeno přidáním nebo ubráním čárky nad samohláskou či souhláskou nebo se alespoň jednou změní písmeno „ů“ na „ú“ či naopak.
2. Změna písmene přidáním či ubráním kroužku nad „u“ je možná, není však považována za provedení druhové operace.
3. V čárkovce lze použít protivkové obepsání.

Čárkovka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Jediná změna čárky nad písmenem stačí, aby byla splněna druhová operace. Násobná tvorba je proto podmnožinou základní tvorby.

Nové znění směrnic upřesňuje, že v náznaku či v každém dílčím náznaku musí dojít ke změně písmena zahrnující čárku. Nestačí tedy změna „u“ na „ů“ či obráceně, nicméně taková hádanka může být podána jako kroužkovka nebo sloučenka.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

U čárkovky lze v rámci vtipné tvorby místo přidání nebo ubrání čárky nad písmenem přidat či ubrat slovo „čárka“, „čárky“, popřípadě „koma“ a podobně.

Ukázky tvorby:

• ZT: matadorů sta – máta dorůstá; jedné slepé je dnes lépe (úplně spojená tvorba);
• ST: ořeší, mrak, oči – oře šimrá kočí;
• PT, VNT, VJT: malinká Málinka má línka;
• SkT: kapříka přináším našim (kapří-ka při/náším našim).

1. V náznaku se změní alespoň jedno písmeno přidáním nebo ubráním kroužku nad „u“ nebo se alespoň jednou změní „ů“ na „ú“ či naopak.
2. Změna písmene přidáním či ubráním čárky je možná, není však považována za provedení druhové operace.
3. V kroužkovce lze použít protivkové obepsání.

Kroužkovka podobně jako čárkovka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Jediná změna kroužku nad písmenem „u“ stačí, aby byla splněna druhová operace. Násobná tvorba je proto podmnožinou základní tvorby.

O protivkovém obepsání pojednává § 11 a příklady jsou uvedené u protivky v § 27.

V kroužkovce lze v rámci vtipné tvorby přidat či ubrat místo kroužku nad „u“ slovo „kroužek“ nebo název některého z hádankářských a křížovkářských kroužků. Toto se ovšem týká výhradně kroužkovky a nelze je použít v čárkovce.

Ukázky tvorby:

• ZT: krok lidojedů – k rokli dojedu; Rus tuší růst uší (úplně spojená tvorba);
• ST: sta rysů, důvody – starý sud u vody.

1. Protivka je hádanka využívající slov, výrazů či vět opačného významu. Lze v ní uplatnit jeden ze dvou postupů uvedených v následujících odstavcích.
2. První možný postup používá druhovou operaci shodovky, čárkovky, kroužkovky nebo sloučenky a protivkové obepsání náznaku.
3. Druhý možný postup nahrazuje při přechodu z náznaku do jádra jednotlivá slova či sousloví náznaku odpovídajícími slovy či souslovími s opačným významem. Při použití tohoto postupu není použito protivkové obepsání náznaku.
4. Opačného významu lze dosáhnout také přidáním pomocného výrazu vyjadřujícího protiklad.

Slova, výrazy a věty opačného významu nemusí být v protivce vždy jednoznačnými antonymy. Stačí, aby se jednalo o opačný výraz z nějakého úhlu pohledu. Pro získání opačného významu nemusí být nahrazena úplně všechna slova v sousloví, ale je vítáno provést změnu všude, kde to rozumně lze (např. lze zaměnit předložku „s“ za „bez“ či „nad“ za „pod“, zatímco záměna spojek je problematická).

První verze protivky bývá předkládána k řešení pod tímto názvem jen zřídka. Častěji bývá předkládána k řešení pod názvem jedné ze čtyř hádanek uvedených v odstavci 2, a to s upozorněním na protivkové obepsání, například SLOUČENKA (prot.).

Vzhledem k tomu, že specifičnost první verze protivky je dána vztahem mezi podáním a zněním náznaku, uvádíme v ukázkách tvorby celé podání hádanky. U druhé verze jako příklady postačují náměty bez podání.

Ukázky tvorby první verze protivky:

Ukázky tvorby druhé verze protivky:

• Aš – rubáše (rub Aše); Antily, úd – antilopa kopá kudu (Antil opak, opak údu); kafr, káva bílá – antika Frantíka vábila (anti kafr, anti káva bílá); bibli vezme Koranda (úplně spojená tvorba; Koranda byl jeden z husitských radikálních kněží a duchovních, byl duchovním i politickým vůdcem táboritů).

1. V náznaku se změní alespoň jedno písmeno, a to změnou „y“ na „i“ či naopak nebo přidáním či ubráním alespoň jednoho háčku nad souhláskou či samohláskou.
2. Odrůdou měkčenky je ypsilonovka, v níž se provádějí pouze změny „y“ a „i“.
3. Odrůdou měkčenky je háčkovka, v níž se změny provádějí jen přidáním či ubráním háčku.

Měkčenka patří mezi hádanky, jež jsou z hlediska druhové operace vymezeny zdola. Aby byla druhová operace splněna, stačí jediná změna „y“ na „i“ či naopak nebo jediné přidání či ubrání háčku. Pokud se však provádí jen jedna z uvedených operací, je vhodnější předložit hádanku jako odrůdu. V důsledku toho násobná tvorba je podmnožinou tvorby základní.

V měkčence lze uplatnit vtipnou tvorbu charakteristikou pro ypsilonovku, háčkovku, případně pro obě tyto odrůdy – viz příklady u §§ 34 a 35.

Ukázky tvorby:

• ZT: obrysy týna – obří sítina; tryzna mých tří známých (úplně spojená tvorba);
• ST: trysk, vory – tři škvoři;
• PT: líska – lyska, liška;
  Příklad postupné tvorby může sloužit i jako příklad vícenáznakové nebo vícejaderné tvorby, neboť druhová operace měkčenky je splněna mezi libovolnými dvěma slovy z trojice „líska“, „lyska“ a „liška“. Neplatí to však naprosto vždy. V námětu pisk – pysk, pisk má náznak význam „zárodek pera“ a poslední jádro „hvizd“, v postupné tvorbě je tedy tento námět v pořádku, ne však ve vícenáznakové ani ve vícejaderné tvorbě. Námět činčily čin čilý – cín cílí neodpovídá postupné ani vícejaderné tvorbě, z hlediska vícenáznakové tvorby je však v pořádku.
• SkT: Švéd své dvě děti vede, ty pravé, právě! (Švéd své d/vě děti vede, ty/ pravé právě); přímá řeč primáře ctila Tyla (přímá řeč primáře c/tila Tyla).

Ypsilonovka je odrůdou měkčenky. V náznaku se změní alespoň jedno písmeno, a to změnou „y“ na „i“ či naopak.

Ypsilonovka je poměrně mladou hádankou. Když byla při tvorbě posledních platných směrnic zařazena háčkovka jako odrůda měkčenky, bylo zřejmé, že je třeba definovat hádanku, která bude doplňovat háčkovky. Ypsilonovka a háčkovka „vytvářejí“ dohromady měkčenku. Násobná tvorba je podobně jako u měkčenky podmnožinou tvorby základní.

V praxi se vyskytuje vtipná tvorba, v níž je „y“ nahrazeno slovem „ypsilon“.

Ukázky tvorby:

• ZT: Sklony tyranů – sklo nítí ránu; trhá vítr hávy (půlená tvorba);
• ST: výnos, kly, dým – víno sklidím.
  Obdobně jako u měkčenky se mnoho námětů postupné tvorby dá považovat za vícenáznakovou i vícejadernou tvorbu, neplatí to však naprosto vždy. Příklad je uveden u měkčenky v § 28.

Háčkovka je odrůdou měkčenky. V náznaku se přidáním nebo ubráním háčku (resp. háčků) nad souhláskou či samohláskou změní nejméně jedno písmeno.

Násobná tvorba je podobně jako u měkčenky podmnožinou tvorby základní. Vtipná tvorba v háčkovce má v současnosti dvě podoby. Poměrně časté je přidání nebo ubrání písmena „v“, přičemž se využívá vizuální podoba s háčkem a druhová operace se tím považuje za splněnou. Méně časté, ale rovněž používané je přidání nebo ubrání slova „háček“, „háčky“ apod.

Ukázky tvorby:

• ZT: neznámá Češka – něžná maceška; neděste mne deštěm (půlená tvorba);
• ST: hořec, kameníci – horečka mě ničí;
• PT: trest – tresť, Třešť.
  Obdobně jako u měkčenky se mnoho námětů postupné tvorby dá považovat za vícenáznakovou i vícejadernou tvorbu, neplatí to však naprosto vždy.

Ukázka kresleného podání:

Vypětí údajně slečně
nesvědčí – uvadá věčně.

Řešení: Přístřeší, ves, kódy – prý stres Ivě škodí.

1. Druhovou operací je stanovený počet změn, přidání nebo ubrání písmene.
2. V obložce a obnažce lze přidávat nebo ubírat místo písmen shluky.
3. V přísuvce a odsuvce lze v násobné a sdružovací tvorbě provést druhovou operaci symetricky.

Do této skupiny patří několik dvojic hádanek, které jsou navzájem jakýmsi zrcadlovým obrazem. Zatímco u vsuvky, výpustky, přísuvky a odsuvky spočívá druhová operace v přidání nebo ubrání jediného písmene, u obložky a obnažky v přidání nebo odebrání dvou písmen (nebo shluků). Možnost provedení druhové operace u přísuvky a odsuvky symetricky znamená, že se druhová operace neprovede při počtu n dílčích náznaků nkrát, nýbrž (n+1)krát nebo (n−1)krát; druhová operace se provádí vždy se dvěma sousedními dílčími náznaky: DN₁ + DO + DN₂ = J nebo DO + DN₁ +DO + DN₂ + DO = J.

1. V náznaku se změní jedno písmeno na jiné.
2. Vyskytuje-li se v náznaku více stejných písmen, lze je všechna změnit na jiná stejná písmena.
3. V násobné a sdružovací tvorbě je možné na různých slovech, resp. u různých dílčích náznaků provádět změny podle odstavce 1 i 2, a to na sobě vzájemně nezávisle.
4. Vyskytují-li se v náznaku písmena lišící se háčkem, lze je změnit na jiná písmena lišící se háčkem, a to tak, že písmeno bez háčku se změní v jiné písmeno bez háčku a písmeno s háčkem se změní v totéž jiné písmeno s háčkem.

Záměnka patří mezi nejstarší a dlouhodobě nejužívanější hádanky. V databázi hádanek je výrazně více než 10 000 námětů.

Ukázky tvorby pro odstavec 1: ZT: Mohykáni – nohy kání; kata bomby – katakomby; Kdo ubírá se k doubí zase?; NT: barva koček – pár vánoček; ST-ZT: gesto, datel, spolek, Albánec – cestovatele polekal kanec; ST-NT: chlorid amonný mistra, mývali – Florida vonnými stromy vábí; PT (postupná tvorba): borec – korec – konec.

Ukázky tvorby pro odstavec 2: kalabasa – kůl u busu; astra, víska, idiocie, břek vábí – ostrov Island noc nepřekvapí; kukla, žížala, babočky – bublanina láká kočky. Z ukázek je zřejmé, že vícenásobná změna nemusí být uplatněna u všech slov.

Ukázka tvorby pro odstavec 4: svišti, čepce – cvič tiše, pse! Tato tvorba byla v předchozích směrnicích řazena mezi vtipnou tvorbu. V těchto směrnicích je část dřívější vtipné tvorby zařazena, v souladu s hádankářskými trendy, do „běžné“ tvorby.

1. Druhovou operací je postupná záměna všech stavebních prvků tak, že jádro se liší od náznaku ve všech stavebních prvcích.
2. Stavebním prvkem může být písmeno, slabika nebo shluk.
3. V písmenné variantě lze používat vícenásobné změny.
4. Při podání stačí obepsat náznak a (konečné) jádro.

Darvinka je jednou z hádanek s povinnou postupnou tvorbou. Je však výjimečná v tom, že v darvince dochází k úplné proměně náznaku, tzn. že všechna písmena, všechny slabiky nebo všechny shluky náznaku a jádra se liší.

Ukázky tvorby: ovály – opály – spály – spáry – spory – sport; políčka – políčky – kolíčky – koláčky – kolárky – kolárny – kovárny – kavárny; malá milá víla vítá vítr (spojená tvorba); tamtam – tartar – barbar – Berber (vícenásobné záměny); mísa plná – milá pána – síla Dána – silo Dany – sólo dámy (NT); jezevec – jezera – mezera – megera (slabiková).

Do náznaku se vsune jedno písmeno.

Ukázky tvorby:

• ZT: halapartna – Hála part zná; finále děje – Fin na ledě je; do března milou haní dobře známí dlouháni (úplně spojená tvorba), hýla a kolihy láká kolí (půlená tvorba: hýla a koli / hy láká kolí);
• NT: černé byliny – čert nebyl líný; baviče snacha podvede – barví česna chlap od vedle; Dana chodí nivou dvanáct hodin s Ivou (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: astra, lícha, sulka – Austrálie chasu láká; bán, cíle, sója klíčí – branci ples voják líčí; moták, oul – model táta koupil (vsouvají se řecká písmena); beduín, dveře, koiné, sud, občiny – novou bednu Indové Řekovi nesou do bučiny (tajenka přidaná před jádro);
• ST-NT: četník dnes pije, září – čert nikdy nespí, sjezdaři; jedu do cíle, křída, liči tlí – jed budoucí lékaři dali učiteli;
• SkT: dieta diletanty ráno týrá (dieta – dileta, ntyra – notyra);
• PT: Kotka kostka, kos tíká;
• VJT: kasa – kapsa, kasta, krása;
• VNT: Orava, Otava – otrava.

Ukázka kresleného podání:

Platí výlet do Turecka
příbuzný, jenž není z Řecka.

Řešení: Hadice, studánka, ryba, tanec – hradí cestu do Ankary bratranec.

Z náznaku se vypustí jedno písmeno, a to zevnitř náznaku.

Ukázky tvorby:

• ZT: berani sebe raní – brání se berani; malé vnouče spící má levnou čepici (úplně spojená tvorba);
• NT: sfingu Larisa dělá – singulár sádla; soka kalhoty čistí laik – skákal o tyči silák;
• ST-ZT: baskytary, zrní, lišty, ržání – Basky trýznili tyrani; výhra, děsné stoupání v hradě snesou páni (částečně spojená tvorba);
• ST-NT: pera, vodní pólo, matka – právo diplomata; lasagne, spousta řízků, branci – lasa nesou staří Kubánci;
• SkT: neoholeného lesníka děsí kádě (neohole – nehole, snikadě – sikadě);
• PT: šupina – špína – šína;
• VJT: křepce lajka křepeláka k řece láká (úplně spojená tvorba);
• VNT: viola, Visla – víla.

K náznaku se přisune jedno písmeno, a to před náznak, nebo za náznak.

Ukázky tvorby:

• ZT: aktovka – taktovka; živé sele – mží vesele;
• NT: lesáka basa děsí – klesá k ambasádě sir; ženám stěží lže na mostě žid (úplně spojená symetrická tvorba);
• ST-ZT: magnát, skla – mág na tisk lál; oči chápana, kára tlí – očichá panáčka ratlík;
• ST-NT: Adama oválky, ovce – Lada maloval kytovce; Ráža, kala, jiné hranice – Pražáka lákají Nechranice;
• VJT: Řím – příměří moří mě (částečně spojená symetrická tvorba).

Ze začátku, nebo z konce náznaku se odsune jedno písmeno.

Ukázky tvorby:

• ZT: hodná služka – od nás lůžka; Županiče káva u paní čekává (úplně spojená tvorba);
• NT: účty třídí Irky – čtyři dírky; zuby vám již ubývají (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: stolek, styk, proužek – stoletý kroužek; jdu sít kopr, otrub kusy, Haničinec, listář – dusítko pro trubku shání činelista;
• ST-NT: Vatikán vábil dona, třenák – atika na bílo natřená; kuli, pyžamo, špiona čutora – u lípa žampion autora.

K náznaku se přisune na začátek a na konec po jednom písmenu, která mohou být různá, nebo se na začátek a konec náznaku přidají shodné či vzájemně zrcadlové shluky.

Ukázky tvorby:

• ZT: nárok lišáka – zná rokli šakal; větřík opylí dvě tři kopy lip (úplně spojená tvorba);
• NT: Řeka latina – překážela ti nať; veselá návladní zve seladona v lad niv (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: ampule, imám – lampu leští máma; pilastr, kus – tupil astru tulák u sálu (obkládají se zrcadlově souměrné shluky; "tu"/"ut", "ulá"/"álu");
• ST-NT: len, volič, opar Lýdin – členstvo líčilo paragliding; vábí kyprá ústa umělce, uran – Švabinský Prahou s tátou měl cestu ráno;
• SkT: Okolo Kolína šli naši (oko – lokol, inaš – linaši);
• VJT: varan – Eva Randová randívá ráno (částečně spojená tvorba).

Ze začátku i konce náznaku se odsune po jednom písmenu, která mohou být různá, nebo se ze začátku a konce náznaku odsunou shodné či vzájemně zrcadlové shluky.

Ukázky tvorby:

• ZT: zmatek lidí – máte klid; nutí Katku lump utíkat k úlům (úplně spojená tvorba);
• NT: svěží sestry rmen – věže strmé; zmatený chatař má tenata (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: astat, svída, rumpál, úterý – staví dům páter; úhoři, acetát, stíny, okovy, tepláky, malík – hořce tatínkové plakali;
• ST-NT: blondýny úskok, chumly, chudoba, březno, kámen – londýnskou mlhu dobře známe; Odra, ťuhýků prča, union, Ebro, patela – druhý krční obratel.

Ukázka kresleného podání:

Kurriho střelu Holeček chytil,
kov se mu za to na krku třpytil.

Řešení: Sfinga, kolna, kamna, pedály – Fin gól nám nedal.

1. Ze začátku a konce náznaku se ubere písmeno nebo skupina písmen. U ponechaných písmen je možné odstranit háčky. Jádro je tvořeno zbylou skupinou písmen čtenou běžně (zleva doprava) nebo obráceně (zprava doleva).
2. Počet odebraných písmen musí být menší než počet zbylých písmen.
3. Provádí-li se v rámci námětu druhová operace více než jednou, musí být výsledkem každé druhové operace celé slovo, výraz nebo celá věta jádra.

Skrývačky byly velmi dlouhou dobu značně oblíbené. Nyní se spíše setkáváme v různých vědomostních soutěžích, ale třeba i v Luštitelské olympiádě mladých, se zjednodušenou verzí skrývačky, v níž není dodrženo ustanovení o větším počtu zbylých písmen než písmen odebraných (a v níž jsou třeba i další prohřešky proti směrnicím). Nezatracujme tuto zjednodušenou verzi; je důležitou pomůckou pro práci s dětmi, mládeží i se začátečníky. Novodobá verze skrývačky je poněkud opomíjena, přestože skýtá autorům velmi dobré možnosti uplatnění autorské invence.

Zejména u násobné a sdružovací tvorby, ale i v dalších případech více než jednoho provedení operace (např. ve skupinové tvorbě) je třeba dát pozor na poslední ustanovení definice skrývačky; nejlépe je vidět jeho dodržení na dále uvedených ukázkách tvorby.

Ukázky tvorby:

• ZT: nevinné touhy – Vinnetou; bílá vrána – narval; Jana nasytí ananasy (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: unášený dikobraz – naše kobra;
• ST-ZT: čiperní kováři, řeč drsná – perníková srdce;
• SkT: plachý Lach krade rád.

1. K náznaku se přidají (přisunou nebo vsunou na libovolná místa) nejméně dvě stejná písmena nebo nejméně dva shodné shluky.
2. V násobné a sdružovací tvorbě postačuje přidat u každého slova či dílčího náznaku stejné písmeno nebo stejný shluk nejméně jednou.
3. V postupné, vícenáznakové a vícejaderné tvorbě postačuje přidat při všech prováděných druhových operacích stejné písmeno nebo stejný shluk nejméně jednou.

Přídavka je hádanka, jež má zdola omezený počet změn při druhové operaci. Obecně to jsou nejméně dvě stejné změny, ale u některých způsobů a forem tvorby postačuje provést jen jednu změnu na každé slovo či dílčí náznak, resp. při každé druhové operaci. Samozřejmě, že lze písmen či shluků přidat více, než je stanovené minimum; například víra – baví bába raba.

Vzhledem k tomu, že postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se u přídavky vyskytují jen zřídka, týká se druhá část tvorby, v níž se přidává v celém náznaku nejméně jedno písmeno nebo jeden shluk, zejména násobné tvorby a sdružovací tvorby. Možnost přidat pouze jedno písmeno nebo jeden shluk se však nevztahuje na skupinovou tvorbu, která spojuje víc dílčích námětů, přičemž každý dílčí námět musí být vytvořen samostatně podle stanovených pravidel. Námět zamrzla Mrlina líná (zamr-zla Mrl/ina líná) proto není správný, neboť v druhém dílčím námětu je písmeno „l“ přidáno jen jednou a přidání stejného písmene v prvním dílčím námětu zde není podstatné.

Ukázky tvorby:

• ZT: iniciálky – viníci války; dívka nudí vnuka (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: azalka bílá – váza vlka vábívala;
• ST-ZT: cíl, kopy – osciloskopy (přidání jednoho stejného shluku ke každému dílčímu náznaku);
• ST-NT: prst paní, do – prostopášní Švédové;
• PT: vlk – válka – ovál oka;
• PT: trest – tresť, Třešť;
• VJT: krt – karát, karta; máti má tis, masti (přidává se jen jedno písmeno při každém přechodu z náznaku do jádra);
• SkT: indiána dálka láká (ind-ina da/lk-aláká).

1. Z náznaku se odeberou (odsunou nebo vypustí) nejméně dvě stejná písmena nebo nejméně dva stejné shluky.
2. V násobné a sdružovací tvorbě postačuje odebrat u každého slova či dílčího náznaku stejné písmeno nebo stejný shluk nejméně jednou.
3. V postupné, vícenáznakové a vícejaderné tvorbě postačuje odebrat při všech prováděných druhových operacích stejné písmeno nebo stejný shluk nejméně jednou.

Výlučka má podobně jako přídavka zdola omezený počet změn při druhové operaci. Obecně to jsou nejméně dvě stejné změny, ale u některých způsobů a forem tvorby postačuje provést jen jednu změnu na každé slovo či dílčí náznak, resp. při každé druhové operaci. Samozřejmě, že lze písmen či shluků odebrat více, než je stanovené minimum. Na druhou stranu není nutné odebrat všechny výskyty písmena nebo shluku.

Vzhledem k tomu, že postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se vyskytují jen zřídka, týká se druhá část tvorby, v níž se ubírá v celém náznaku nejméně jedno písmeno nebo jeden shluk, zejména násobné tvorby a sdružovací tvorby. Možnost odebrat pouze jedno písmeno nebo jeden shluk se však nevztahuje na skupinovou tvorbu (viz komentář k přídavce § 39).

Ukázky tvorby:

• ZT: prasata – prst; kariéra Marie – krám; jedna dívka je naivka (úplně spojená tvorba)
• ZT-NT: vinárna neusne – virus;
• ST: slast, mimika – látka; Jemen, taje, jelita – mentalita (odebírá se stejný shluk z každého dílčího náznaku);
• PT: Basků bank – skunk – sun.

Ukázka kresleného podání:

Šly panenky silnicí...

Řešení: Kostra kola, kola, kočky s tralaláčky.

1. V náznaku se na jednom jeho konci přisune písmeno a na druhém konci odsune.
2. Provádí-li se v rámci námětu více druhových operací, mohou využívat libovolně posun jedním či druhým směrem.

Posunka je autorsky poměrně snadnou hádankou, ale řešitelům může činit problémy. Už jen fakt, že posun lze provést dvěma různými směry a že směr posunu je u všech částí námětu vzájemně nezávislý, činí řešení obtížnějším, hlavně u delších a složitějších námětů. I proto je v posunce preferováno, aby přisouvané a odsouvané písmeno byla různá. Nepochybně se může tato preference projevit při hodnocení kvality hádanky v autorské soutěži.

Ukázky tvorby:

• ZT: hora Čechů – oráče chuť;
• ZT-NT: kresba rouna – okres Beroun; odvětí Slovan dvě tichá slova (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: loutna, čelist – žloutne listí;
• PT: zdiva – divan – Ivana – vanad;
• VJT: astra – stráž, rastr;
• SkT: bukače u kačera pán lapá (bukače u kačer/a pán lapá).

Šířenka je hádankou založenou na principu postupné tvorby. Pro přechod mezi náznakem a prvním jádrem a mezi jednotlivými po sobě jdoucími jádry je druhovou operací přisunutí nebo vsunutí písmene. Námět musí obsahovat aspoň dvě jádra.

Šířenka využívá druhové operace přísuvky a vsuvky; není však nutné, aby v rámci jednoho námětu byly použity druhové operace obou hádanek. Například v rámci jednoho námětu pat – past – pasát je použita jen druhová operace vsuvky.

Ukázky tvorby:

• ZT: léta, lenta, plenta, polenta; vika, víčka, svíčka, sovička, slovíčka;
• ZT-NT: máti roky „mastí“ kroky, mastif krotký;

Úženka je hádankou založenou podobně jako šířenka na principu postupné tvorby. Pro přechod mezi náznakem a prvním jádrem a mezi jednotlivými po sobě jdoucími jádry je druhovou operací odsunutí nebo vypuštění písmene. Námět musí obsahovat aspoň dvě jádra.

Úženka je protipólem šířenky a mnohé náměty šířenky je možné podat i jako úženky s opačným uspořádáním (od posledního jádra po náznak). Využívá druhové operace odsuvky a výpustky; není však nutné, aby v rámci jednoho námětu byly použity druhové operace obou hádanek. Například námět kovral – korál – král využívá jen druhovou operaci výpustky.

Ukázky tvorby:

• ZT: valašky, vlašky, vlaky, laky; peláší plaší plši (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: klubka chrání kluka hraní, Kuka raní;

1. S náznakem a vzniklými jádry se nejprve provádí druhová operace šířenky, a to nejméně dvakrát. S posledním získaným jádrem a dále vzniklými jádry se provádí druhová operace úženky, a to nejméně dvakrát. Celý námět tvoří spojení náznaku a všech jader obou druhových operací. Nejmenší možný počet jader je čtyři.
2. Délka náznaku a posledního jádra (po provedení operace úženky) musí být shodná.
3. Náznak může být totožný s posledním jádrem. Některá jádra získaná druhovou operací šířenky a získaná druhovou operací úženky mohou být shodná, ale ne všechna.

Zrcadlová verze šířenky a úženky představuje spojení šířenky a úženky do jednoho námětu. Šířenka zrcadlová začíná jako šířenka a po dosažení nejdelšího jádra pokračuje jako úženka, a to včetně povinnosti provést v každé části nejméně dvě operace. V obou částech musí být stejný počet operací, aby bylo dosaženo symetrie („zrcadlení“ podle názvu druhu).

Ustanovení odstavce 3 umožňuje, aby výchozí náznak a konečné jádro byly shodné, ale cesty od nich či k nim byly různé. Vše záleží pouze na nápaditosti autora.

Ukázky tvorby:

• ZT: sak, svak, svlak, vlak, vlk; plná Polná, polena, polenta, plenta, plena, Lena.

1. S náznakem a vzniklými jádry se nejprve provádí druhová operace úženky, a to nejméně dvakrát. S posledním získaným jádrem a dále vzniklými jádry se provádí druhová operace šířenky, a to nejméně dvakrát. Celý námět tvoří spojení náznaku a všech jader obou druhových operací. Nejmenší možný počet jader je čtyři.
2. Délka náznaku a posledního jádra (po provedení operace šířenky) musí být shodná.
3. Náznak může být totožný s posledním jádrem. Některá jádra získaná druhovou operací úženky a získaná druhovou operací šířenky mohou být shodná, ale ne všechna.

Úženka zrcadlová je protipólem šířenky zrcadlové. Liší se od ní pouze pořadím částí – nejprve se provádějí operace úženky, poté operace šířenky. Opět platí povinnost provést v každé části nejméně dvě operace. V obou částech musí být stejný počet operací, aby bylo dosaženo symetrie („zrcadlení“ podle názvu druhu).

Ustanovení odstavce 3 umožňuje, aby výchozí náznak a konečné jádro byly shodné, ale cesty od nich či k nim byly různé. Je možné, aby nejkratší jádro bylo jednopísmenné, ale kvůli povinnosti námětové ucelenosti (§ 3) se taková situace vyskytuje obvykle jen při částečně nebo úplně spojené tvorbě: kůl, úl u pupku (u pu-pku).

Ukázky tvorby:

• ZT: kolíbka, kolika, kolík, kolník, školník; divná diva Iva zívá z piva.

1. Při přechodu z náznaku do jádra zůstávají souhlásky náznaku v nezměněné podobě i pořadí. Každá samohláska náznaku musí být obměněna podle odstavce 2 a případná každá samohláska jádra musí vzniknout obměnou podle odstavce 3.
2. Pokud se v náznaku před první souhláskou, po poslední souhlásce nebo mezi některými dvěma souhláskami vyskytuje jedna nebo více samohlásek, musí být všechny tyto samohlásky odstraněny nebo nahrazeny jinými samohláskami tak, aby se v daném místě náznaku neobjevila žádná samohláska, která v něm původně byla. Dané místo náznaku může zůstat i zcela bez samohlásek.
3. Před první souhlásku, za poslední souhlásku nebo mezi kterékoli dvě souhlásky náznaku lze přidat libovolný počet libovolných samohlásek, ale pouze takových, které se v daném místě náznaku původně nevyskytovaly.
4. Pokud je náznak zcela bez samohlásek, musí být v jádru alespoň jedna samohláska.

Obměnka je hádankou, kterou je poměrně snadné vytvořit, a i proto by měl autor dbát na dobrý výběr námětu. Samozřejmě nejlépe se obměnka uplatní u slov s neobvyklou skladbou souhlásek a samohlásek. Těsně po schválení obměnky jako nového druhu hádanky byl tehdy velmi populární běžec středních a delších tratí Saíd Aouita; takové jméno by šlo těžko v jiném druhu hádanky uplatnit. Ale zde se přímo nabízí námět Sudety – Saíd Aouita. Podobně lze z náznaku Hondy (nikoli však Honda, neboť by zůstalo neobměněné „a“) vytvořit jádro Hyundai.

Kromě užití neobvyklých slov jsou obměnky vhodné například k užívání různých idiomů, nebo hezkých, přirozených pojmenovacích celků. Vždy by však jádro mělo být hodnotnější či kvalitnější než náznak. Autor též musí pamatovat na to, že zejména dlouhé náměty jsou řešitelsky obtížné a kvůli velkému množství možných operací (obměn) mohou připouštět alternativní řešení. Často se proto u obměnky uvádí vyčíslení nebo jsou náznaky v podání přímo uvedeny.

Násobná tvorba splývá se základní tvorbou. Postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba se do značné míry překrývá podobně jako u měkčenky a jejích odrůd, ne ovšem absolutně.

Ukázky tvorby:

• ZT: kur se toulá – krásy Itálie;
• ST: doutnák, erby, nitka – dietní karbanátky;
• PT: k ránu u vína víle okariny věnoval korunovaný vůl;
• VJT: plachý volek – plch velký, pelech vlka;
• SkT: Honolulu hanili lidé vedle divadla.

Vokálovka je odrůdou obměnky. Při přechodu z náznaku do jádra zůstávají souhlásky v nezměněné podobě i pořadí, každá samohláska se změní na jinou samohlásku. Záměny jednotlivých samohlásek se provádějí nezávisle na sobě.

Přestože je vokálovka odrůdou obměnky, není možné všechny vokálovky předkládat k řešení jako obměnky. Jsou-li ve vokálovce na některém místě (před první souhláskou, po poslední souhlásce nebo mezi dvěma souhláskami) dvě nebo více samohlásek, může se stát, že některá samohláska v tomto místě zůstane, ale změní pozici. Například euro – aera, kde „e“ před první souhláskou zůstává, ale přesouvá se na tomto místě z první pozice na druhou pozici; něco takového se v obměnce nesmí.

Vokálovka je poměrně oblíbená mezi řešiteli, neboť pevná struktura (zachování pořadí) souhlásek a samohlásek řešení výrazně usnadňuje.

Násobná tvorba podobně jako u obměnky splývá se základní tvorbou. I pro postupnou, vícenáznakovou a vícejadernou tvorbu platí to samé, co u obměnky.

Ukázky tvorby:

• ZT: ostružina – astra ženy; numismatik nemá smutek (úplně spojená tvorba);
• ST: šelest, upír – šílí stoper;
• PT, VJT: venkovanky vínka; Davidová do vody vodívá děvy.

V náznaku lze provést libovolný počet změn písmen tak, aby se v podstatě nezměnil jeho zvukový obraz s výjimkou délek, přízvuků a mezislovních pauz; přípustné je i to, že se neprovede žádná písmenná změna.

Oproti posledním platným směrnicím je přípustné v náznaku neprovést žádnou písmennou změnu. To se může prakticky uplatnit především ve sdružovací tvorbě, kde se změna u některých dílčích náznaků provede a u jiných neprovede. (Pokud by se neprováděla u žádného, hádanka by byla předložená spíš jako shodovka, čárkovka, kroužkovka nebo sloučenka.) Samozřejmě neprovedení změny v dílčím náznaku může snížit kvalitu hádanky, naopak čím je změn více, tím je proměna považována za vydatnější.

Proberme postupně, jaké změny zvukového obrazu náznaku jsou možné a jaké atributy výslovnosti musí být naopak zachovány.

• U délky hlásek se souzvučka drží obecného principu, že písmena lišící se délkou jsou považována za shodná. Délka může být dána i výslovností vlastních jmen cizích jazyků, nicméně při přechodu do jádra ji lze změnit i v takovém případě: vše Rousseau má – v šeru soma.
• Přízvuky a mezislovní pauzy se také mohou měnit: v námětu piano, pily – pijan opilý se u prvního dílčího náznaku vysloví „no“ vcelku, kdežto v jádře „n“ a „o“ odděleně, přičemž na „o“ je přízvuk. Dvojhlásky „au“, „eu“, ou“, normálně vyslovované dohromady („Nautilus“, „pneumatika“) se při proměně mohou od sebe oddělit a vyslovovat samostatně: pád rampouchu – pátrám po uchu.
• Dodržena musí být znělost a neznělost souhlásek, tvrdost a měkkost souhlásek (zejména u převzatých slov), správné zdvojení hlásek a další pravidla výslovnosti podle platné české mluvnice (např. spodoba, skupiny „ie“, „ia“ apod., nevyslovovaná úvodní souhláska atd.).
  • Shoda ve výslovnosti slabik, slov i víceslovných výrazů se posuzuje podle pravidel pro výslovnost uvedených v platné české mluvnici (kromě tištěných publikací lze využít elektronické zdroje (Internetová jazyková příručka, Akademický slovník současné češtiny).
  • Nejrozšířenější souhláskovou změnou v češtině je spodoba. K ní dochází tehdy, jestliže souhláska mění svou znělost (nebo neznělost) vlivem souhlásky sousední, tj. skupina souhlásek se vzájemně přizpůsobí, takže pak jsou všechny její členy buď znělé, nebo neznělé.
  • V případě párových souhlásek (znělé b, v d, ď, z, ž, dž, g, h, neznělé p, f, t, ť, s, š, č, k, ch) ve skupině dvou či více souhlásek za sebou uvnitř slova a na rozhraní dvou slov se vyslovují buď všechny zněle, anebo všechny nezněle, přičemž o znělosti či neznělosti rozhoduje zpravidla poslední souhláska: sbor [zbor], ledaskdo [ledazgdo], pod dubem [pod dubem], zákaz zbraní [zákaz zbraňí], náš byt [náž bit], tužka [tuška], nadto [natto], vztah [fstach], devět koček [devjet koček], pod stolem [pot stolem], zákaz vstupu [zákas fstupu]. Podobně písmeno „x“ se podle znělosti následujících souhlásek vysloví nezněle „ks“, nebo zněle „gz“: experiment [eksperiment]; exemplář [egzemplář].
  • Pokud dochází ke spodobě na konci slova před pauzou (tj. pokud bezprostředně nevyslovíme další slovo), dochází vždy ke ztrátě znělosti, takže neznělá je celá koncová skupina: lež [leš], hvozd [hvost].
  • Před párovými souhláskami na začátku následujícího slova se výslovnost předložek s a z řídí běžnými pravidly spodoby znělosti: s tebou [s tebou], s dárky [z dárki], z tebe [s tebe], z dárků [z dárkú].
  • Skupina sh má dvojí správnou výslovnost – sch i zh: shánět [scháňet i zháňet], shoda [schoda] i [zhoda].
  • Pokud se dvě foneticky stejné souhlásky setkají na rozhraní dvou slov, vyslovují se obě: pár rukou [pár rukou], nad domy [nad domi], pod tebou [pot tebou]. Jestliže se stejné souhlásky vyskytnou uvnitř jednoho slova, zdvojená výslovnost je žádoucí zejména v těchto případech: jde li o rozlišení významu (pecce × pece, nejjistější × nejistější, hrál-li × hráli), na hranici složenin (půllitr, čtvrttónový), v rozkazovacích slovesných tvarech zakončených na me (uvědomme si). Obojí výslovnost, tedy jak zjednodušená, tak plná, je připuštěna na zřetelném morfologickém švu: hereččin [hereččin i herečin], nižší [ňišší i ňiší], oddaný [oddaný] i [odaný]. Zjednodušené výslovnostní podoby jsou pak vhodné v kořeni slova, na méně zřetelných morfologických švech atp.: Anna [ana], měkkýš [mňekíš], účinný [účiný], leccos [lecos].
  • Pokud se setkají dvě stejné samohlásky za sebou, vyslovují se obě: modrooký, dvaatřicet, Eva a Adam.
  • Do skupiny i (y) + samohláska se vkládá hláska „j“: piano [pijano], pieta [pijeta], viola [vijola], triumf [trijumf]. Ve skupině samohláska + i (y) se vkládá hláska „j“ nebo se hláska „i“ mění na „j“: kokain [kokajn], kofein [kofejn], heroin [herojn i herojin], jezuita [jezujita], egoista [egojista].
  • Ve skupinách „bě“, „pě“, „vě“, a „fě“ se vyslovuje „je“: běžec [bježec], pětka [pjetka], svědek [svjedek]; skupinu „mě“ lze vyslovovat „mně“ nebo nářečně „mje“: měna [mňena, mjena], směr [smňer, smjer], město [mňesto, mjesto].
  • Skupiny „ts“, „tz“, „ds“ a „dz“ se v některých slovech mohou vyslovit jako „c“: brdský [brtskí] i [brckí]; podobně skupiny „tš“, „tž“, „dš“ a „dž“ se mohou vyslovit jako „č“: větší [vječí]; poněvadž [poňevač].
  • Souhláska „j“ může být vypuštěna ve tvarech slovesa být na začátku slova: byl jsem [bil jsem, bil sem], jste [jste, ste]; nevypouští se v záporných tvarech ani v jiných slovech začínajících na j: nejste [nejste], jméno [jméno]. Dále se může vypustit ve slovech přijď(te) [přiť, přiťte].

Při tvorbě souzvučky se dá snadno udělat chyba, proto doporučujeme zejména začínajícím autorům, aby si ověřili správnou výslovnost a sporných námětů se radši vzdali. Zde jsou příklady vadných námětů: hor tmavých ráno – Hort má vyhráno (nedodržení znělosti ch/h); malou chvíli Al Capone dělí – má louh filiálka po neděli (nedodržení znělosti v/f); galerie z Dillí – galéry jezdily (nedodržení tvrdosti dy/di); fůry antracitu, pyl furiant rádci tupil (opomenutí vloženého „j“); mák sype sestra ti – maxipes se ztratí (nepovolené zdvojení hlásky „s“).

Díky možnosti neprovést žádnou písmennou změnu násobná tvorba zcela splývá se základní.

Ukázky tvorby:

• ZT: hraboš skáče listy – hra božská cellisty; k rytí nástroje – krytina z Tróje; mám něčí studie mámě číst u Dyje (úplně spojená tvorba);
• ST: sirka, sirky – sýr kasírky; širá Kuba, rupie – Chirac u baru pije.

1. V náznaku se provedou alespoň dvě změny s využitím některé možnosti nebo některých možností popsaných v odstavcích 2 až 6.
2. Obousměrně povolená záměna. Písmeno nebo shluk písmen se zamění podle jedné možnosti z následujícího výčtu, záměna je povolena oběma směry. Jedno písmeno se však smí účastnit (být zaměněno nebo vzniknout záměnou) pouze jedné záměny podle tohoto odstavce.
   
   1. změna tvrdosti hlásky: c=č, e=ě, i=y, n=ň, r=ř;
   2. změna znělosti hlásky: b=p, f=v, g=k, h=ch;
   3. současná změna tvrdosti a znělosti hlásky: mezi sebou lze zaměnit libovolnou dvojici hlásek v rámci skupiny (d, ď, t, ť) a libovolnou dvojici hlásek v rámci skupiny (s, š, z, ž);
   4. změna mezi psanou a fonetickou podobou: c=dz, ď=dj, ň=nj, ť=tj, q=kv, r=rh, x=ks, t=th, dále lze mezi sebou lze zaměnit libovolnou dvojici písmen nebo shluků v rámci skupiny (c, ts, tz, ds), libovolnou dvojici písmen nebo shluků v rámci skupiny (č, tš, tž, dž) a libovolnou dvojici písmen nebo shluků v rámci skupiny (ě, je, ie, ije, yje, ye);
   5. změna mezi písmeny (spřežkami) staročeštiny či cizích jazyků a jejich soudobou transkripcí či výslovností: c=k, c=cz, č=cz, ř=rz, š=sz, u=v, v=w, g=j, g=h, f=ph, ti=ci, ae=e, oe=e, ue=i, ue=y, ä=e, ö=e, ä=a, ö=o, ü=i, ü=y, ü=u;
   6. změna podobných písmen české a cizí abecedy na základě vizuální podoby (např.: n=ń, l=ĺ=ľ, c=ć=ç, o=ô);
3. Splynutí dvou a více stejných sousedních písmen do jediného nebo rozepsání jednoho písmene do více stejných. Splynout mohou i písmena oddělená mezislovní mezerou.
4. Zpětné čtení náznaku. Víceslovný náznak se čte pozpátku buď jako jeden celek, nebo po jednotlivých slovech, v druhém případě jsou zpětně čtena postupně všechna slova. Zpětné čtení lze na náznak použít jen jednou. Ve sdružovací tvorbě lze použít zpětné čtení u jednoho, u některých i u všech dílčích náznaků, přičemž každý z nich může být čten zpětně jinak (některý jako jeden celek a jiný po slovech). V nápisovém podání lze číst zpětně i jen některé slovo či některá slova víceslovného náznaku, pokud je uvedeno, resp. jsou uvedena na zvláštním řádku.
5. Fonetický přepis cizích slov. Ve slově, které je změněno fonetickým přepisem, se žádné písmeno nesmí účastnit jiné změny, i když se samo fonetickým přepisem nezměnilo.
6. Záměna římské či arabské číslice nebo znaménka „+“. Římská číslice se zamění za odpovídající písmeno (C, D, I, M, L, V, X), arabská jednička za „l“ nebo „i“, nula za „o“. Znaménko „+“ lze použít pouze při nápisovém podání a zaměnit je za písmeno „a“ nebo „i“.
7. Jedno písmeno náznaku se smí účastnit kombinace více změn, ale pouze těch, které jsou prováděné podle odstavců 2, 3 nebo 4. Případná změna podle odstavce 4 musí u písmene proběhnout jako první, změny podle odstavců 2 a 3 mohou proběhnout v libovolném pořadí.
8. Při změně podle odstavce 5 je požadavek nej¬méně dvou změn splněn, pokud se změny účastní (jsou zaměněna nebo vzniknou záměnou) alespoň tří písmena.
9. Ve sdružovací tvorbě lze po provedení změn u dílčích náznaků nechat splynout poslední písmeno (písmena) předchozího a počáteční písmeno (písmena) následujícího dílčího náznaku podle odstavce 3. Tato změna se započítává do povinných minimálních dvou změn pro každý ze zúčastněných dílčích náznaků.
10. Je-li námětem částečně nebo úplně spojený text využívající principu zpětného čtení podle odstavce 4, připouští se i námět, u něhož je poslední písmeno náznaku zároveň prvním písmenem jádra.

Záhadný nápis patří mezi historicky nejstarší druhy hádanek. Zároveň je co do definice druhové operace nejkomplikovanějším druhem.

Požadované minimální dvě změny lze provést i podle jediného odstavce (zpravidla 2), např. hřiby – chřípí. Dvě změny mohou tedy proběhnout v rámci jediného slova, ale nesmí jít o dvě navazující změny u stejného písmene. Nelze nejprve změnit „č“ na „c“ a následně „c“ na „k“, ani „f“ na „v“ a pak „v“ na „u“. Je ovšem povoleno u stejného písmene kombinovat změny podle odstavců 2, 3 a 4. V námětu chůva laje Týnce – chvála jedince se nejprve „ů“ změní na „v“ (na délce samohlásky samozřejmě nezáleží) a dvě „v“ vedle sebe pak splynou v jedno. Je možný i opačný postup, nejprve jedno písmeno rozdělit na dvě a pak provést změnu: větev, zuby – vyjede vůz z Úpy.

Zpětné čtení, pokud se u náznaku použije, se provádí vždy jako první. Např. v námětu Iva zas opěvuje Posázaví se zpětným čtením zachová „ě“ a poté změní na „je“. Naopak nesprávný je námět těr – rejd (zde by se nejprve muselo změnit „ě“ na „je“, „t“ na „d“ a až poté slovo přečíst zpětně), ovšem v opačném směru rejd – těr je již vše v pořádku.

Ve sdružovací tvorbě nemusí být zpětné čtení podle odstavce 4 použito na všechny dílčí náznaky: žert, bardi – dres Sparty. Protože zpětné čtení samo o sobě je jen jedna změna, je potřeba následně provést ještě jednu změnu podle odstavce 2 nebo 3; případně sloučit stejná písmena na krajích sousedních dílčích náznaků podle odstavce 9. V námětu džez, tahák, tanga ‐ česká hádanka se provedou změny takto: džez, tahák, tanga – čes, káhad, danka – čes, káhadanka – česká hádanka.

Po převedení cizího slova na fonetický tvar již ve výsledném slově nelze dělat žádné změny (a stejně tak je nelze dělat ani před převedením). Z dílčího náznaku „Team“ lze udělat „tym“ (např. v námětu Team, paní jistá – tympanista), ale již ne „dým“, i když se zaměňované „t“ při fonetické záměně neměnilo. Požadavek dvou změn je při operaci „Team – tym“ splněn, protože se záměny účastnila tři písmena, a to „ea“ z náznaku a „y“ z jádra.

Násobná tvorba je podmnožinou základní tvorby.

Ukázky tvorby:

• ZT: Bodláčí synka – podlá cizinka; nesl pán sýr – řízná plzeň; cíl zná Hanzlík (středový);
• ST: Plány, čtyři díry – Blaničtí rytíři; 10110 pří, kýta – Lollobrigida;
• PT, VJT: Brousek med jí – přou se kmeti – proužek mědi;
• SkT: Pro skvělé broskve lezou zeti sousedi.

Ukázka kresleného podání:

Akvárium – města pýcha!
Žena do něj kouká, vzdychá...

Řešení: Žirafa a sysel, kanáři, býci – zírá v Aši selka na rybičky.

1. Jádro vzniká z náznaku permutací čili změnou pořadí stavebních prvků. Stavebními prvky jsou jednotlivá písmena, pokud je to však u druhu hádanky výslovně uvedeno, mohou být těmito stavebními prvky místo písmen slabiky, nebo stejně dlouhé shluky, nebo slova.
2. U druhů hádanek, kde je to výslovně uvedeno, musí být náznak tvořen nejméně dvěma prvky náznaku (viz § 7). Těmito prvky mohou být:
   
   1. samostatně stojící námětově ucelený text (slovo, spojení slov nebo věta);
   2. jednotlivá slova nebo skupiny slov uvnitř samostatně stojících námětově ucelených textů, tato slova nebo skupiny slov nemusí být sama o sobě námětově ucelená.
3. Odpovídá-li každému stavebnímu prvku náznaku shodný stavební prvek jádra, jde o permutaci prostou. Opakuje-li se v jádru alespoň jeden stavební prvek náznaku, jde o permutaci s opakováním.
4. U permutací slabik stačí dodržet správné dělení slov na slabiky v náznaku a při přechodu náznaku v jádro.

Jiné stavební prvky než písmena má jen malá skupina permutačních hádanek, přičemž všechny patří do skupiny hádanek s permutací prostou. U přesunky a výměnky mohou být jako stavební prvky písmena, slabiky, stejně dlouhé shluky i slova (ale samozřejmě vždy pouze jeden typ z tohoto výčtu); ráček může využívat písmena, slabiky, nebo shluky. Ostatní hádanky z této skupiny varianty nemají.

U mnoha permutačních hádanek pracuje druhová operace se dvěma nebo i více složkami, které v souladu s § 7 nazýváme prvky náznaku. Oproti jiným druhům hádanek těmito prvky nemusí být pouze samostatně stojící části (sdružovací tvorba) nebo pouze jednotlivá slova (násobná tvorba), ale i spojení více slov či kombinace těchto principů. Například v námětu výpustky slovní kafilérie, filé, rachotina choti, šíp Adama padá, lidu nářky, duna – kariéra naší malířky vidíme prvky vzniklé různými způsoby.

U permutací slabik slabika z náznaku již nemusí být slabikou v jádru.

1. V náznaku se přesune jedno písmeno na libovolné jiné místo tak, aby se pořadí písmen změnilo.
2. U sdružovací tvorby se sudým počtem dílčích náznaků je možné, namísto přesunů v rámci každého dílčího náznaku, provést přesun mezi prvním a druhým dílčím náznakem, mezi třetím a čtvrtým a podobně ve všech dvojicích dílčích náznaků, nezávisle na sobě a vždy v libovolném směru.
3. U násobné tvorby lze provádět přesuny podle odstavce 2 mezi jednotlivými slovy, avšak pouze při sudých počtech slov.
4. Provádějí-li se přesuny podle odstavců 2 nebo 3, tento princip musí být uplatněn v rámci celého námětu.
5. Stavebními prvky v přesunce mohou místo jednotlivých písmen být slabiky, nebo stejně dlouhé shluky, nebo slova. V takovém případě se vztahuje ustanovení předchozích odstavců místo písmen na příslušné stavební prvky.
6. Varianta hádanky s jinými stavebními prvky než písmeny musí být v podání přímo uvedena nebo aspoň naznačena, např. PŘESUNKA SLABIKOVÁ nebo PŘESUNKA (slab.) apod.

Při druhové operaci se musí náznak změnit. Obsahuje-li tedy náznak dva nebo více stejných stavebních prvků bezprostředně za sebou (např. u písmenné varianty „panna“, u slabikové „rokoko“), nelze provést přesun prvního prvku za druhý nebo opačně, protože by pak k žádné změně nedošlo.

Ukázky tvorby:

• ZT: staletá jedle – stále taje led; dobrá známá obraz nám dá (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: astra nerozvitá – stará nervozita;
• ST: motýlek, roty – otylé kmotry (přesuny v rámci každého dílčího náznaku); louh, don, MAS, třešeň, oka, loukotě – dlouho na střeše mňoukalo kotě (přesuny mezi dílčími náznaky);
• VJT: kulka – kukla kluka, kulak.

1. V náznaku se vzájemně vymění dvě různá písmena.
2. U sdružovací tvorby se sudým počtem dílčích náznaků je možné, namísto výměn v rámci každého dílčího náznaku, provést výměnu mezi prvním a druhým dílčím náznakem, mezi třetím a čtvrtým a podobně ve všech dvojicích dílčích náznaků, a to nezávisle na sobě.
3. U násobné tvorby lze provádět výměny podle odstavce 2 mezi jednotlivými slovy, avšak pouze při sudých počtech slov.
4. Provádějí-li se výměny podle odstavců 2 nebo 3, tento princip musí být uplatněn v rámci celého námětu.
5. Stavebními prvky ve výměnce mohou místo jednotlivých písmen být slabiky, nebo stejně dlouhé shluky, nebo slova. V takovém případě se vztahuje ustanovení předchozích odstavců místo písmen na příslušné stavební prvky.
6. Varianta hádanky s jinými stavebními prvky než písmeny musí být v podání uvedena nebo aspoň naznačena, např. VÝMĚNKA SLABIKOVÁ nebo VÝMĚNKA (slab.) apod.

Ve výměnce lze navzájem vyměňovat písmena (stavební prvky) jsoucí vedle sebe. V takovém případě splývá druhová operace výměnky a přesunky.

Ukázky tvorby:

• ZT: malý ruměnec – má lyru Němec; jedna slečna je dnes lačná (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: vázanka Dany – vana z Kanady; modré nádobí – moderní doba;
• ST: slimák, pavučina – klímá spáč u vína (výměny v rámci každého dílčího náznaku); katastrofy, zimoviště, panda, kala – mat astrofyzikovi Štěpánka dala (výměny mezi dílčími náznaky);
• PT: tvárnice – trávnice – vrátnice;
• VJT: máselnice – má les Nice, samé lnice;
• SkT: Vylily víno děvy do Něvy (vylily ví/no děvy do Něvy).

Ukázka kresleného podání:

Cestou pro mast za svítání
děsí tu čmoud cizí paní.

Řešení: Barakudy, mlékárna, koule, rány – Arabku dým leká ráno u lékárny.

1. V náznaku se obrátí pořadí ve skupině několika po sobě jdoucích písmen (písmena v této skupině se přečtou zprava doleva), čímž dojde ke změně náznaku. Skupina se změněným pořadím nesmí být shodná s celým náznakem.
2. Je-li skupina s obráceným pořadím na začátku náznaku, lze navíc obrátit pořadí v další skupině na konci náznaku, tyto skupiny se však nesmějí překrývat.

Obratka zatím není příliš frekventovaným druhem hádanky; o to obtížnější může být pro řešitele její vyřešení. Autorům naopak poskytuje prostor pro mnohdy zajímavé náměty.

Skupina písmen s obráceným pořadím může být na začátku, uvnitř náznaku, nebo na konci. V násobné a sdružovací tvorbě může být u každého dílčího náznaku skupina umístěna jinak a též lze kombinovat tvorbu podle odstavce 1 i 2. Žádná skupina však nesmí být taková, že se obrácením pořadí písmen její znění nezmění (tj. skupina musí mít jiné znění při čtení zleva a zprava).

Skupina se změnou pořadí může obsahovat i pouhá dvě písmena, v takovém případě splývá obratka s výměnkou a s přesunkou.

Ukázky tvorby:

• ZT: transport ovce – nárt sportovce; město Jičín – mě stoj ničí; trapné různice partnerů z Nice (úplně spojená tvorba);
• ST: klusáček, pána lání – sulka čeká na pláni; sumarizace, sto úskalí – rámusí za cestou silák.

1. Náznak, který je aspoň dvoupísmenný, se přečte zpětně čili zprava doleva.
2. V částečně nebo úplně spojené tvorbě může poslední písmeno náznaku splývat s prvním písmenem jádra. Takový ráček označujeme jako ráček středový. V námětu lze libovolně kombinovat běžný a středový ráček.
3. Ve sdružovací tvorbě se aplikuje zpětné čtení na jednotlivé dílčí náznaky v pořadí, jak jdou za sebou.
4. V násobné tvorbě se aplikuje zpětné čtení na jednotlivá slova víceslovného náznaku v pořadí, jak jdou za sebou.
5. Stavebními prvky v ráčku mohou místo jednotlivých písmen být slabiky, nebo stejně dlouhé shluky. V takovém případě se vztahuje ustanovení předchozích odstavců místo písmen na příslušné stavební prvky.
6. Varianta hádanky s jinými stavebními prvky než písmeny musí být v podání uvedena nebo aspoň naznačena; např RÁČEK SLABIKOVÝ ČI RÁČEK (slab.) a podobně.

Věty, sousloví či slova se stejným čtením zleva doprava i zpětně (tzv. palindromy) jsou dobře známé a srozumitelné slovní hříčky, například s větou Kobyla má malý bok se někdy setkal skoro každý z nás.

Proti předchozím směrnicím vypadla z definice druhové operace možnost číst ve sdružovací tvorbě dílčí náznaky v obráceném pořadí. Takto dříve vytvořené náměty zůstanou v databázi hádanek, další podobné náměty však již nevzniknou.

U ráčku se ve srovnání s jinými druhy hádanek uplatňuje mnohem častěji skupinová tvorba. Námět je pak tvořen úseky (skupinami), které jsou běžnými nebo středovými ráčky, například pedagoga deptala latina paní je tvořeno třemi skupinami: pedagoga dep/tala lat/ina paní, přičemž všechny tři skupiny jsou středovými ráčky. Nejkratší délka skupiny může být tři písmena (středový ráček z dvoupísmenného náznaku), ovšem čím kratší je délka jednotlivých skupin, tím je ráček považován za méně kvalitní. Proto je výše uvedený námět hodnotnější než námět u své vsuvky Kvíčala čilý byl (u své vsu/vky Kv/íčala či/lý byl).

Ukázky tvorby písmenného ráčku:

• ZT: Dán si své víno vypil – lípy voní ve vsi snad; na pile se veselí pán (ráček středový v úplně spojené tvorbě);
• ZT-NT: volám syna tiše – malovaný sešit;
• ST: arbitráž, kalvín, bažina – žár ti brání v lákání žab; tvaroh, charta – hora v Tatrách;
• SkT: lákala lavice pecivála (lákal/a lavice pecivála; dva středové ráčky); nemáme nic na ranci (nemáme n/ic na ranci; dva středové ráčky).

Ukázky tvorby slabikového ráčku:

• ZT: kapitána hra – hranatá píka; neobdržel manžel drobné (úplně spojená tvorba);
• ZT-NT: hromada cizí – dáma hrozící;
• ST: koruna, niva – narukování (je současně též ráčkem shlukovým);
• SkT: malá děva dělá maturitu (je současně též ráčkem shlukovým, obě skupiny jsou ráčky středové).

1. V základní tvorbě je náznak tvořen nejméně dvěma prvky ve smyslu § 52 odst. 2. Druhová operace některé prvky ponechá beze změny (běžné čtení) a v ostatních prvcích změní pořadí písmen na opačné (zpětné čtení) tak, aby se u prvků postupně střídalo běžné a zpětné čtení. První prvek může být čtený běžně nebo zpětně.
2. Ve sdružovací tvorbě se náznak rozdělí na dílčí náznaky, kde každý z dílčích náznaků je tvořen nejméně dvěma prvky. Hranice mezi dílčími náznaky nesmí vést uvnitř samostatně stojícího námětově uceleného textu. S každým dílčím náznakem se provede druhová operace podle odstavce 1, přičemž první prvek každého dílčího náznaku se po druhové operaci může číst běžně nebo zpětně nezávisle na tom, jak se čte poslední prvek předchozího dílčího náznaku.

Střídavka byla v předchozích směrnicích zařazena mezi hádanky kompoziční; patrně kvůli podobnosti se sloučenkou ve sdružovací tvorbě. Ze systémového hlediska však patří střídavka jednoznačně mezi hádanky permutační, a to do skupiny hádanek s permutací prostou.

Ve střídavce dochází k rozšíření možností tvorby ve dvou směrech.

Za prvé, ve sdružovací tvorbě je možné rozdělit celý náznak na několik dílčích náznaků, střídání běžného a zpětného čtení se pak musí dodržet pouze uvnitř nich, ale ne v návaznosti na ostatní dílčí náznaky. Jinými slovy, v sekvenci prvků náznaku se může stát, že se dva sousední prvky čtou stejně (oba běžně nebo oba zpětně), pokud každý z nich patří do jiného dílčího náznaku (tj. jiné „skupiny“ prvků náznaku).
Označíme-li zkratkou DN dílčí náznak a PN prvek náznaku, můžeme si to vyjádřit vztahem N = DN₁ + DN₂ = (PN₁ + PN₂) + (PN₃ + PN₄). Podle druhové operace se musí střídat čtení PN₁ a PN₂, resp. PN₃ a PN₄, ale ne nutně PN₂ a PN₃. To je vidět na příkladu námětu macarát, kar, Vít, nípání – má car atraktivní paní. „Macarát“ a „kar“ čtení střídá, stejně jako „Vít“ a „nípání“, ale „kar“ i „Vít“ se čtou obě zpětně, což nevadí, neboť každý z těchto prvků patří do jiného DN.

Za druhé, prvek náznaku může být nově samostatný víceslovný výraz, jednotlivé slovo, ale i podskupina slov uvnitř víceslovného výrazu, přičemž to nemusí být v rámci námětu jednotné. Proto zde neplatí zákaz směšování násobné tvorby (kde je prvkem náznaku každé slovo) a základní tvorby (kde může být prvkem i námětově ucelený víceslovný výraz), navíc přichází možnost rozdělit například tříslovný výraz na dva prvky náznaku (o dvou slovech a o jednom slově). Příkladem je námět Oran husara cení – na rohu Saracéni, v němž je prvním prvkem první slovo a druhým prvkem zbylá dvě slova.

Ukázky tvorby:

• ZT: lopatka, arnika – akta polárníka (dva prvky náznaku); sedan, cesta, sokl – na desce stál kos (tři prvky náznaku);
• ST: dativ, voj, čelo, rap – vítá dvojče Lopar (dva dílčí náznaky, každý o dvou prvcích).

Náznak je tvořen nejméně dvěma dílčími náznaky. Těmito dílčími náznaky mohou být jednotlivá slova (v násobně tvorbě) nebo samostatně stojící námětově ucelené výrazy (ve sdružovací tvorbě). U každých dvou po sobě jdoucích dílčích náznaků musí být poslední písmeno dřívějšího dílčího náznaku shodné s prvním písmenem pozdějšího dílčího náznaku. Při druhové operaci tato dvě shodná písměna splynou v jedno.

Spojenka byla původně zařazena do kompozičních hádanek, neboť byl kladen důraz na sloučení slov. V těchto směrnicích ji řadíme mezi permutační hádanky, a to přesto, že se nejedná ani o permutaci prostou, ani o permutaci s opakováním. Splynutí dvou písmen v jedno totiž způsobuje, že k permutaci prosté něco málo chybí. Přesto má hádanka jasně permutační charakter. Jedná se o poměrně nový druh hádanky, ve kterém ještě autoři nestačili objevit všechny možnosti, které jim spojenka skýtá.

Prvním typem tvorby ve spojence je sdružovací tvorba (bar, rváči, Irky – barva čírky). Ta může, ale nemusí být násobná (zde nápis, sněhulák, kala – Zdena písně hulákala). Je-li však náznak tvořen pouze jediným samostatně stojícím námětově uceleným výrazem, musí být víceslovný a použije se u něj násobná tvorba (papá Ája – papája).

Ukázky tvorby:

• ZT-NT: Drdůlek kamnářky – Drdu lekám nářky; žehral lotřík krutý, že hrál o tři krůty (úplně spojená tvorba);
• ST-ZT: žalost, třicet ramp – žal ostřice tramp; kanystr, rýče, ekvita – kany strýček vítá;
• ST-NT: jelen, niva Adama – je lenivá dáma.

1. Náznak se skládá z dvou prvků ve smyslu § 52 odst. 2. Druhý z prvků se rozdělí na nejméně dvě části o libovolném počtu písmen a každá z částí se vsune na jiné místo prvního prvku, případně přisune za první prvek. Pořadí částí při vsouvání, resp. přisouvání, a pořadí písmen v těchto částech se zachovává.
2. Ve sdružovací tvorbě jsou dílčí náznaky tvořeny dvojicemi prvků. Druhová operace se provede pro každou dvojici samostatně a nezávisle na ostatních.
3. V podání lze naznačit vložení prvku do jiného pomocí vhodné předložky (např. „v“, „do“ apod.) podle principu rébusového podání.
4. Odrůdou pronikačky je polovsuvka.

Pronikačka patří mezi obtížněji řešitelné hádanky, protože prolínání obou prvků náznaku může působit nepřehledně.

V pronikačce lze první část druhého prvku pouze vsouvat do prvního prvku, nikoli přisouvat na začátek. První písmeno jádra je tak vždy shodné s prvním písmenem prvního prvku náznaku. Vsunutím části (resp. částí) druhého prvku se i první prvek rozdělí na části. Ukážeme si to na námětu brok, ambra – bramborák. Označíme velkými písmeny první prvek (BROK) a malými písmeny druhý prvek (ambra): BRambOráK.

Pokud se ve sdružovací tvorbě u různých dílčích náznaků kombinují druhové operace polovsuvky a druhové operace pronikačky (která však není polovsuvkou), považuje se celá hádanka za pronikačku.

Ukázky tvorby:

• ZT: Amorek, bicí zní – ambiciózní rek; Cipra kiks hrot tupí – chiropraktik tu spí (každý prvek náznaku je dvouslovný);
• ST: Debora, setí jařin, opi, sál – desetibojaři ráno spali; kokain, vsuvka, dálava, kala – k ovsu kavka Inda lákávala (kombinace druhových operací pronikačky a polovsuvky).

1. Polovsuvka je odrůdou pronikačky. Náznak se skládá z dvou prvků. Druhý z prvků se rozdělí na dvě části o libovolném počtu písmen, první část se vsune na libovolné místo prvního prvku, druhá se přisune za první prvek. Pořadí písmen v těchto částech se zachovává.
2. V podání lze naznačit vložení prvku do jiného stejně jako u pronikačky (§ 59).

Polovsuvka je odrůdou pronikačky, která bývá předkládána k řešení jako samostatný druh. Tím, že se druhý prvek náznaku (resp. sudé prvky náznaku) dělí jen na dvě části a druhá část se vždy přisouvá na konec, je řešitelsky lehčí než pronikačka.

Ukázky tvorby:

• ZT: bek, rouna – Berounka; podkova, hák rasa – pohádková krása; krk, užitá kružítka (částečně spojená tvorba);
• ST: dotace, Terst, ocel, valník – do Tater cestoval celník.

1. Z náznaku se vyberou nebo odsunou nejméně dvě jeho oddělené části (jednotlivá písmena nebo skupiny písmen). Tyto části po spojení, při zachování pořadí částí i písmen v nich, tvoří první prvek jádra. Zbylá část náznaku tvoří druhý prvek jádra.
2. Ve sdružovací tvorbě druhé prvky jádra vzniklé u jednotlivých dílčích náznaků podle odstavce 1 nezůstávají samostatné, ale spojí se dohromady v pořadí podle dílčích náznaků do společného posledního prvku jádra.
3. V podání lze naznačit výběr prvku jádra z náznaku pomocí vhodné předložky (např. „v“, „z“, „bez“ apod.) podle principu rébusového podání.

Vybíračka původně vznikla jako opak polovsuvky či pronikačky. Proto bylo podle předchozích směrnic nutno vybírat jen zevnitř a z konce náznaku. Tyto směrnice otevírají autorům možnost vybírat první díl jádra i ze začátku náznaku.

V základní tvorbě jsou na konci druhové operace dva prvky jádra (prvek jádra vzniklý vybráním a prvek ze zbytku náznaku), ve sdružovací tvorbě je o jeden prvek více, než je dílčích náznaků (za každý dílčí náznak jeden prvek jádra z něj vybraný a společný prvek ze spojení zbytků dílčích náznaků).

Ukázky tvorby:

• ZT: krásná lecha – snacha krále (prvky jádra jsou spojené); kovadlina, vádí – kolna (prvky jádra jsou oddělené);
• ST: Niklovna, kov, spala Laška, palaš – Nil nás láká (dva dílčí náznaky, tři nespojené prvky jádra).

1. V náznaku se přesunou nejméně dvě písmena.
2. V rámci druhové operace lze provádět změny háčku na písmeno „V“ nebo naopak měnit písmeno „V“ v háček a umístit ho nad jiné vhodné písmeno.
3. Vyžaduje-li se v soutěži dodržení délky hlásek, lze použít písmeno „I“ jako čárku nad písmenem a naopak změnit čárku nad písmenem na písmeno „I“; rovněž lze měnit kroužek nad „U“ na písmeno „O“ a měnit písmeno „O“ na kroužek nad „U“.
4. Změna háčku nebo kroužku na písmeno „V“ či „O“, popřípadě změna čárky nad písmenem v písmeno „I“, stejně jako přesun písmene „V“, „O“ či „I“ nad vhodné písmeno, se považuje za přesun jednoho písmene. Změny háčku, kroužku nebo čárky v písmena, přesuny písmen „V“, „O“ či „I“ nad vhodné hlásky, případně další specifické změny mohou být blíže upraveny či omezeny v konkrétních soutěžních podmínkách příslušné soutěže.
5. Má-li přesmyčka 16 a více písmen, musí být náznak nebo jádro přímo uvedeno.
6. Jako stavební prvky přesmyčky lze použít slabiky či shluky o stejné délce. Tyto varianty se nazývají přesmyčka slabiková a přesmyčka shluková. V těchto variantách postačí k provedení druhové operace jeden přesun stavebního prvku. Použití slabikové či shlukové varianty musí být uvedeno v nadpise hádanky, a to buď plně (např PŘESMYČKA SLABIKOVÁ), nebo zkráceně (např. PŘESMYČKA slab.).
7. Ve sdružovací tvorbě varianty slabikové i shlukové je povoleno provádět druhovou operaci nejen s každým dílčím náznakem, ale i se všemi dílčími náznaky dohromady.
8. Postupná, vícenáznaková a vícejaderná tvorba přesmyčky je samostatnou odrůdou nazvanou permutovka (viz § 63).

Přesmyčka je jednou z nejstarších a velmi oblíbených hádanek. Při řešení se stává, že z náznaku lze vytvořit více vyhovujících jader, a v soutěžních podmínkách konkrétní soutěže je proto vhodné upravit uznávání jiných než autorských řešení.

Řešení přesmyčky, zejména při dlouhém náznaku, může být velmi obtížné. Proto se u přesmyčky uplatňuje často nápisové podání (viz § 10) či vyčíslení nebo je náznak přímo uvedený.

V běžné (písmenné) variantě je při sdružovací tvorbě nutné provádět druhovou operaci jen v rámci dílčích náznaků. Nelze tedy přesunovat písmena mezi dílčími náznaky. To je možné (pro shluky nebo slabiky) provádět jen u shlukové nebo slabikové varianty.

Násobná tvorba je podmnožinou základní tvorby.

Ukázky tvorby písmenných přesmyček:

• ZT: pekařství – přístavek; pěší toulka – koupaliště; orel skalní oslní krále (úplně spojená tvorba), otvor červotoče (půlená tvorba);
• ST: makrely, blesk – Karel Myslbek.

Ukázky tvorby slabikových přesmyček:

• ZT: hodina duchů je – chudina hoduje; večerní říza září červení (úplně spojená tvorba);
• ST: lákavá naděje, kopání – děva napájela koníka.

Ukázky tvorby shlukových přesmyček (oba uvedené příklady jsou zároveň slabikovými přesmyčkami):

• ZT: zelí balila cikáňata – kata líbali Lázeňáci; celá rodina Zemanova tu na Vánoce tuze marodila (úplně spojená tvorba).

Permutovka je odrůdou přesmyčky, v níž se musí provést druhová operace nejméně dvakrát. V permutovce lze uplatnit postupnou, vícenáznakovou i vícejadernou tvorbu.

Permutovka je na řešení o něco snazší než přesmyčka, protože se stejná skupina písmen použije nejméně třikrát (jeden náznak a dvě jádra nebo dva náznaky a jedno jádro). Autoři někdy svou snahu přehánějí a uvádějí velký počet jader, ačkoli některá jádra jsou potom nepřirozená nebo poněkud postrádají smysl; tím vlastně znehodnocují jinak třeba pěknou hádanku. Pro autory tedy platí, že méně je někdy více.

Ukázky tvorby:

• Zní kamera v chodu, uzdravení Kmocha, Archimédův zákon; aroma knih, honím raka, harmonika; číselka, čile skáče silák (půlená tvorba); kotě ráno spí, poraní tě sok, Písně otroka; valčíky, lavičky Kvíčaly; vnuk kaly nemá, klaun vám kyne, mlýnek na kávu; nadlesní dnes lína nesnídal (úplně spojená tvorba).

1. Náznak se skládá nejméně ze dvou prvků. Při druhové operaci se vsune druhý prvek do prvního prvku; je-li prvků více než dva, každý další prvek se vsune do útvaru, který vznikl vsunutím bezprostředně předcházejícího prvku, a to tak, že třetí prvek se vsune do druhého, čtvrtý do třetího atd.
2. Ve sdružovací tvorbě jsou dílčí náznaky tvořeny dvojicemi prvků, na nichž probíhá druhová operace.
3. Vsouvání slov lze v podání naznačit i rébusovým způsobem, např. použitím předložek „v“ či „do“.

Vsuvka slovní, ač původně mutační hádanka (§ 34), se použitím slov coby stavebních prvků stává hádankou permutační. Pro základní tvorbu lze uvést schematický zápis:
J = A₁ + B + A₂,
kde A₁ a A₂ jsou části prvního prvku náznaku a B je druhý prvek náznaku. Jelikož každé slovo může být ve smyslu § 52 odst. 2 samostatným prvkem náznaku, je násobná tvorba podmnožinou základní nebo sdružovací tvorby.

Postup uvedený jako možnost u námětu majícího více než dva prvky náznaku se principiálně blíží postupné tvorbě. Pro takový způsob tvorby platí v případě tří prvků náznaku takovéto schéma:
J = A₁ + B₁ + C + B₂ + A₂,
v případě většího počtu prvků náznaku přibudou ve schématu písmena D, popřípadě E a další.

Ve sdružovací tvorbě musí být počet prvků náznaku sudý, v ní není možné uplatnit postupné vsouvání jednotlivých prvků.

Při použití rébusového podání s předložkou může být v podání druhý prvek náznaku před prvním, například dvojice „Košíře, ptydepe“ může být podána jako „jazyk v části Prahy“.

Ukázky tvorby:

• ZT: boky, radosti hlahol – bóra dostihla holky; malíři, sonáta – maso na talíři; rána Finova rafinovaná (úplně spojená tvorba); holek řípa, tuš – hoří tu špalek (tři prvky náznaku s postupným vsouváním); pláště, véba, cenina, sen, Tal – plavec stále není na baště;
• ST: rakev, meče, roky, pán – rámeček Evropanky; Dallas, kápo, tři kanystry, Andromeda – dál láká postříkaný stan dromedáry.

Ukázka kresleného podání:

Koupila tetička látku,
herečce dala ji k svátku.

Řešení: klas, Rais, ovál, máty – Klára Issová má tyl.

1. Z náznaku se vypustí první prvek jádra a zbude druhý prvek jádra.
2. Ve sdružovací tvorbě druhé prvky jádra vzniklé u jednotlivých dílčích náznaků podle odstavce 1 nezůstávají samostatné, ale spojí se dohromady v pořadí podle dílčích náznaků do společného posledního prvku jádra.
3. V podání se buď dodrží pořadí náznak, jádro (resp. náznak, první prvek jádra, druhý prvek jádra), nebo lze operaci vypuštění naznačit rébusovým způsobem, např. užitím předložky „v“, „z“, či „bez“.

Použitím slovní varianty se výpustka stává z mutační hádanky (§ 35) hádankou permutační. Na rozdíl od mutační hádanky je vypouštěný text součástí námětu a jako takový musí být uveden (obepsán) v podání. Při použití rébusového podání s předložkou může být v podání uveden první prvek jádra před náznakem.

Schematicky lze strukturu výpustky slovní znázornit takto:
N – P₁J = P₂J,
kde P₁J a P₂J jsou prvky jádra.

Ve sdružovací tvorbě pro prvky jádra platí analogický princip jako u vybíračky (§ 61).

Ukázky tvorby:

• ZT: trápení zetě – peníze, tratě; dělá víno v Kadani čipera – lavinovka, děda ničí pera; chlapi v kádi pivka chladí (úplně spojená tvorba);
• ST: krásná halena, snaha, stopa kupce, opak – krále nástupce; listokaz, stoka, atletka, let – lízátka.

1. Z náznaku se z jeho začátku nebo konce odsune první prvek jádra a zbude druhý prvek jádra.
2. Pro sdružovací tvorbu platí stejný princip jako u výpustky slovní (§ 65 odst. 2).
3. Pro strukturu podání platí stejný princip jako u výpustky slovní (§ 65 odst. 3).

Odsuvka slovní je jedním z nejmladších druhů hádanek. V předchozích směrnicích dokonce nebyla nijak upravena. Praxe ukázala, že jde o životaschopný druh oblíbený pro svou snadnost a možnost tvorby zajímavých námětů.

Odsuvka slovní se od svého předobrazu v mutačních hádankách (§ 37) liší tím, že vypouštěný text je součástí námětu – podobně jako je to u výpustky slovní. Pro oba druhy hádanek platí stejná pravidla týkající se sdružovací tvorby či podání.

Ukázky tvorby:

• ZT: Parafín – Fin, pára; Kartágo – go, karta;
• ST: má lék opice, píce, tělíska, líska – malé kotě; houska, ska, bolest, lest, výklady Lady, Poruba, pór – houbový kuba.

1. Z prvního prvku náznaku se vypustí první prvek jádra a na jeho místo se vloží druhý prvek náznaku. Tím se získá druhý prvek jádra.
2. Pro sdružovací tvorbu platí stejný princip jako u výpustky slovní (§ 65 odst. 2).

Záměnka slovní je autorsky i řešitelsky obtížnější než výpustka slovní či odsuvka slovní, neboť po vypuštění jednoho prvku (jádra) se na stejné místo vloží druhý prvek (náznaku) a až tím vzniká druhý prvek jádra. Slovní varianta se proto vyskytuje poměrně zřídka na rozdíl od záměnky (§ 32), která je naopak jedním z nejčastějších druhů.

Schematicky lze druhovou operaci v základní tvorbě popsat takto:
P₁N – P₁J + P₂N = P₂J,
kde P₁N a P₂N jsou prvky náznaku, P₁J a P₂J jsou prvky jádra.

Ukázky tvorby:

• ZT: kapela, pel, lín – kalina; po hře vábila pupava bílá – Ohře, Úpa (úplně spojená tvorba);
• ST: milé Toledo, léto, zima, úlevy, lev, brav – mizí malé doubravy.

1. Z náznaku, jehož všechna písmena jsou různá, se sestaví jádro nebo několik prvků jádra. Každé písmeno náznaku se musí v jádru nebo ve všech prvcích jádra dohromady použít nejméně dvakrát; počet opakování jednotlivých písmen může být různý.
2. V náznaku smí být i písmena lišící se pouze délkou, taková se považují za různá, ale povinnost nejméně dvou použití podle odstavce 1 se pak vztahuje na každé z nich samostatně. U ostatních písmen z náznaku se pro podmínku nejméně dvou použití nebere jejich délka v úvahu.
3. V hláskovce není povolena sdružovací tvorba.
4. V podání hláskovky, jejíž námět má více než 25 písmen, je nutné uvést alespoň počet písmen jádra; je-li námět delší než 40 písmen, je nutné vyčíslit každé slovo jádra.
5. Použitím slabik místo písmen v hláskovce vzniká samostatný druh nazvaný dělenka (§ 70).

Při dostatečně dlouhém náznaku lze vytvořit nepřeberné množství prvků jádra. I zde však platí, že méně je někdy více. Autor by tedy měl hledět spíše na přirozenost a kvalitu jádra než na počet jeho prvků. Za kvalitnější se považuje, jestliže je jádro složeno z menšího počtu písmen.

Jádro obvykle bývá jediným celkem, a to samostatně stojícím nebo spojeným s náznakem. Je však možné i rozdělení jádra do několika prvků, např. v námětu Ávila – vila, víla, vál, láva. Tento příklad zároveň ukazuje, že písmeno „I“ z náznaku postačuje v prvcích jádra dohromady použít jednou krátké a jednou dlouhé (nebere se u něj v úvahu délka), kdežto „A“ i „Á“ musejí být v prvcích jádra každé použito nejméně dvakrát, neboť se obě vyskytují v náznaku.

Ukázky tvorby:

• Skulina – kuna skalní unikla na lísku; treska – stará kára, krása Tater, trestá sestra setra, strakatá saka; selka se lekla skla (úplně spojená tvorba); malá Amála lála lamám (příklad námětu s dodržením délky písmen).

1. Číselka je odrůdou hláskovky (§ 68). Náznak je tvořen nejvýše deseti různými písmeny, přičemž písmena lišící se pouze délkou se považují za stejná. Náznak může být pouhou skupinou písmen, která netvoří smysluplné slovo ani slovní spojení a v dané podobě se v námětu nevyskytuje.
2. Z náznaku se sestaví jádro nebo několik prvků jádra podobně jako u hláskovky. Každé písmeno náznaku se musí v jádru nebo ve všech prvcích jádra dohromady použít nejméně dvakrát, přičemž nezáleží na jeho délce; počet opakování jednotlivých písmen může být různý.
3. Námět je přímo uveden v podání, a to tak, že jednotlivá písmena náznaku jsou nahrazena arabskými číslicemi 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 0 (je-li písmen méně než deset, použije se přiměřený počet číslic). Každá číslice odpovídá právě jednomu (různému) písmenu. Číslice se písmenům přiřazují tak, jak jsou písmena postupně použita v námětu. Při uvedení námětu se dodržuje jeho dělení do slov a interpunkce. Podání může kromě námětu obsahovat i doprovodný text, který je uveden běžným způsobem.
4. Vyskytuje-li se na začátku námětu uvedeného v podání číslicemi slovo nebo slovní spojení označené vzestupnou posloupností číslic 123... atd. až N, kde N je poslední použitá číslice, má se za to, že jde o náznak; za jádro, resp. prvky jádra se pak považuje zbytek námětu. V opačném případě se má za to, že náznak není v podání uveden, uvedeno je pak pouze jádro, resp. prvky jádra.
5. Použitím slabik místo písmen v číselce vzniká samostatný druh nazvaný šaráda (§ 71).

Číselka svým principem vychází z hláskovky, ale v několika rysech se liší. Především číselka nemusí mít smysluplný náznak a ten dokonce ani nemusí být v námětu uveden. Náznak může být pouze skupinou unikátních písmen použitých dále v jádru (prvcích jádra). Například námětu vyjádřenému číslicemi 12345467 7645 1 23175 (krotitel letí k rokli) by odpovídal náznak „krotiel“, který se v námětu nevyskytuje, celý námět je tak jádrem a postačuje, když se každé písmeno vyskytuje aspoň dvakrát (na délce nezáleží, takže „I“ se vyskytuje celkem třikrát).

Jinak je to u námětu vyjádřeného číslicemi 1234 5678 (...) 567823 42353 (...) 124678 16783 (Hrad Kost – kostra draka, hrdost hosta). Protože spojení prvních dvou slov odpovídá posloupnosti číslic od první do poslední, považují se tato slova za náznak a zbytek námětu jsou dva prvky jádra, v nichž dohromady musí být každé písmeno aspoň dvakrát. Náznak sám se do počtu výskytů nezapočítává!

Dalším rozdílem je, že v náznaku číselky nemohou být zároveň stejná písmena lišící se pouze délkou. Jelikož však číselka smysluplný náznak ani nevyžaduje, není to nijak omezující, stejná písmena lišící se pouze délkou se označí stejnou číslicí.

Ukázky tvorby:

1. Dělenka je slabikovou variantou hláskovky (§ 68). Náznak musí být tvořen různými slabikami. Z náznaku se vytvoří jádro či prvky jádra. Každá slabika náznaku musí být použita v jádru nejméně dvakrát.
2. V náznaku smí být i slabiky lišící se pouze délkou písmen v nich obsažených, takové se považují za různé, ale povinnost nejméně dvou použití podle odstavce 1 se pak vztahuje na každé z nich samostatně. U ostatních slabik z náznaku se pro podmínku nejméně dvou použití nebere délka písmen v nich obsažených v úvahu.
3. V dělence není povolena sdružovací tvorba.

Dříve byla dělenka poměrně frekventovanou hádankou. Nyní se s ní setkáváme již jen zřídka. Tradičně se předkládá jako samostatný druh; označení slabiková hláskovka se nepoužívá.

Na dělenku se vztahují obdobná pravidla jako na hláskovku, pouze s jinými stavebními prvky.

Ukázky tvorby:

• Kalamita – táta láká kalami Kamila; divoká lavina – vidina kádí vína volala Voka.

Šaráda je slabikovou variantou číselky (§ 69). Platí pro ni stejná pravidla jako pro číselku s tím, že se místo písmen používají slabiky a že místo arabských číslic se pro označování slabik používají římské číslice či římská čísla s tečkami jako řadové číslovky, maximálně však číslice X.

Dříve velmi oblíbená hádanka je už dnes spíše vzácností. Autoři se raději věnují jiným druhům.

Ukázky tvorby:

1. V hádance se uplatňuje forma postupné tvorby. K náznaku nebo dovnitř náznaku se přidá jedno písmeno a současně se provede změna pořadí nejméně jednoho jiného písmene. Opakovaným provedením této operace se získají nejméně dvě dílčí jádra.
2. Pokud je náznakem jedno písmeno, změna pořadí písmen při prvním provedení operace se nevyžaduje.
3. V lavinovce je povolena násobná tvorba, ale nikoli sdružovací tvorba.
4. Variantami lavinovky jsou slabiková a shluková lavinovka. Použití slabikové či shlukové varianty musí být v nadpise uvedeno, a to plně nebo zkráceně (LAVINOVKA SLABIKOVÁ či LAVINOVKA slab.).

Druhová operace je kombinací šířenky a některé z permutačních hádanek (přesunka, výměnka, obratka, ráček, přesmyčka). Některá nebo všechna dílčí jádra mohou být spojena spolu, případně s náznakem.

Ukázky tvorby:

• ZT: vrak, kráva, vráska, Svratka; vrátný továrny rovná tyč (úplně spojená tvorba); Nikola, lakování, kování sedla (lavinovka slabiková);
• NT: stav leká, vlast krále, světla reklam.

1. V hádance se uplatňuje forma postupné tvorby. Z náznaku (z jeho kraje nebo zevnitř) se odebere jedno písmeno a současně se provede změna pořadí nejméně jednoho jiného písmene. Opakovaným provedením této operace se získají nejméně dvě dílčí jádra.
2. V pyramidce je povolena násobná tvorba, ale nikoli sdružovací tvorba.
3. Variantami pyramidky je slabiková a shluková pyramidka. Použití slabikové či shlukové varianty musí být v nadpise uvedeno, a to plně nebo zkráceně (SLABIKOVÁ PYRAMIDKA či PYRAMIDKA slab.).

Pyramidka provádí druhovou operaci v opačném směru než lavinovka. Druhová operace je kombinací úženky a některé z permutačních hádanek (přesunka, výměnka, obratka, ráček, přesmyčka). Některá nebo všechna dílčí jádra mohou být spojena spolu, případně s náznakem.

Mnoho pyramidek může být podáno i jako lavinovky a naopak, pouze se poslední dílčí jádro stane náznakem a změní se pořadí ostatních dílčích jader.

Ukázky tvorby:

• Kyselka, klásek, selka, lesk; ojedinělá je na lodi jídelna (úplně spojená tvorba); komora chasy, sykomora, rákosy (pyramidka slabiková či shluková).

1. V hádance se uplatňuje forma postupné tvorby. Při přechodu do dalšího dílčího jádra se pravidelně střídají druhové operace lavinovky (nebo šířenky) a pyramidky (nebo úženky). Opakovaným provedením uvedených operací se získají nejméně dvě dílčí jádra.
2. Autor může jako první operaci zvolit kteroukoli z uvedených možností a není nutné, aby počty operací lavinovky (šířenky) a pyramidky (úženky) byly shodné.
3. Při sdružovací tvorbě se nejprve vytvoří všechna dílčí jádra z prvního dílčího náznaku, poté všechna dílčí jádra z druhého dílčího náznaku atd. až po poslední dílčí náznak.
4. Variantami vlnovky jsou vlnovka slabiková a vlnovka shluková. Jejich použití musí být vyznačeno v nadpise, a to plně nebo zkráceně (VLNOVKA SLABIKOVÁ či VLNOVKA slab.).

Ve vlnovce se na rozdíl od lavinovky a pyramidky nemusejí dělat žádné přesuny písmen. Hádanka je poměrně obtížná na řešení a autor by to měl vzít v potaz. Obtížnost zvyšuje zejména délka náznaku a spojení některých částí námětu.

Ukázky tvorby:

• ZT: vlákno, lok vína, kování, novinka; ráno Polce porcelán prolhanec ponechal (úplně spojená tvorba); poleká kápo poníka (úplně spojená tvorba, vlnovka slabiková nebo shluková);
• NT: marodí Vrba, modrá barva, moudrá Bára;
• ST: plod, deska – podle pole sedlák klesá.

1. S náznakem a vzniklými dílčími jádry se nejprve provádí druhová operace lavinovky, a to nejméně dvakrát. S posledním získaným jádrem a dále vzniklými jádry se provádí druhová operace pyramidky, a to nejméně dvakrát. Celý námět tvoří spojení náznaku a všech dílčích jader obou druhových operací. Nejmenší možný počet dílčích jader je čtyři.
2. Počty druhových operací lavinovky i pyramidky musejí být stejné.
3. Variantami lavinovky zrcadlové jsou lavinovka zrcadlová slabiková a lavinovka zrcadlová shluková. Jejich použití musí být vyznačeno v nadpise podobně jako u lavinovky (§ 72).

Hádanka není příliš frekventovaná, ačkoli jde pouze o spojení námětů dvou relativně populárních hádanek. Autoři tak mají dostatek prostoru k uplatnění své tvůrčí fantazie. Jedinou podmínkou je stejný počet druhových operací v každém směru.

Ukázky tvorby:

• Kára, krása, straka, karta, arak; donesli poslední psané dílo o nás lidé na sedlo (úplně spojená tvorba).

1. S náznakem a vzniklými jádry se nejprve provádí druhová operace pyramidky, a to nejméně dvakrát. S posledním získaným jádrem a dále vzniklými jádry se provádí druhová operace lavinovky, a to nejméně dvakrát. Celý námět tvoří spojení náznaku a všech jader obou druhových operací. Nejmenší možný počet jader je čtyři.
2. Počty druhových operací pyramidky i lavinovky musejí být stejné.
3. Variantami pyramidky zrcadlové jsou pyramidka zrcadlová slabiková a pyramidka zrcadlová shluková. Jejich použití musí být vyznačeno v nadpise podobně jako u pyramidky (§ 73).

Pro pyramidku zrcadlovou platí v podstatě totéž, co pro lavinovku zrcadlovou.

Ukázky tvorby:

• Lanka, alka, lak, klas, láska; drsná celta, StarDance, Dána setr nestrádal, stárne lady.

1. Náznak může být pouhou skupinou písmen, která netvoří smysluplné slovo ani slovní spojení, v tom případě se v podání neuvádí. Náznak se rozdělí do skupin písmen (dílčích náznaků), které mohou být různě dlouhé, i jednopísmenné. Náznak také může zůstat nedělený, pak se s ním pracuje jako s jedinou skupinou. Při druhové operaci se každá z těchto skupin bezprostředně nejméně jednou zopakuje, čímž vznikne jádro.
2. U poslední skupiny je povoleno umístit jedno nebo více opakování této skupiny na začátek jádra (před první skupinu).
3. Ve zdvojence není povolena násobná ani sdružovací tvorba.

Zdvojenka je dnes již málo užívaná hádanka. Nové náměty se hledají autorům obtížně. Příkladem zdvojenky bez samostatného náznaku je námět nabobova vana, kde shluky „nabova“ či „bovana“ žádný význam nemají.

Ukázky tvorby:

• Basa – bába Sasa; máma mámí miss; pár aparátů tuláka láká (náměty bez uvedeného náznaku).

1. Z náznaku se vytvoří jádro nebo posloupnost dílčích jader. Nedělí-li se jádro na dílčí jádra, navazuje jádro na náznak a náznak na jádro způsobem popsaným v odstavci 2. Dělí-li se jádro na dílčí jádra, navazuje stejným způsobem první dílčí jádro na náznak, každé další dílčí jádro na bezprostředně předcházející dílčí jádro a náznak na poslední dílčí jádro.
2. Návaznost prvků námětu uvedených v odstavci 1 spočívá v tom, že následující (navazující) prvek začíná stejnou skupinou písmen, jakou končí prvek, na nějž navazuje. Skupiny písmen mohou mít různou délku a mohou být i jednopísmenné. Tyto navazující skupiny na začátku a na konci prvku se nesmějí v rámci prvku překrývat.
3. V alespoň jednom z prvků námětu uvedených v odstavci 1 musí existovat písmeno nebo skupina písmen, které (která) není součástí navazujících skupin písmen. Z těchto písmen přečtených zleva doprava může být složena tajenka.
4. V řetězovce není povolena násobná ani sdružovací tvorba.

Rozdíl mezi zdvojenkou a řetězovkou nebyl původně zcela zřejmý. Teprve minulé směrnice stanovily jasný předěl mezi těmito dvěma druhy, a to povinnou existencí tzv. invariantních prvků v řetězovce, tedy prvků nezúčastnivších se druhové operace. Minulé směrnice ovšem také stanovily podmínku, že je nutné vytvořit z těchto invariantních prvků jádro. To se ukázalo být velmi přísné, a tak dochází v těchto směrnicích k určitému uvolnění. Pokud autor z invariantních prvků dokáže sestavit tajenku, nabývá taková tvorba významně vyšší kvality. Tajenka samozřejmě musí být námětově ucelená a smysluplná.

Z formálního hlediska spočívá rozdíl mezi zdvojenkou a řetězovkou i v tom, že v řetězovce se obvykle uplatňuje postupná tvorba a náznak musí být uveden.

Ukázky tvorby (písmena tvořící tajenku jsou vytučněna):

• Otazník, niklák, akolády, lady mota – zlom; makak, kraj, jmeniny, Niny lama – karamela.

1. V náznaku se v každém slově provede jedna z následujících operací: přidání (přisunutí nebo vsunutí), ubrání (odsunutí nebo vypuštění) změna písmene nebo změna pořadí dvou sousedních písmen. Výsledkem každé operace je opět slovo ve smyslu § 6.
2. V rámci celého námětu je nutné provést nejméně dvě různé operace.

Chybovka se stala poměrně oblíbenou hádankou. O to větší je tlak na autory, aby volili náměty smysluplné a pokud možno s přirozeným slovosledem.

V chybovce se často využívá jak princip, že předložka do tří písmen je součástí následujícího slova, tak možnost v rámci celého námětu považovat předložky za samostatná slova, podobně i zvratné „se“. Například v námětu hloubá láska chána o esu – houba láká tchána do lesů jsou obě předložky považovány za samostatná slova. Při tvorbě je potřeba dát pozor, aby byl v rámci celého námětu skutečně dodržen jednotný přístup.

Protože se povinně provádí operace s každým slovem, splývá v chybovce násobná tvorba se základní. Sdružovací tvorba je možná, ale v praxi se autoři snaží, aby náznak byl jednolitý (věta nebo jedno víceslovné spojení).

Ukázky tvorby:

• ZT: čeká řecká dívka oslice – česká řeka Divoká Orlice; Polky znají kolky – Holky z naší školky;
• ST: pole klesá, letní mlha – podle lesa letí vlha;
• PT: ve dne díky rose vedle dížky roste jedle dívky prosté.